Alice Neelová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alice Neelová
Alice Neelová na fotografii z roku 1976
Alice Neelová na fotografii z roku 1976
Narození28. ledna 1900
Gladwyne
Úmrtí13. října 1984 (ve věku 84 let)
New York
Příčina úmrtírakovina tlustého střeva
Národnostamerická
Alma materŽenská škola designu (nyní Moore College of Art & Design) Filadelfie
Povolánímalířka
Manžel(ka)Carlos Enríquez
Partner(ka)Kenneth Doolittle
José Santiago Negron
Sam Brody
John Rotschild
DětiSantillana del Mar Enríquez (1926–1927)
Isabella Lillian (Isabetta) Enríquez (1928–1982)
Richard Neel (* 1939)
Hartley Stockton Neel (* 1940)
OceněníCena Ženského uměleckého výboru za celoživotní přínos (1979)
Webová stránkawww.aliceneel.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alice Neelová‎ (28. ledna 1900, Merion Square, Pensylvánie – 13. října 1984, New York) byla americká malířka známá svými expresionistickými portréty přátel, rodiny a dalších osobností. Figurativnímu malířství se věnovala v době, kdy se přednost dávala abstrakci, a za svou práci začala získávat uznání až po roce 1970.[1] Byla uznávána jako jedna z největších amerických malířek dvacátého století, i když v Evropě nebyla příliš známá. Celosvětové pozornosti se jí dostalo až počátkem 21. století.[2]

Byla jednou z nejradikálnějších malířek 20. století – prosazovala sociální spravedlnost a držela se dlouhodobého závazku k humanistickým principům, které inspirovaly její umění i život. Nikdy se nenechala omezovat konvencemi, po celý život prolamovala bariéry a stereotypy, ať už umělecké, společenské nebo sociální. Oslavovala svobodu žen vyjádřit svou nezávislost a být hrdá na svá těla, odsuzovala diskriminaci na základě pohlaví včetně práv gayů a rasismus vůči černochům a přistěhovalcům.

Život[editovat | editovat zdroj]

Otec George Washington Neel byl úředníkem na pensylvánské železnici. Alice byla čtvrtým z pěti dětí se třemi bratry a sestrou, nejstarší bratr zemřel v osmi letech na záškrt.[2] V polovině roku 1900 se její rodina přestěhovala do venkovského města Colwyn v Pensylvánii. Po absolvování střední školy získala v roce 1918 úřednické místo ve státní správě a současně navštěvovala umělecké kurzy ve Filadelfii. V letech 1921–1925 studovala na Ženské škole designu[1] a už během studia získala ocenění za své realistické malby ve stylu školy Ashcan. V roce 1924 se Neelová setkala na letním malířském kurzu s malířem Carlosem Enríquezem, synem prominentní kubánské rodiny. O rok později se vzali.[2] Žili spolu na Kubě, kde se jim v prosinci 1926 narodila dcera Santillana. V Havaně byla Neelová přijata mezi avantgardní skupinu mladých spisovatelů, umělců a hudebníků. V březnu 1927 vystavovala se svým manželem a dalšími malíři kubánského hnutí Vanguardia na 12. salonu Bellas Artes. Téhož roku se manželé vrátili do Spojených států a usadili se v New Yorku. Měsíc před svými prvními narozeninami zemřela jejich dcera na záškrt.[3] Trauma z této ztráty se trvale promítlo do její tvorby. Témata mateřství, ztráty a úzkosti prostupovala její prací po celou dobu kariéry. V listopadu 1928 se narodila druhá dcera Isabella Lillian (zvaná Isabetta). Na jaře 1930 Enriquez odjel do Havany a vzal s sebou i malou dceru. Slíbil Neelové, že spolu pojedou do Paříže, ale nakonec odjel sám, dceru nechal u svých rodičů na Kubě. Neelová se v New Yorku nervově zhroutila a pokusila se o sebevraždu.[1] Téměř rok byla hospitalizována v psychiatrické léčebně. Její obrazy, které sloužily jako emocionální východisko pro traumatizující povahu jejího života, zobrazovaly strádající matky, děti a spolupacienty na psychiatrii; všechny byly zobrazeny ve zkresleném expresionistickém stylu. S pomocí svého umění se Neelová postupně uzdravila a v roce 1931 byla propuštěna.[4] Po propuštění pobývala u přátel, kde se seznámila s námořníkem Kennethem Doolittlem a začali spolu žít v Greenwich Village. S manželem, který se později vrátil na Kubu, už se nikdy nesetkala, i když manželství formálně trvalo.[2] Svou dceru Isabettu viděla už jen několikrát. Během jedné z těchto návštěv v roce 1934 namalovala svou šestiletou dceru nahou, což bylo zcela neobvyklé a provokativní. Ve 30. letech 20. století se stala členkou Works Progress Administration, pro kterou malovala městské scény. Patřila do okruhu umělců a spisovatelů, kteří reagovali na Velkou hospodářskou krizi tím, že se začali zajímat o komunismus. V roce 1935 se Neelová sama stala členkou komunistické strany. V roce 1932 se zúčastnila společné open air výstavy, ale po protestech katolické církve byla nucena stáhnout svůj obraz Degenerovaná Madonna. Při té příležitosti se seznámila s Johnem Rothschildem a jejich přátelství vydrželo celý život. Společně s Josephem Solmanem se zapojila také do skupinových výstav sdružení expresionistických malířů The Ten. V prosinci 1933 se zapojila do vládou financovaného programu Public Works of Art Project (WPA). který umělcům poskytoval finanční zajištění.[2] V prosinci 1934 se rozešla s Doolitlem, který ze vzteku spálil a rozřezal více než 300 jejích kreseb a obrazů.[4] S podporou Johna Rotschilda si koupila malou chatu v Spring Lake v New Jersey, kam jezdila na letní pobyty po zbytek života. Přibližně v té době potkala José Santiago Negrona, zpěváka nočního klubu, který kvůli ní opustil svou ženu a malé dítě.[2] Její portréty z 30. let zahrnovaly kromě přátel a jejich rodinných příslušníků také levicové spisovatele, umělce a odboráře. Příkladem portrétů z té doby jsou bohém a excentrik z Greenwich Village Joe Gould (1933) a spisovatelé Pat Whalen a Kenneth Fearing (1935). V obrazech z druhé poloviny třicátých let se vyjadřovala proti nastupujícímu fašismu (Nacisté vraždí Židy).

V roce 1938 se s Negronem přestěhovala čtvrti španělského Harlemu, aby se vymanila z vlivu umělecké kolonie. Začala malovat přistěhovalce z Latinské Ameriky a Portorika, kteří obývali tuto čtvrť, a pokračovala v portrétování svých levicově smýšlejících přátel. V květnu měla první samostatnou výstavu v galerii soudobého umění (Contemporary Arts) v New Yorku. Její obrazy odrážejí postavení člověka v současné civilizaci. V září se jí narodil syn Richard, ale Negron je oba v prosinci opustil a odešel za jinou ženou. Neelová navázala nový vztah s ženatým fotografem a komunistickým intelektuálem Samem Brodym, který trval téměř dvacet let. V září 1940 se jim narodil syn Hartley Stockton Neel.[2] Během dalšího období učila dva roky na výtvarné škole a zúčastňovala se výstav. V roce 1959 se objevila dnes už klasickém krátkém filmu Pull My Daisy společně s dalšími umělci beatnické generace: Gregorym Corsem, Mary Frankovou, Allenem Ginsbergem, Jackem Kerouakem a Peterem Orlovskym.[2]

V 60. letech se přestěhovala do Upper West Side a snažila se znovu začlenit do uměleckého světa. To vedlo k sérii dynamických portrétů umělců, kurátorů a majitelů galerií, mezi nimi Frank O’Hara, Andy Warhol a mladý Robert Smithson. V říjnu 1963 započala její dlouholetá spolupráce s galerií Graham, která zastupovala její tvorbu až do roku 1982.[2] V roce 1964 Neelová začala dostávat roční stipendium 6000 dolarů od mecenášky Dr. Muriel Gardinerové, se kterou se seznámila prostřednictvím Johna Rothschilda. Tuto podporu dostávala až do své smrti.[2] V roce 1965 podnikla se synem Hartleym cestu do Evropy, během níž navštívili Paříž, Řím Florencii a Madrid. V dubnu 1969 byla s Johnem Rotschildem v Sovětském svazu a koncem roku se synem Richardem a jeho rodinou ve Skandinávii. V roce 1970 navštívila Řecko a Afriku. V tomto období aktivně projevovala své občanské postoje na protestních akcích za práva žen a afroamerických umělců, proti válce ve Vietnamu. Namalovala několik portrétů nositele Nobelovy ceny Linuse Paulinga a jeho manželky. Její práce získaly větší uznání na konci 60. let se vzestupem feministického hnutí a vracející se popularitou figurativního umění.

V roce 1971 Neelová obdržela čestný doktorát v oboru výtvarného umění na Moore College of Art and Design ve Filadelfii.[2] Po celá sedmdesátá léta Alice Neelová často vystavovala v Americe a v roce 1974 byla uspořádána velká retrospektivní výstava ve Whitney Museum of American Art v New Yorku. Začátkem roku 1976 byla jmenována členkou Americké akademie a institutu umění a literatury a získala cenu Mezinárodního roku žen jako uznání za mimořádný kulturní přínos a oddanost ženám a umění. V roce 1977 vytvořila s grafičkou Judith Solodkinovou své první grafiky, litografie a lepty. V roce 1978 se v galerii Graham konala retrospektivní výstava akvarelů a kreseb, první výstava věnovaná pracím na papíře.

30. ledna 1979 Alice Neelová spolu s Isabel Bishopovou, Louise Nevelsonovou a Georgií O’Keeffeovou získala cenu National Women’s Caucus for Art za mimořádný úspěch ve výtvarném umění.[2]

Na podzim 1980 jí byla diagnostikována srdeční choroba a byl jí voperován kardiostimulátor. V únoru 1981 odjela s celou rodinou do Sovětského svazu, kde byla pořádána samostatná výstava jejích obrazů v Moskvě. V roce 1983 byla v USA vydána kniha Patricie Hillové Alice Neel, první plně ilustrovaná monografie o jejím díle a životě. Při rutinní zdravotní prohlídce na jaře 1984 u ní byla zjištěna rakovina tlustého střeva v pokročilém stádiu. Zemřela 13. října 1984 ve svém bytě v New Yorku. Podle svého přání byla pohřbena poblíž svého ateliéru ve Vermontu.[2]

V roce 2000 u příležitosti stého výročí narození Alice Neelové zorganizovalo muzeum umění v Filadelfii velkou přehlídku její tvorby. Výstava se konala v pěti městech Spojených států amerických. Další retrospektivní výstava pod názvem Alice Neel:People Come First byla uspořádána v Metropolitním museu v New Yorku roku 2021.[5]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Pro mě jsou lidé na prvním místě. Snažila jsem se prosadit důstojnost a věčnou hodnotu lidské bytosti.

Alice Neelová, 1950

Jako figurativní malířka tvořila díla charakteristická svým záměrným zkreslením, výraznými obrysy, expresivní štětcovou kresbou a nápaditým použitím barev. Barvy a linie používala k vyjádření energie a psychologického profilu portrétovaných. Její portrétní tvorba představuje průřez americkou společností 20. století. Obrazy aktivistů demonstrujících proti fašismu a rasismu se objevují vedle obrazů zbídačených obětí Velké hospodářské krize, stejně jako portréty sousedů ve španělském Harlemu, vůdců z celé řady politických organizací, queer umělců a performerů a newyorských přistěhovalců.

Ve 30. letech 20. století malovala erotické akvarely a pastely. Její realistická vyobrazení matek a malby nahých žen (některé z nich viditelně těhotné) svou upřímností a neuctivostí nemají v dějinách západního umění obdoby. Trvalým tématem po celou dobu kariéry Alice Neelové byla rodina. Malovala rodiny ve svém okolí, své vlastní děti, jak vyrůstaly, scény matek a dcer a v 60. a 70. letech několik nahých přátel a příbuzných v pozdním těhotenství se zaměřením na přeměnu těla – Těhotná Maria (1964), Těhotná Julie a Algis (1967), Těhotná Betty Homitzky (1968),Těhotná žena (1971), Margaret Evansová těhotná (1978). Už v roce 1930, kdy malovala Degenerovanou Madonnu Neelová odmítla idealizované představy o matce a dítěti, které byly katolickou církví interpretovány jako neposkvrněné početí. Její nahý autoportrét, namalovaný když jí bylo osmdesát let, se stal jedním z jejích nejznámějších děl.[4]

Kromě figurativní malby jsou v jejím díle zastoupena i zátiší, městské scény a krajiny.

Obrazy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Carlos Enríquez (1926) – portrét manžela, kubánského malíře
  • Harlem River na Sedgwick Avenue (1928) – pohled na řeku Harlem z blízkosti jejího bytu na Sedgwick Avenue hraničí s abstrakcí
  • Well Baby Clinic (1928–29) – scéna z místní porodnice s křičícími miminky a zoufalými matkami
  • Degenerovaná madona (1930) – portrét poloodhalené ženy s miminkem na klíně a druhým dítětem zobrazeným z profilu vyjadřuje bolest a smutek
  • Ethel Ashtonová (1930) – portrét kamarádky ze školy, akt odkrývající nedostatky ženského těla, oči vyjadřují pocit zranitelnosti a strachu
  • John Gould (1933) – provokativní nahý portrét člena bohémské skupiny z Greenwich Village nesměl být až do roku 1973 veřejně vystavován
  • Isabetta (1934–1935) – šestiletá dcera jako stojící akt
  • Nacisté vraždí Židy (1936) – prvomájový průvod komunistů a socialistů, v popředí transparent upozorňující na antisemitismus nacistického režimu
  • portrét Mildred Myers Olddenové (1937) – portrét sebevědomé, emancipované ženy v klobouku a s cigaretou[1]
  • Španělská rodina (1943) – žena se třemi dětmi na obraze jsou příbuzní jejího milence José Negrona, upřímný vhled do psychologie modelů
  • Rybí trh (1947) – zachycuje atmosféru uvnitř tržiště postaveného v New Yorku v roce 1936 v rámci projektu New Deal
  • Smrt Matky Bloor (1951) – portrét komunistické funkcionářky Elly Reeve Bloorové na smrtelné posteli
  • Dominikánští chlapci na 108. ulici (1955) – dva chlapci stojí před vchodem do domu
  • Západ slunce, Riverside drive (1957) – krajina, nepříliš častý námět v díle Alice Neelové
  • Dvě dívky, Spanish Harlem (1959) – dvojportrét dětí souseda Neelové ze španělského Harlemu
  • Černý odvedenec (Black draftee James Hunter) (1965) – nedokončený portrét Afroameričana, povolaného do války ve Vietnamu, kterého po jednom sezení už nikdy neviděla a neznala jeho další osud
  • Nancy a Olivia (1967) – obličej matky s malým dítětem na klíně vyjadřuje nejistotu a obavy z budoucnosti
  • Andy Warhol (1970) – umělec sedí na židli, do půl těla odhalený. Velké jizvy na jeho hrudi jsou výsledkem pokusu o atentát v červnu 1968 a několika operací nutných k záchraně jeho života.
  • Carmen a Judy (1972) – jedno z nejpůsobivějších pláten Neelové vyjadřující zranitelnost a osobní strádání. Žena tmavé pleti chce nakojit svou nemocnou dcerku.
  • Černé lahve (1977) – zátiší s lahvemi alkoholu a mísou s ovocem v bytě na Upper West Side, kam se přestěhovala v roce 1962
  • Margaret Evansová těhotná (1978) – sedící akt těhotné ženy, která očekává dvojčata a jejíž velké břicho je ústředním bodem plátna. Odraz v zrcadle může být vnímán jako budoucí podoba ve starším věku.
  • Geoffrey Hendricks a Brian (1978) – portrét dvou homosexuálních přátel
  • Autoportrét (1980) – celkový akt v době, kdy bylo Neelové 80 let. Stará žena s bílými vlasy a brýlemi sedí v křesle s modrobíle pruhovaným potahem, v ruce drží štětec

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alice Neel na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d HODGEOVÁ, Susie. Stručný příběh žen v umění. Praha: [s.n.], 2021. ISBN 978-80-271-1255-5. S. 112–113. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m Biography. Alice Neel [online]. [cit. 2022-04-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Suzie Mackenzie on Alice Neel. the Guardian [online]. 2004-05-29 [cit. 2022-04-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c Alice Neel | American painter | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ www.metmuseum.org [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alice_Neelová&oldid=23605976“