Bramborová vojna
| Bramborová vojna | |
|---|---|
 Josef Čapek-Drahlovský, fotografie z roku 1899 | |
| Základní informace | |
| Žánr | komická opera (opereta) |
| Skladatel | Josef Čapka-Drahlovský |
| Libretista | Jan Veselý |
| Počet dějství | 3 |
| Originální jazyk | čeština |
| Datum vzniku | 1890 |
| Premiéra | 5. listopadu 1891, Přerov |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Bramborová vojna (op. 145) je romanticko-komicko-tragicko-ševcovská opera ve třech dílech českého skladatele Josefa Čapky-Drahlovského na libreto Jana Veselého z roku 1890.[1] [2]
Vznik, charakteristika a historie[editovat | editovat zdroj]
Bramborová vojna je nevelká hudebně-dramatická skladba humorného charakteru určená především pro ochotnické provozování, jaké byly na sklonku 19. století v české společnosti velmi oblíbené. Napsali ji plodný moravský skladatel Josef Čapka, píšící pod pseudonymem Drahlovský, varhaník a ředitel kůru u děkanského chrámu v Přerově, a mnohem mladší libretista Jan Veselý, syn ředitele přerovského gymnázia a v té době student pražské právnické fakulty.[3] Autoři sami ji označovali za komickou operu[2], tisk o ní někdy hovoří jako o komické operetě; až na jeden monolog neobsahuje mluvené dialogy, její hudba však „jest lehká a v národním tonu psaná, přístupná i silám, jež na provedení větších děl podobných nestačí“. Vydal ji začátkem prosince 1890 pražský hudební nakladatel Emanuel Starý a byla inzerována jako „hodící se zvláště pro letošní Sylvestry a masopustní zábavy“.[4]
Část literatury uvádí mylnou informaci, že Bramborová vojna byla poprvé provedena v Brně tamním Národním divadlem v lednu 1891.[5] Zdrojem omylu je zřejmě kritika Leoše Janáčka otištěná v Moravských listech 17. ledna 1891, která však patřila tištěné podobě.[6] Premiéra Bramborové vojny se konala až 5. listopadu 1891 v Drahlovského a Veselého působišti Přerově, kde ji s podporou přerovských hudebníků uvedla divadelní společnost Františka Trnky, jež v 90. letech 19. století hrála na různých místech Moravy, především však na Hané (Olomouc, Prostějov, Přerov, Kroměříž). Dílo dirigoval skladatel, po představení následovala „přátelská zábava“; druhé představení, plánované jako benefice obou autorů, se nakonec nekonalo.[7][8] V Brně byla Bramborová vojna uvedena poprvé až na Silvestra roku 1893 péčí spolku „Veleslavín“.[9]
Již Janáčkova recenze byla pohrdavá: „Vtip a veselost – kde Vás máme hledati? Což se má ukrývati již jen v těch silvestrovských publikacích? Počátek byl dobrý, tanou nám na mysli Klepny [ Antonína Javůrka ], Kvas krále Vondry [ Josefa Illnera ] atd., avšak na dále zhrubnul „nový směr“. Op. 145. známého skladatele přerovského vyhovuje svému účelu: aby vážně kritisován byl, zajisté nežádají pp. autoři. Jsou firmy v Německu, jejichž objemné katalogy jsou vyplněny skladbami toho druhu.“[6] Recenzent Našince, který byl přerovskému představení přítomen, vyslovil zklamání: „Místo díla, které by vyhovovalo aspoň částečně požadavkům uměleckým, uslyšeli jsme několik sprostých vtipů, jež autor libreta vystudoval v pražských hospůdkách. J. Veselý se do něčeho pustil, nemaje žádných schopností, jen velikou porci nestoudnosti. Byli jsme rozhořčeni právem na mladého librettistu, jenž by si měl vzíti u tatínka lekce nejdříve ze slušnosti a pak z češtiny. Hudbě – přiznám se – mnoho nerozumím, al zkušení hudebníci se vyslovili, že hudba v této směsici nesmyslů, byť jí prý dal své „placet“ olomucký mistr, jest pro operu nevhodnou.“[8]
Ještě roku 1894 časopis Dalibor v noticce o úmrtí libretisty Jana Veselého zmiňuje Bramborovou vojnu s tím, že „nedošla nijaké přízně“.[3] I přesto byla Bramborová vojna hrána zejména ochotnickými spolky, často v rámci silvestrovských oslav, takže když ji vydal znovu roku 1898 Josef Šváb-Malostranský jako č. 36 svých Hudebních humoristických listů, mohl inzerovat, že „opera tato byla provedena od mnoha pěveckých jednost s velkým úspěchem“.[2] Hrála se například ještě roku 1919 v Horažďovicích.[10]
Osoby[editovat | editovat zdroj]
| osoba | hlasový obor[2] |
|---|---|
| Smůla, mistr umění ševcovského | bas |
| Dorotka, jeho žena | mezzosoprán |
| Marie, jejich dcera | soprán |
| Jan, první tovaryš | tenor |
| Cvoček, druhý tovaryš | bas |
| Šídlo, učedník | tenor |
Děj opery[editovat | editovat zdroj]
Děje se „za naší doby“ (tj. na sklonku 19. století) v ševcovské dílně mistra Smůly.
1. díl[editovat | editovat zdroj]
Ševcovský mistr Smůla, jeho tovaryši Jan a Cvoček a učedník Šídlo vesele pracují v dílně a zpívají si k tomu (č. 1 kvartet Klep, klep, klep… Dopadej kladívko). Mistr posílá Šídla pro kávu a stěžuje si na svou ženu Dorotku, která je stále krmí bramborovými knedlemi. (č. 2 scéna Smím prosit, milostslečinko a zpěv Smůly s tovaryši Nic ta žena na mne nedbá). Za veselého povzbuzování tovaryšů nepřítomné choti slibuje, že ji seřeže a ukáže jí, kdo je v domě pánem. Tovaryši mu slibují podporu, ale učedník Šídlo má z mistrové strach (č. 3 píseň Smůly s tovaryši Dokážu jí, kdo pánem v domě… Sláva, sláva panu mistrovi).
Vstupuje Dorotka a rozhodným hlasem kárá všechny za to, že hulákají místo práce. Oznamuje, že bude dělat k obědu své mistrné číslo – bramborové knedle. Manželovy protesty nejprve nevnímá a pak se na něj oboří, až Smůla raději zmizí. Poté se utrhne na Cvočka a nakonec hledá Jana, který se včas vytratil – paní mistrová ho totiž podezřívá, že si myslí na její dceru Mařku. Když odejde, Šídlo a Cvoček si slibují, že se kamaráda zastanou (č. 4 scéna Co to tady zase za křik a duet Cvočka a Šídla Však my se ho zstaneme).
2. díl[editovat | editovat zdroj]
Je neděle, poklizeno. Marie přichází z kostela. Jan se k ní přitočí a vyznává jí lásku. Marie mu vyčítá, že když ji včera navštívil v komůrce, zbaběle utekl před koštětem její matky (č. 5 duet Mařenko překrásná!). Smůla se vrací trochu nachmelen a zpívá si stížnou píseň na manželku. Jan se k němu obrací a žádá ho o Mařenčinu ruku. Přitom mu představuje své plány: brzy bude vyučen, založí si vlastní živnost a o tchána se bude rád starat (č. 6 Smůlův popěvek Nikdo neví, jak je mně a píseň Jana Za týden jsem vyučený). Smůla je mladíkovi nakloněn a slibuje mu ji, pokud mu on pomůže v boji proti paní Dorotce (č. 7 dvojzpěv Zde má ruka, milý Jene). Ale mistr to bude muset nějak navléci, aby Dorotka k sňatku Jana a Marie svolila; a už chystá diplomatický plán.
3. díl[editovat | editovat zdroj]
Dorotka se o samotě čertí na muže: je to dobrý člověk, ale občas si přihne a nedoceňuje její kuchyni. Smůla přichází a naoko rozhořčeně sděluje manželce, že prý se Jan schází s Mařkou. On prý je rozhodně proti a hodlá jako skutečný pán domu jejich vztah zakázat (č. 8 dialog Čert mně radu dal). Dorotka zareaguje očekávatelně a naopak je rozhodnuta sňatek Jana a Marie prosadit. Marie otci po straně děkuje a se slzami se obrací na matku, aby se ujala jí a Jana proti mistrově odporu. Paní Dorotka z dobrého srdce, i aby dokázala, že v domácnosti rozhoduje ona, slibuje dceři pevnou podporu (č. 9 scéna Tatíčku rozmilý, předrahý se zpěvem Marie Matičko, Matičko, slyšte mé lkání a zpěvem Dorotky Já už dávno pozoruju).
Šídlo přibíhá a tvrdí, že prý se Smůla s Janem bijí. Dorotka běží do bitky zasáhnout a zanedlouho přichází Janovi a Marii zvěstovat své a jejich vítězství (č. 10 scéna Paní mistrová, teď honem utíkejte se zpěvem Šídla Tak, ty babo jedovatá a zpěvem Dorotky Nebečte a radujte se). Šídlo pěje chvalozpěv na paní mistrovou, která strčí do kapsy Achilla, Lohengrina, Bruncvíka i kanonýra Jabůrka (č. 11 píseň Achilles Hektor). Poté konečně Jan a Marie získávají požehnání mistra Smůly i mistrové Dorotky (č. 12 kvartet Dejte, dejte požehnání). Smůla ještě jednou přeje štěstí snoubencům a vysvětluje, že všem štrapácím byly na vině bramborové knedle – jež paní Dorotka slibuje navařit i na svatbu (č. 13 duet Pojďte, dítky, na mé srdce vroucí… Já vám k svatbě, milé děti). Všeobecným oslavným zpěvem na tento pokrm (č. 14 finále – sextet Sláva, sláva bramborové knedli) příběh končí.[2]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 31.
- ↑ a b c d e ČAPKA-DRAHLOVSKÝ, Josef. Bramborová vojna (klavírní výtah). Praha: Josef Šváb-Malostranský, 1898.
- ↑ a b Úmrtí. Dalibor. 1894-06-30, roč. 16, čís. 32–34, s. 261–262. Dostupné online [cit. 2017-11-18].
- ↑ Různé zprávy. Moravská orlice. 1890-11-07, roč. 28, čís. 256, s. 5. Dostupné online [cit. 2017-11-18]. ISSN 1803-117X.
- ↑ Československý hudební slovník I (A–L), 1963, SHV, Praha; Malá encyklopedie české opery.
- ↑ a b ŠTĚDROŇ, Bohumír. Leoš Janáček kritikem brněnské opery v letech 1890–192. In: ZÁVODSKÝ, Artur. Otázky divadla a filmu I. Brno: Universita J.E. Purkynĕ, 1970. Dostupné online. S. 232–233. Archivováno 1. 12. 2017 na Wayback Machine.
- ↑ Činnosť našich spolkův a ruch náš hudební – Přerov (Mor.). Dalibor. 1891-11-07, roč. 13, čís. 42, s. 333. Dostupné online [cit. 2017-11-18].
- ↑ a b Dopisy – Z Přerova. Našinec. 1891-11-11, roč. 27, čís. 131, s. 2. Dostupné online [cit. 2017-11-18]. ISSN 1801-5107.
- ↑ Denní zprávy. Moravská orlice. 1893-12-31, roč. 31, čís. 208, s. 2. Dostupné online [cit. 2017-11-18]. ISSN 1803-117X.
- ↑ Přehled odehraných her [online]. Horažďovice: Tyjátr Horažďovice [cit. 2017-11-18]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 31.