Ahmad bin Alí Ál Thání
| Ahmad bin Alí Ál Thání | |
|---|---|
| Narození | 1920 Dauhá |
| Úmrtí | 25. listopadu 1977 (ve věku 56–57 let) Londýn |
| Povolání | politik |
| Děti | Abdelaziz bin Ahmed Al Thani |
| Rodiče | Ali bin Abdullah Al Thani |
| Rod | Ál Thání |
| Příbuzní | Talal bin Abdul Aziz Al-Thani[1] (vnuk) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Šejk Ahmad bin Alí bin Abdulláh bin Džásim bin Muhammad Ál Thání, (1920 Dauhá – 25. listopadu 1977 Londýn) (arabsky أحمد بن علي بن عبد الله بن جاسم بن محمد آل ثاني ), v krátkosti také známý jako šejk Ahmad bin Alí Ál Thání, byl emír z Kataru, který vládl od roku 1960 do roku 1972. Během jeho vlády se finanční situace Kataru významně zlepšila v důsledku objevu několika nových ropných polí. Katar také získal v září 1971 za jeho vlády nezávislost. V únoru 1972 byl ale sesazen svým bratrancem, Chalífou bin Hamadem Ál Tháním.[2]
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Mládí[editovat | editovat zdroj]
Šejk Ahmad se narodil v Dauhá, hlavním městě Kataru, v roce 1920 jako druhý syn šejka Alího bin Abdulláha Ál Tháního. Měl dvanáct sourozenců, devět bratrů a tři sestry; některé zdroje ale uvádějí, že měl o jednoho bratra méně.[2]
Na trůn nastoupil dne 24. října 1960 po svém otci, šejku Alím bin Abdulláhovi Ál Tháním, který odstoupil v jeho prospěch. Ál Thání se stal nepopulárním, protože údajně příliš utrácel a zadlužil se.[3][4] Šejk Ahmad tak převzal trůn a stal emírem. Vládl v posledních letech závislosti na Velké Británii a v prvních letech nezávislosti Kataru po roce 1971. Navštěvoval četné královské korunovace včetně královny Alžběty II. ve Westminsterském opatství v roce 1953.[3] K datu zahájení své vlády jmenoval bratrance Šejka Khalifa bin Hamad Al Thaní dědicem a zástupcem panovníka. Dne 22. února 1972 byl šejk Ahmad sesazen.[2] V době převratu byl v Íránu na lovecké výpravě.[2] Po sesazení žil v exilu v Dubaji, jednom ze Spojených arabských emirátů, se svou ženou, dcerou zesnulého vládce Dubaje, a dětmi.[3]
Vláda[editovat | editovat zdroj]
1963: Arabské národní hnutí[editovat | editovat zdroj]
V dubnu 1963 byla vytvořena nacionalistická politická strana, známá jako Fronta národní jednoty, která protestovala proti ekonomické situaci. Vznik strany byl urychlen veřejným nesouhlasem s extravagantním životním stylem vládnoucí rodiny a dlouhým pobytem šejka Ahmada v zahraničí od dob, kdy získal trůn.[5] Strana, spoluzaložená bohatými podnikateli a kmenovými vůdci, brzy získala oblibu mezi arabskými nacionalisty, jednotlivci sympatizujícími se stranou Baas a katarskými dělníky.[6][7] Při jedné z nacionalistických demonstraci byl zabit jeden účastník. Akce byla organizována severojemenskými migranty pracujícími v Kataru, kteří podporovali svou vládu ve snaze o připojení ke Sjednocené arabské republice.
Na protest proti této události uspořádala strana na centrálním trhu v Dauhá manifestaci, na které předložila vládě své požadavky. Některé z nich by oslabily šejkovu moc.[8] Vláda všechny požadavky odmítla. Uprostřed napjaté atmosféry bylo mnoho členů Fronty národního sjednocení zatčeno a bez soudu uvězněno.[6] Nicméně Šejk Ahmad některé reformy zavedl, např. poskytnutí pozemků a půjček chudým zemědělcům.
Úspěchy[editovat | editovat zdroj]
Hospodářské úspěchy[editovat | editovat zdroj]
Šejk Ahmad byl svědkem rostoucí ekonomické aktivity v zemi v důsledku objevu velkého počtu ropných polí. V té době, v lednu 1964, byla zahájena v plném rozsahu těžba nafty v nalezišti Idd al-Shargi, prvním nalezišti v mořském dně na světě, které bylo provozováno výhradně jako off-shorová společnost. V roce 1963 bylo objeveno ještě větší naleziště u Maydan Mahzam a v roce 1965 a byl postaven naftový terminál na ostrově Halul. Průzkum naleziště Bul Hannien byl zahájen v roce 1965, těžba zde začala v roce 1977. S rozvojem ropného průmyslu Katar rychle dospěl k zavedení moderního administrativního systému. V listopadu 1960 založil šejk Ahmad ministerstvo financí, jehož šéfem se stal dědic trůnu a zástupce vládce v té době šejk Khalifa. Šejk Ahmad založil odbory obecné finanční správy s cílem zvládnout všechny vládní záležitosti finančního a administrativního charakteru. Pak, v roce 1967, bylo zřízeno také Oddělení civilní administrativy.
Nezávislost Kataru[editovat | editovat zdroj]
Formování státní administrativy Kataru se dokončovalo a země směřovala k nezávislosti. V návaznosti na oznámení britské labouristické vlády v lednu 1968 o odstoupení a o ukončení smluv o ochraně regionu s vládci zemí Perského zálivu a následně jejich neschopnosti utvořit konfederaci z osmi států Perského zálivu (Irák, Írán, Saúdská Arábie, Kuvajt, Spojené arabské emiráty, Omán, Jemen a Katar), Katar pokročil k vytvoření vlastního vládního kabinetu. Dne 2. dubna 1970 byla vyhlášena prozatímní ústava Kataru; první Rada ministrů v zemi vznikla dne 28. května 1970. Nezávislost Kataru jako suverénního státu, kterým se ukončuje anglo-katarská smlouva z roku 1916, byla vyhlášena dne 3. září 1971.
Manželství a děti[editovat | editovat zdroj]
Šejk Ahmad bin Ali Al Thani si vzal tři ženy, jedna z nich byla dcera Šhejka Rashid bin Said Al Maktuma, vládce Dubaje. Měl 8 dětí: 7 synů a 1 dceru. Seznam je sestavený v sestupném pořadí podle jejich věku, od nejstaršího syna k nejmladšímu.
- Šejk Abdulaziz bin Ahmad Al Sání
- Šejk Nasser bin Ahmad Al Sání
- Šejk Hamad bin Ahmad Al Sání
- Šejk Saud bin Ahmad Al Sání
- Šejk Muneera bin Ahmad Al Sání (dcera)
- Šejk Abdullah bin Ahmad Al Sání
- Šejk Khalid bin Ahmad Al Sání
- Šejk Mansur bin Ahmad Al Sání
Smrt[editovat | editovat zdroj]
Ačkoli bylo dosaženo částečného smíření s bratrancem šejkem Ahmedem, zůstal vypuzený šejk v exilu a zemřel 25. listopadu 1977 v Londýně na rakovinu. Jeho tělo bylo letecky převezeno zpět do Kataru. Oficiálního pohřbu se zúčastnil emír s vládnoucí rodinou. Je pohřben na hřbitově v Al Rayyanu. Po pohřbu byly vyhlášeny tři dny smutku.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ahmad bin Ali Al Thani na anglické Wikipedii.
- ↑ Dostupné online.
- ↑ a b c d Qatar PM seizes power from cousin. Ottawa Citizen. 23 February, roč. 1972. Dostupné online.
- ↑ a b c BUYERS, Christopher. The Al Thani Dynasty (page 6). Royal Ark. [online]. [cit. 2017-08-02]. Dostupné online.
- ↑ RATHMELL, Andrew; SCHULZE, Kirsten. Political Reform in the Gulf: The Case of Qatar. Middle Eastern Studies. 10. 2000, roč. 36, čís. 4, s. 47–62. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ HIRO, DILIP. . Inside the Middle East. . Routledge. p. 15. vyd. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
- ↑ a b KADHIM, Abbas. Governance in the Middle East and North Africa: A Handbook. [s.l.]: Routledge, 2013. 528 s. Dostupné online. S. 258.
- ↑ COMMINS, David. The Gulf States: A Modern History. [s.l.]: [s.n.], 2012. 188 s. Dostupné online.
- ↑ HELEM CHAPIN METZ. Qatar - Historical Background. [s.l.]: Qatar - Historical Background, 1993. Dostupné online.