Energetická nezávislost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Energetická nezávislost je pojem označující míru soběstačnosti subjektu v otázce uspokojování energetických potřeb. Rozlišuje se energetická nezávislost nemovitosti (případně podniku) od energetické nezávislosti státu či společenství. Je také potřeba odlišit příbuzný pojem energetická bezpečnost, který vymezuje míru rizika zajištění, výroby a dodávek energetických zdrojů.

Kvůli svému zásadnímu významu pro stabilitu ekonomiky je cílem všech zemí podpora vlastní energetické nezávislosti na cizích zdrojích. Často je proto spolu s energetickou bezpečností či jako její součást v předvolebních programech stran. Kvůli omezeným zdrojům ropy a zemního plynu v Evropě se hlavní pozornost zaměřuje na elektrickou energii a teplo.

Faktory podporující energetickou nezávislost[editovat | editovat zdroj]

  1. Využití vlastních primárních energetických zdrojů.
  2. Efektivní přeměna zdrojů na energii – např. využitím kombinované výroby elektřiny a tepla – tzv. kogenerace. Teplo z kogeneračních jednotek dnes zásobí přes 1 milion domácností v ČR.
  3. Úspory na straně spotřeby elektřiny a tepla.
  4. Obnovitelné zdroje energie.

Česká republika[editovat | editovat zdroj]

V České republice je hlavním dokumentem stanovující konkrétní cíle a plány Státní energetická koncepce České republiky,[1] která je schvalovaná a pravidelně aktualizovaná vládou České republiky. Hlavním vypracovatelem koncepce je Ministerstvo průmyslu a obchodu na základě zpráv odborných skupin. Důležitou úlohu má Energetický regulační úřad (ERÚ), který – mimo jiné – stanovuje výše dotací na obnovitelné zdroje a má dohled nad ochranou zájmů spotřebitelů v těch oblastech energetických odvětví, kde není možná konkurence.

Současná výše nezávislosti České republiky v oblasti energetiky je 70% a je třetí nejvyšší v celé Evropské unii. V poslední době však dochází k jejímu snižování zejména kvůli zvyšování podílu plynu z Ruska a Norska. K opačnému trendu mají přispět projekty podporující racionální ekonomické využití vlastních zdrojů.

Ekonomický a ekologický aspekt[editovat | editovat zdroj]

Státy se snaží o ekonomicky výhodné a stabilní využití vlastních zdrojů. Většina paliv však při své těžbě a spotřebě poškozuje životní prostředí. V současné době jsou nejvíce diskutované Územní limity těžby hnědého uhlí v severních Čechách a odpor k těžbě uranové rudy v České republice.[2] V Evropě vyvolává spory těžba břidlicového plynu v Polsku, se kterým vláda počítá od roku 2014.[3] Polsko se tak chce zbavit energetické závislosti na ruském plynu.

Velké politické a ekonomické kontroverze také vzbuzuje podpora obnovitelných energetických zdrojů, které v současné době stále nejsou schopny zajistit nepřetržitou a stabilní dodávku energie. Částka na podporu od vlády je 11,7 miliard Kč,[4] celkové náklady na obnovitelné zdroje dosahují dle ERÚ 48 miliard Kč.[5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [1]
  2. [2]
  3. [3]
  4. [4]
  5. [5]