De natura deorum

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
De natura deorum
De natura deorum Cicero.jpg
Autor Marcus Tullius Cicero
Původní název De natura deorum
Jazyk latina
Žánry esej
Datum vydání 45 př. n. l.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

De natura deorum (zkratka De nat. deor., česky O přirozenosti bohů) je Ciceronův filosofický spis z roku 45 př. n. l. Dělí se na tři samostatné knihy. V českém překladu vyšlo dílo v roce 1948 v Laichterově nakladatelství.

Stejně jako v ostatních filosofických spisech předkládá zde Cicero záměr obeznámit s filosofií římskou veřejnost, která neměla možnost číst tehdy již klasická díla v řečtině. „Velmi záleží ke cti a chvále obce na tom,“ píše dále Cicero, „aby i latinské písemnictví obsahovalo věci tak důležité a slavné.“

Spis má formu fiktivního dialogu, který se odehrává v domě Ciceronova přítele a akademického (skeptického) filosofa Gaia Kotty, kromě nějž v rozhovoru vystupují ještě epikúrovec Gaius Velleius a stoik Quintus Lucilius Balbus. Tito zde střídavě prezentují pojetí boha, resp. bohů dle stanovisek svých škol a zároveň kritizují názory svých protivníků. Cicero sám zde své názory nepředkládá.

I. kniha[editovat | editovat zdroj]

Po Ciceronově úvodu (viz výše) se ujímá slova epikúrovec Velleius: podává zde přehled theologických názorů 27 starověkých filosofů a podrobuje je ostré kritice, zejména Platóna, ale také stoiky a jejich pojetí heimarmené (Prozřetelnosti). Poté vykládá theologickou nauku Epikúrovu. Na to reaguje Kotta tvrdou kritikou ze skeptických pozic.

II. kniha[editovat | editovat zdroj]

Velleius uznává kvality Kottovy řeči a žádá ho, aby tedy nastolil své bohy; to Kotta odmítá, neboť se to neslučuje se skeptickým stanoviskem. Proto se ujímá slova Balbus a představuje stoickou theologii: nejprve důkazy jsoucnosti bohů dle Zénóna, Kleantha a Chrýsippa, dále podoby bohů, božskou Prozřetelnost, účelné uspořádání přírody a pro nás již úsměvnou etymologii božích jmen.

III. kniha[editovat | editovat zdroj]

Po Balbovi se ujímá slova opět Kotta a byť jeví k Balbově učení větší náklonnost než k Velleiově epikureismu, přednese kritiku stoické theologie, během čehož si vydatně pomáhá příběhy z řecké mytologie. Balbus by rád reagoval, již se však stmívá, a proto rozhovory končí. Při odchodu se „Velliovi zdál pravdivější výklad Kottův, kdežto mně (Ciceronovi) výklad Balbův.“