Artušovské legendy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Artušovské legendy pojednávají o králi Artušovi, svatém grálu a rytířích kulatého stolu. Zpracovávají bájné až pohádkové dějiny keltské Británie. Artušovská legenda je zpracována mnoha autory, literárně i filmově.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Artušovské příběhy se vztahují k Británii a Bretani obývaným keltskými Brity neboli Britony. Časově jsou zasazeny do období pozdního starověku a počátku raného středověku, kdy Britové bojovali o svou domovinu s germánskými Anglosasy.

Téma je písemně zpracovávané od 9. století, poprvé v Historia Brittonum (Dějinách Britonů). Skutečnému literárnímu rozkvětu a oblibě u širšího vznešeného publika se těší od 12. století, kdy publikoval Geoffrey z Monmouthu latinské Historia Regum Britanniae (Dějiny králů Británie, cca 1136), záhy volně přeložené Wacem do normanské francouzštiny, a Chrétien de Troyes několik francouzsky psaných románů s artušovskými tématy.

Literární zařazení[editovat | editovat zdroj]

Artušovské „legendy“ se řadí mezi západoevropské hrdinské eposy, potažmo rytířské romány, nejsou to tedy legendy v původním smyslu hagiografické oslavy křesťanského světce. Tvoří nejznámější část hrdinské britsko-keltské epiky, kam dále patří například milostný příběh Tristan a Isolda. Vedle této keltské tzv. britské látky se rozvíjela ještě francouzská látka, čili chansons de geste z karolinského prostředí a římská látka, tedy díla čerpající témata z klasické antiky. Takto rozdělil západoevropskou tematiku tohoto žánru v předmluvě k Písni o Sasech kolem roku 1200 Jean Bodel, který britské příběhy charakterizoval jako „tak neskutečné a okouzlující“ (si vain e plaisant)[1].

Postavy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. „Vain“ (z lat. Vanitas) znamená mj. „marnivý“, zde je v kontrastu s francouzskými příběhy, které jsou považovány za pravdivé. GUIETTE, Robert. «Li conte de Brétaigne sont si vain et plaisant». Romania. 1967, roč. 88, čís. 349, s. 1–12. Dostupné online [cit. 2021-05-18]. DOI 10.3406/roma.1967.2594. (francouzsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]