Estonia

Estonia
Majitel	EstLine Marine Company (poslední majitel)
Zahájení stavby	1979
Spuštěna na vodu	1980
Uvedena do služby	1980
Osud	potopil se 28. září 1994
Technická data
Prostornost	15 566 BRT
Pohon	4 dieselové motory MAN
Rychlost	21 uzlů

M/S Estonia byl trajekt pro automobily a pasažéry vybudovaný v roce 1979 v Německu. Loď operovala mezi přístavy Turku a Stockholm v letech 1980–1990 jako Viking Sally, v roce 1991 jako Silja Star a jako Wasa King v letech 1991–1993 mezi přístavy Vaasa a Umeå.

Loď byla zakoupena švédsko-estonskou loďařskou společností EstLine Marine Company v lednu roku 1993. Společnost byla vlastnictvím estonské vlády a švédské společnosti Nordström & Thulin. Po pádu Železné opony odstartovala první plavba mezi městy Tallinn a Stockholm v únoru roku 1993. Od té doby každý den loď vyplouvala z jednoho z přístavů.

Katastrofa

Památník obětem ve Stockholmu

Dne 28. září 1994 se trajekt potopil v Baltském moři. Tragédie si vyžádala 852 životů, z nichž bylo 501 Švédů. Nehoda lodi se stala 28. září 1994 přibližně v 00:55 s časovým trváním do 01:50 na cestě z Tallinnu do Stockholmu. Na palubě lodi bylo 989 pasažérů včetně posádky.

Vyšetřování

Mezinárodní komise se tři roky zabývala příčinou tragédie, za kterou určila chybu v konstrukci lodi – podle oficiální zprávy došlo vinou špatné údržby na rozbouřeném moři k otevření předního hledí.

Za to se na ni snesla vlna kritiky, jelikož nevysvětlila, proč se porucha neprojevila již dříve a neurčila jediného konkrétního viníka. Švédská vláda se poté neúspěšně pokusila prosadit nápad zalít celý vrak betonem a poté alespoň prosadila nestandardní^[zdroj?] zákon (stejný později přijalo i Estonsko a Finsko), prohlašující Estonii za podmořský hrob, a proto dnes za ponoření k vraku hrozí vězení. Zákon je ovšem platný defakto pouze pro švédské občany, protože vrak lodi se nachází v mezinárodních vodách a švédské zákony tak nad ním nemají mezinárodní platnost. Švédsko se ale i přesto snaží bránit přístupu k vraku. V roce 2006 vyšlo najevo, že vyšetřovací komise zatajila, že Estonia na palubě převážela vojenský materiál (ten ve dvou případech pašovala už dříve).

Ohledně příčiny katastrofy tak stále panují dohady. Existují i názory, že potopení lodi mohly způsobit vnitřní exploze. Vycházejí přitom z faktu, že potápěči nalezli ve vraku, ležícím na mořském dně, otvory, které podle britských expertů nemohly být způsobeny jinak než explozí. Vzorky odřezané z otvorů po údajné explozi byly zkoumány pěti různými laboratořemi v Británii s jednoznačným výsledkem ve prospěch scénáře s explozemi směřujícími z vnitřku lodi ven. U této expedice byl také přítomen známý český potápěč Jindřich Böhm. Otvory jsou velké desítky centimetrů až dva metry a s "roztrhanými okraji vyhnutými ven. Uvnitř lodi se potom stále nachází množství těl, která jsou, díky na kyslík chudé baltské vodě velice zachovalá.

Ohlas tragédie v hudbě

Finský hudební skladatel Jaakko Mäntyjärvi v roce 1997 v reakci na námořní katastrofu zkomponoval skladbu Canticum Calamitatis Maritimae pro smíšený pěvecký sbor a sóla a capella. Skladba začíná výrazným hlasitým výdechem v mužských hlasech, sólový soprán se v nápěvu teskné lidové písně připojuje a ženská část sboru odříkává latinský text rekviem: "světlo věčné ať jim svítí, Pane". Postupně se prolínají přímluvy "Pane, slituj se" s latinským hlášením o nehodě ze zpráv vysílaných finským rádiem Nuntii Latini. Po nářku sólového sopránu a dalším vstupu baritonového hlášení o nehodě přechází sbor k textu Žalmu 107 a celý kus je zarámován textem rekviem a sopránovým sólem.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Estonia ve Wikimedia Commons