Bratři Eiseltovi
Bratři Eiseltovi tedy Hermann Eiselt (1895, Kamenický Šenov – 1974, Wilhelmshaven) a Paul Eiselt (1887, Kamenický Šenov – 1961, Rheinbach)[1] byli secesními rytci na sklářské škole v Kamenickém Šenově.
Život
[editovat | editovat zdroj]Bratři Hermann, Paul a Arnold Eiseltovi pocházejí z Kamenického Šenova v Lužických horách, kde má výroba a zušlechťování skla 700letou tradici. Samotný Kamenický Šenov měl vlastní sklárnu až v roce 1886, ale již tehdy mělo toto místo velký význam pro zušlechťování skla. Bratři Eiseltovi se vyučili rytci na nejstarší sklářské škole ve střední Evropě, která byla založena v roce 1856. Hermann a Paul zde zůstali až do druhé světové války a stali se tvůrci stylu, který se zde rozvíjel v letech 1925 až 1938.
Český sklář Hermann Eiselt založil v roce 1924 v Kamenickém Šenově rafinérii skla, která byla v provozu a do roku 1945. Specializoval se především na broušené sklo z barevných sklovin (rubínově červená, černá, modrá, fialová) s ornamentálním dekorem, často zlaceným a malovaným emaily.[2]
Arnold Eiselt přešel do sklářské školy v sousedním městě Nový Bor, která byla v roce 1926 sloučena se školou v Kamenickém Šenově. (V roce 1929 se ale obě školy opět osamostatnily.) Sedm let zde působil jako profesor a později pracoval pro světoznámou vídeňskou sklářskou firmu J. & L. Lobmeyr. Jako zaměstnanec tohoto velkého obchodního domu ve Vídni se Arnold přirozeně musel obejít bez užívání svého vlastního podpisu.
Jeho bratranec Josef Eiselt (1896, Kamenický Šenov – 1975, Hadamar) se také stal rytcem skla. Před druhou světovou válkou pracoval v Novém Boru a po nuceném poválečném vysídlení Němců z pohraničí nastoupil jako učitel na sklářské škole v Hadamaru.
Politické otřesy po druhé světové válce ukončily působení německých sklářských umělců a učitelů na sklářské škole v Kamenickém Šenově. Přesídlení bratři Eiseltovi se usadili v Rheinbachu, kde pokračovali v tradičních technikách.
V roce 1948 byla v německém městě Rheinbach[p. 1] založena sklářská škola.[3][p. 2] Její vznik iniciovali učitelé německé národnosti, kteří byli odsunuti po druhé světové válce z Kamenického Šenova.[4] Škola v Rheinbachu byla pokračovatelkou tradic kamenickošenovské sklářské školy, jejím prvním ředitelem se stal (v roce 1948) Alfred Dorn[4][5]
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Pro secesní sklářské umění v Kamenickém Šenově je charakteristická tvorba bratrů Hermanna a Paula. Barevné sklenice, poháry na nožkách, misky a malé džbánky - často v jantarové, vínově červené nebo kobaltově modré barvě - opatřovali zlaceným jehlovým leptem s květinovým dekorem, někdy přidávali drobné bílé smaltované korálky. Jemně propracované ozdoby jsou nezaměnitelné a nesou také jasně identifikující podpis „Radierung Hest“.
Tento podpis ale omylem odborníci v aukčních síních interpretovali jako „Radierung Best“ (tedy jako zkratku pro „Radierung Brüder Eiselt STeinschönau“, tedy volně interpretováno v češtině jako „Leptání: Bratři Eiseltovi Kamenický Šenov“; Steinschönau je německý název pro Kamenický Šenov). Zároveň ale přeloženo „otrocky“ z němčiny znamená „Radierung Best“ vlastně v češtině "Nejlepší leptání".[p. 3] Snacha Hermannovy dcery Ursuly Eiselt(–Würdemann) nakonec v nedávné době opravila chybnou interpretaci signatury „Radierung Best“ na správnou „Radierung Hest“ což je skutečná zkratka pro Hermann Eiselt STeinschönau". (Tento nový/skutečný význam pak převzaly všechny aukční síně do svých katalogů.)
Vedle signovaných předmětů, které lze dodnes pravidelně nakupovat na aukcích skla nebo v obchodech se starožitnostmi, kolují v podobném ornamentu i nesignované kusy z tohoto období, u nichž se předpokládá původ z dílny bratrů Eiseltových. V jednotlivých případech je však obtížné takový původ díla prokázat. Neznalým sběratelům jsou občas nabízena takováto nesignovaná díla mnohdy i za přemrštěné ceny jako výrobky z provenience vídeňské sklářské firmy J. & L. Lobmeyr.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Rheinbach je město v zemském okrese Rýn-Sieg v Severním Porýní-Vestfálsku asi 16 km jihozápadně od centra Bonnu.
- ↑ Sklářská škola zahájila činnost dne 1. dubna 1948 se 30 žáky. V následujících letech se škola v Rheinbachu prezentovala na sklářských veletrzích v Mnichově, Hannoveru, Frankfurtu a Düsseldorfu a v odborných časopisech. Počátkem 50. let 20. století se škola stala uznávanou v oboru a v následujících letech se vypracovala na jednu z předních specializovaných sklářských a keramických škol v Německu.
- ↑ Dokonce kolovala nepříliš věrohodná teorie (šířená jedním Vídeňákem), že "Best" je třeba chápat jako zkratku pro "beständig" (česky „konstantní“ ve smyslu „nerozbitný“).
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Brüder Eiselt na německé Wikipedii.
- ↑ Paul Eiselt (* 1887, Kamenický Šenov – † 1961, Rheinbach, Německo) – sklářský výtvarník, malíř skla [online]. web: Informační systém AbART cz [cit. 2022-02-20]. Dostupné online.
- ↑ Eiselt Hermann (1895 - 1974) [online]. web: Art+ cz (vše o gtrhu s uměním) [cit. 2022-02-20]. Dostupné online.
- ↑ Rheinbach [online]. web: Kamenický Šenov cz [cit. 2022-02-14]. Dostupné online.
- ↑ a b KOPIC, Jaroslav. Rheinbach - naše partnerské město [online]. web: Přátelé Rheinbachu [cit. 2022-02-14]. Dostupné online.
- ↑ LANGHAMER, Antonín; HLAVEŠ, Milan. Sklo a světlo: 150 let sklářské školy v Kamenickém Šenově: 1856-2006. 1. vyd.. vyd. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, 2006. 173 s. ISBN 80-7101-058-8. S. 31.
