Bratři Eiseltovi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Původní budova sklářské školy v Kamenickém Šenově z roku 1856

Bratři Eiseltovi tedy Hermann Eiselt (1895, Kamenický Šenov1974, Wilhelmshaven) a Paul Eiselt (1887, Kamenický Šenov1961, Rheinbach)[1] byli secesními rytci na sklářské škole v Kamenickém Šenově.

Život[editovat | editovat zdroj]

Bratři Hermann, Paul a Arnold Eiseltovi pocházejí z Kamenického Šenova v Lužických horách, kde má výroba a zušlechťování skla 700letou tradici. Samotný Kamenický Šenov měl vlastní sklárnu až v roce 1886, ale již tehdy mělo toto místo velký význam pro zušlechťování skla. Bratři Eiseltovi se vyučili rytci na nejstarší sklářské škole ve střední Evropě, která byla založena v roce 1856. Hermann a Paul zde zůstali až do druhé světové války a stali se tvůrci stylu, který se zde rozvíjel v letech 1925 až 1938.

Český sklář Hermann Eiselt založil v roce 1924 v Kamenickém Šenově rafinérii skla, která byla v provozu a do roku 1945. Specializoval se především na broušené sklo z barevných sklovin (rubínově červená, černá, modrá, fialová) s ornamentálním dekorem, často zlaceným a malovaným emaily.[2]

Arnold Eiselt přešel do sklářské školy v sousedním městě Nový Bor, která byla v roce 1926 sloučena se školou v Kamenickém Šenově. (V roce 1929 se ale obě školy opět osamostatnily.) Sedm let zde působil jako profesor a později pracoval pro světoznámou vídeňskou sklářskou firmu J. & L. Lobmeyr. Jako zaměstnanec tohoto velkého obchodního domu ve Vídni se Arnold přirozeně musel obejít bez užívání svého vlastního podpisu.

Jeho bratranec Josef Eiselt (1896, Kamenický Šenov1975, Hadamar) se také stal rytcem skla. Před druhou světovou válkou pracoval v Novém Boru a po nuceném poválečném vysídlení Němců z pohraničí nastoupil jako učitel na sklářské škole v Hadamaru.

Politické otřesy po druhé světové válce ukončily působení německých sklářských umělců a učitelů na sklářské škole v Kamenickém Šenově. Přesídlení bratři Eiseltovi se usadili v Rheinbachu, kde pokračovali v tradičních technikách.

V roce 1948 byla v německém městě Rheinbach[p. 1] založena sklářská škola.[3][p. 2] Její vznik iniciovali učitelé německé národnosti, kteří byli odsunuti po druhé světové válce z Kamenického Šenova.[4] Škola v Rheinbachu byla pokračovatelkou tradic kamenickošenovské sklářské školy, jejím prvním ředitelem se stal (v roce 1948) Alfred Dorn[4][5]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Pro secesní sklářské umění v Kamenickém Šenově je charakteristická tvorba bratrů Hermanna a Paula. Barevné sklenice, poháry na nožkách, misky a malé džbánky - často v jantarové, vínově červené nebo kobaltově modré barvě - opatřovali zlaceným jehlovým leptem s květinovým dekorem, někdy přidávali drobné bílé smaltované korálky. Jemně propracované ozdoby jsou nezaměnitelné a nesou také jasně identifikující podpis „Radierung Hest“.

Tento podpis ale omylem odborníci v aukčních síních interpretovali jako „Radierung Best“ (tedy jako zkratku pro „Radierung Brüder Eiselt STeinschönau“, tedy volně interpretováno v češtině jako „Leptání: Bratři Eiseltovi Kamenický Šenov“; Steinschönau je německý název pro Kamenický Šenov). Zároveň ale přeloženo „otrocky“ z němčiny znamená „Radierung Best“ vlastně v češtině "Nejlepší leptání".[p. 3] Snacha Hermannovy dcery Ursuly Eiselt(–Würdemann) nakonec v nedávné době opravila chybnou interpretaci signatury „Radierung Best“ na správnou „Radierung Hest“ což je skutečná zkratka pro Hermann Eiselt STeinschönau". (Tento nový/skutečný význam pak převzaly všechny aukční síně do svých katalogů.)

Vedle signovaných předmětů, které lze dodnes pravidelně nakupovat na aukcích skla nebo v obchodech se starožitnostmi, kolují v podobném ornamentu i nesignované kusy z tohoto období, u nichž se předpokládá původ z dílny bratrů Eiseltových. V jednotlivých případech je však obtížné takový původ díla prokázat. Neznalým sběratelům jsou občas nabízena takováto nesignovaná díla mnohdy i za přemrštěné ceny jako výrobky z provenience vídeňské sklářské firmy J. & L. Lobmeyr.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Rheinbach je město v zemském okrese Rýn-Sieg v Severním Porýní-Vestfálsku asi 16 km jihozápadně od centra Bonnu.
  2. Sklářská škola zahájila činnost dne 1. dubna 1948 se 30 žáky. V následujících letech se škola v Rheinbachu prezentovala na sklářských veletrzích v Mnichově, Hannoveru, Frankfurtu a Düsseldorfu a v odborných časopisech. Počátkem 50. let 20. století se škola stala uznávanou v oboru a v následujících letech se vypracovala na jednu z předních specializovaných sklářských a keramických škol v Německu.
  3. Dokonce kolovala nepříliš věrohodná teorie (šířená jedním Vídeňákem), že "Best" je třeba chápat jako zkratku pro "beständig" (česky „konstantní“ ve smyslu „nerozbitný“).

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Brüder Eiselt na německé Wikipedii.

  1. Paul Eiselt (* 1887, Kamenický Šenov – † 1961, Rheinbach, Německo) – sklářský výtvarník, malíř skla [online]. web: Informační systém AbART cz [cit. 2022-02-20]. Dostupné online. 
  2. Eiselt Hermann (1895 - 1974) [online]. web: Art+ cz (vše o gtrhu s uměním) [cit. 2022-02-20]. Dostupné online. 
  3. Rheinbach [online]. web: Kamenický Šenov cz [cit. 2022-02-14]. Dostupné online. 
  4. a b KOPIC, Jaroslav. Rheinbach - naše partnerské město [online]. web: Přátelé Rheinbachu [cit. 2022-02-14]. Dostupné online. 
  5. LANGHAMER, Antonín; HLAVEŠ, Milan. Sklo a světlo: 150 let sklářské školy v Kamenickém Šenově: 1856-2006. 1. vyd.. vyd. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, 2006. 173 s. ISBN 80-7101-058-8. S. 31. 

Související články[editovat | editovat zdroj]