Bahnatka malá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxBahnatka malá
alternativní popis obrázku chybí
Ulity bahnatky malé
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen měkkýši (Mollusca)
Třída plži (Gastropoda)
Řád plicnatí (Pulmonata)
Nadčeleď Lymnaeoidea
(nekategorizováno)

klad Heterobranchia
informal group plicnatí (Pulmonata)
informal group Basommatophora

klad Hygrophila
Čeleď plovatkovití (Lymnaeidae)
Rod bahnatka (Galba)
Binomické jméno
Galba truncatula
O. F. Müller, 1774
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bahnatka malá (Galba truncatula O. F. Müller, 1774) (dříve zvaná plovatka malá - Lymnaea truncatula) je drobný, velmi rozšířený vodní plž z čeledě plovatkovitých (Lymnaeidae).

Morfologie[editovat | editovat zdroj]

Ulita bahnatky je úzce vejčitá, pravotočivá, s kuželovitě vytaženým kotoučem, s maximálně 6 závity. Povrch je jemně až silně rýhován, barvy hnědavé až světle rohové. Závity ulity jsou jakoby nafouklé a schodovitě odsazené. Ústí tupým horním rohem. Výška ulity je 5–11 mm a šířka 3–7 mm.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o běžný druh a vyskytuje se na území celé Evropy a částečně i v Asii. Byl introdukován do Jižní Ameriky, kde se dobře adaptoval.

Stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Bahnatka malá je druhem s širokou ekologickou valencí, tzn. že se vyskytuje na hodně rozličných biotopech. Důležité je však, že se vyskytuje vždy na hranici vody a souše. Jde vlastně o nejsuchomilnějšího vodního plže. Nejčastěji obývá břehy pomalu tekoucích vodních toků, stojatých vod, periodických mokřad. Často obývá i prameniště a drobné tůňky. Největší populace jsou nacházeny v mokřadech (bažiny) či zatopených příkopech kolem cest a vodních kanálech. V podmínkách Česka obývá druh lokality v nadmořských výškách od 100 do 800 m n. m. Nejčastěji se však vyskytuje v rozmezí 200–300 m n. m.[2] Naproti tomu, v Jižní Americe se bahnatka adaptovala na daleko vyšší nadmořské výšky. Hojný výskyt bahnatek na náhorní plošině Altiplano v Andách, jehož průměrná výška činí zhruba 4000 m n. m., je hlavní příčinou vysoké prevalence onemocnění fasciolózy tamních obyvatel (bahnatka figuruje jako mezihostitel motolice jaterní).[3]

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Pohyb bahnatky malé na Petriho misce

Bahnatka se živí nárosty (především řas) na bahně, odumřelými či živými částmi rostlin a detritem. Druh je obojetného pohlaví. Za jeden kalendářní rok mohou mít bahnatky dvě až tři generace.

Parazité[editovat | editovat zdroj]

Bahnatka malá má velký význam z hlediska přenosu parazitárních onemocnění. Tento druh totiž slouží jako mezihostitel celé řady motolic a hlístic. Bahnatka figuruje jako hlavní mezihostitel motolice jaterní (Fasciola hepatica) a motolice velké (Fascioloides magna) v Evropě.[2] Proto je bahnatka předmětem řady parazitologických studií a chovatelé dobytka se snaží již řadu let proti tomuto plži bojovat. V 60. a 70. létech byly na území Česka běžné aplikace moluskocidů na pastviny skotu a ovcí. Tlumení bahnatek bylo sice krátkodobě účinné, avšak další sezónu byly populace bahnatek opět obnoveny.[4] Negativním faktorem bylo, že moluskocidy působily na všechny druhy měkkýšů, další bezobratlé a i ryby.[5] Z těchto důvodů se moluskocidy přestaly v prevenci fasiolózy již používat. Mezi hlístice, kterým může plž sloužit jako paratenický hostitel, patří například Muellerius capillaris, což je původce plicní červivosti u ovcí a spárkaté zvěře.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-24]
  2. a b Erhardová-Kotrlá B. The occurrence of Fascioloides magna (Bassi, 1875) in Czechoslovakia. Praha : Academia, 1971. S. 155. (anglicky)  
  3. Mas-Coma S, Bargues MD, Valero MA. Fascioliasis and other plant-borne trematode zoonoses. Int. J. Parasitol.. October 2005, roč. 35, čís. 11-12, s. 1255–78. Dostupné online. DOI:10.1016/j.ijpara.2005.07.010. PMID 16150452.  
  4. Willomitzer J., Chroustová E., Kolar Z. Tlumení fascioloidózy u jelení zvere. Veterinárství. 1976, roč. 26, s. 417–419.  
  5. Balbo T, Rossi L, Meneguz PG. Integrated control of Fascioloides magna infection in northern Italy. Parassitologia. 1989, roč. 31, čís. 2-3, s. 137–44. PMID 2486993.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Beran, L., 2002. Vodní měkkýši České republiky – rozšíření a jeho změny, stanoviště, šíření, ohrožení a ochrana, červený seznam. Sborník přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, Supplementum 10, 258 pp.
  • Jackiewicz, M., 2000. Blotniarky Europy (Gastropoda: Pulmonata: Lymnaeidae). Wydawnictwo Kontekst, Poznań. 115 pp.
  • Glöer, P., 2002. Überfamilie Lymnaeoidea Rafinesque 1815. Familie Lymnaeidae Lamarck 1812. In: Glöer, P. (ed.), Die Süßwassergastropoden Nord- und Mitteleuropas. Bestimmungschlüssel, Lebensweise, Verbreitung. Die Tierwelt Deutschlands 73. Conchbooks, Hackenheim, pp. 200–232.