Bahnatka malá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Bahnatka malá

Ulity bahnatky malé
Ulity bahnatky malé
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: měkkýši (Mollusca)
Třída: plži (Gastropoda)
Řád: plicnatí (Pulmonata)
(nezařazeno) klad Heterobranchia

informal group plicnatí (Pulmonata)
informal group Basommatophora
klad Hygrophila

Nadčeleď: Lymnaeoidea
Čeleď: plovatkovití (Lymnaeidae)
Rod: bahnatka (Galba)
Binomické jméno
Galba truncatula
O. F. Müller, 1774

Bahnatka malá (Galba truncatula O. F. Müller, 1774) (dříve zvaná plovatka malá - Lymnaea truncatula) je drobný, velmi rozšířený vodní plž z čeledě plovatkovitých (Lymnaeidae).

Morfologie[editovat | editovat zdroj]

Ulita bahnatky je úzce vejčitá, pravotočivá, s kuželovitě vytaženým kotoučem, s maximálně 6 závity. Povrch je jemně až silně rýhován, barvy hnědavé až světle rohové. Závity ulity jsou jakoby nafouklé a schodovitě odsazené. Ústí tupým horním rohem. Výška ulity je 5–11 mm a šířka 3–7 mm.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o běžný druh a vyskytuje se na území celé Evropy a částečně i v Asii. Byl introdukován do Jižní Ameriky, kde se dobře adaptoval.

Stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Bahnatka malá je druhem s širokou ekologickou valencí, tzn. že se vyskytuje na hodně rozličných biotopech. Důležité je však, že se vyskytuje vždy na hranici vody a souše. Jde vlastně o nejsuchomilnějšího vodního plže. Nejčastěji obývá břehy pomalu tekoucích vodních toků, stojatých vod, periodických mokřad. Často obývá i prameniště a drobné tůňky. Největší populace jsou nacházeny v mokřadech (bažiny) či zatopených příkopech kolem cest a vodních kanálech. V podmínkách Česka obývá druh lokality v nadmořských výškách od 100 do 800 m n. m. Nejčastěji se však vyskytuje v rozmezí 200–300 m n. m.[1] Naproti tomu, v Jižní Americe se bahnatka adaptovala na daleko vyšší nadmořské výšky. Hojný výskyt bahnatek na náhorní plošině Altiplano v Andách, jehož průměrná výška činí zhruba 4000 m n. m., je hlavní příčinou vysoké prevalence onemocnění fasciolózy tamních obyvatel (bahnatka figuruje jako mezihostitel motolice jaterní).[2]

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Pohyb bahnatky malé na Petriho misce

Bahnatka se živí nárosty (především řas) na bahně, odumřelými či živými částmi rostlin a detritem. Druh je obojetného pohlaví. Za jeden kalendářní rok mohou mít bahnatky dvě až tři generace.

Parazité[editovat | editovat zdroj]

Bahnatka malá má velký význam z hledika přenosu parazitárních onemocnění. Tento druh totiž slouží jako mezihostitel celé řady motolic a hlístic. Bahnatka figuruje jako hlavní mezihostitel motolice jaterní (Fasciola hepatica) a motolice velké (Fascioloides magna) v Evropě.[1] Proto je bahnatka předmětem řady parazitologických studií a chovatelé dobytka se snaží již řadu let proti tomuto plži bojovat. V 60. a 70. létech byly na území Česka běžné aplikace moluskocidů na pastviny skotu a ovcí. Tlumení bahnatek bylo sice krátkodobě účinné, avšak další sezónu byly populace bahnatek opět obnoveny.[3] Negativním faktorem bylo, že moluskocidy působily na všechny druhy měkkýšů, další bezobratlé a i ryby.[4] Z těchto důvodů se moluskocidy přestaly v prevenci fasiolózy již používat. Mezi hlístice, kterým může plž sloužit jako paratenický hostitel, patří například Muellerius capillaris, což je původce plicní červivosti u ovcí a spárkaté zvěře.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Erhardová-Kotrlá B. The occurrence of Fascioloides magna (Bassi, 1875) in Czechoslovakia. Praha : Academia, 1971. S. 155. (anglicky) 
  2. Mas-Coma S, Bargues MD, Valero MA. Fascioliasis and other plant-borne trematode zoonoses. Int. J. Parasitol.. October 2005, roč. 35, čís. 11-12, s. 1255–78. Dostupné online. DOI:10.1016/j.ijpara.2005.07.010. PMID 16150452.  
  3. Willomitzer J., Chroustová E., Kolar Z. Tlumení fascioloidózy u jelení zvere. Veterinárství. 1976, roč. 26, s. 417–419.  
  4. Balbo T, Rossi L, Meneguz PG. Integrated control of Fascioloides magna infection in northern Italy. Parassitologia. 1989, roč. 31, čís. 2-3, s. 137–44. PMID 2486993.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Beran, L., 2002. Vodní měkkýši České republiky – rozšíření a jeho změny, stanoviště, šíření, ohrožení a ochrana, červený seznam. Sborník přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, Supplementum 10, 258 pp.
  • Jackiewicz, M., 2000. Blotniarky Europy (Gastropoda: Pulmonata: Lymnaeidae). Wydawnictwo Kontekst, Poznań. 115 pp.
  • Glöer, P., 2002. Überfamilie Lymnaeoidea Rafinesque 1815. Familie Lymnaeidae Lamarck 1812. In: Glöer, P. (ed.), Die Süßwassergastropoden Nord- und Mitteleuropas. Bestimmungschlüssel, Lebensweise, Verbreitung. Die Tierwelt Deutschlands 73. Conchbooks, Hackenheim, pp. 200–232.