Ahmad bin Ali Al Thani

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ahmad bin Ali Al Thani
Ahmad-bin-Ali-Al-Thani.jpg
Narození 1920
Dauhá
Úmrtí 25. listopadu 1977 (ve věku 56–57 let)
Londýn
Děti Abdelaziz bin Ahmed Al Thani
Rodiče Ali bin Abdullah Al Thani
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Šejk Ahmad bin Ali bin Abdullah bin Jassim bin Mohammed Al Sání, (1920-1977) (arabsky أحمد بن علي بن عبد الله بن جاسم بن محمد آل ثاني ‎‎), v krátkosti také známý jako Šejk Ahmad bin Ali Al Sání, byl emír z Kataru, který vládl od roku 1960 do roku 1972. Během jeho vlády se finanční situace Kataru významně zlepšila v důsledku obohacení a objevu několika nových ropných polí. Katar také získal za jeho vlády nezávislost v září 1971. V únoru 1972 byl ale pak sesazen svým bratrancem, Khalifou bin Hamad Al Sání.[1]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Šejk Ahmad se narodil v Dauhá, hlavním městě Kataru, v roce 1920 jako 2. syn šejka Ali bin Abdullah Al Sání, a měl 12 sourozenců, 9 bratrů a 3 sestry, i když některé zdroje uvádějí, on měl 10 bratrů namísto 9.[1]

Na trůn nastoupil dne 24. října 1960 po svém otci, Šejku Ali bin Abdullah Al Sání. který odstoupil v jeho prospěch, protože se stal nepopulární tím, že prý moc utrácel a zadlužil se.[2][3] Šejk Ahmad převzal trůn a stal Emirem. Vládnul v posledních letech závislosti na Britském království a v prvních letech nezávislosti Kataru na Velké Británii po roce 1971. Šejk Ahmad navštěvoval četné královské korunovace, včetně korunovace královny Alžběty II ve Westminsterském opatství v roce 1953.[2] K datu zahájení své vlády jmenoval svého bratrance Šejka Khalifa bin Hamad Al Thani dědicem a zástupcem panovníka. Dne 22. února 1972 byl sesazen.[1] V době převratu byl Šejk Ahmad v Íránu na lovecké výpravě.[1] Po sesazení žil v exilu v Dubaji, jednom ze Spojených arabských emirátů, se svou ženou, dcerou zesnulého vládce Dubaje a dětmi.[2]

Vláda[editovat | editovat zdroj]

1963 Arabské národní hnutí[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1963, byla vytvořena nacionalistická pracovní skupina známá jako fronta národní jednoty, která protestovala proti ekonomické situaci a při jedné nacionalistické demonstraci byl zabit jeden demonstrant. Demonstrace byla organizována severojemenskými migranty pracujícími v Kataru, kteří podporovali svou vládu ve snaze o spojení do Sjednocené arabské republiky. Vznik skupiny byl urychlen kvůli veřejnému nesouhlasu s extravagantním životním stylem vládnoucí rodiny a Šejk Ahmedovy dlouhé nepřítomnosti a pobytem v zahraničí od dob kdy získal trůnu v roce 1960.[4]Co-založil bohatého podnikatele a kmenové vůdce, skupina brzy získal oblibu mezi arabští nacionalisté, jednotlivci sympatizují s strany Baas a Katarský dělníků.[5][6]

Zorganizovali malé povstání na centrálním trhu v Dauhá jako reakci na střelbu, a předložili vládě své nároky. Některé z těchto požadavků oslabily Šejkovi Ahmadovi moc.[7] Vláda odmítla všechny požadavky a uprostřed napjaté atmosféry mnoho členů Fronty národního sjednocení bylo zatčeno bez soudu.[5] Nicméně, Šejk Ahmad zavedl některé reformy, jako je poskytnutí pozemků a půjček chudým zemědělcům.

Úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Hospodářské úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Šejk Ahmad byl svědkem rostoucí ekonomické aktivity v zemi v důsledku objevu velkého počtu ropných polí v Kataru. V té době, v lednu 1964, byla zahájena v plném rozsahu těžba nafty v nalezišti Idd al-Shargi, prvním naleziště v mořském dnu na světě, které bylo provozováno výhradně jako off-shore zařízení. V roce 1963 bylo objeveno ještě větší naleziště u Maydan Mahzam a v roce 1965 a byl postaven naftový terminál na ostrově Halul. Průzkum naleziště Bul Hannien byl zahájen v roce 1965 a težba začala v roce 1977. S růstem naftového hospodářství Katar rychle postoupil k zavedení moderního administrativního systému. Šejk Ahmad založil ministerstvo financí v listopadu 1960 a Šejk Khalifa, dědic trůnu a zástupce vládce v té době, byl jmenován prvním ministrem financí. Šejk Ahmad založil odbory obecné finanční správy s cílem zvládnout všechny vládní záležitosti finančního a administrativního charakteru. Pak, v roce 1967, bylo zřízeno také Oddělení civilní administrativy.

Nezávislost Kataru[editovat | editovat zdroj]

Formování státní administrativy Kataru se dokončovalo a země směřovala k nezávislosti. V návaznosti na oznámení britské labouristické vlády v lednu 1968 o odstoupení a o ukončení smluv o ochraně regionu s vládci zemí Perského zálivu a jejich neschopnost utvořit konfederaci z osmi států Perského zálivu (Irák, Írán, Saudská Arábie, Kuvajt, Spojené arabské emiráty, Omán, Jemen a Katar, Katar pokročil k vytvoření vládního kabinetu. Dne 2. dubna 1970 byla vyhlášena prozatímní ústava Kataru a první Rada ministrů v zemi vznikla dne 28. května 1970. Nezávislost Kataru jako suverénního státu, kterým se zastavuje anglo-katarská smlouva z roku 1916, byla vyhlášena dne 3. září 1971.

Manželství a děti[editovat | editovat zdroj]

Šejk Ahmad bin Ali Al Thani si vzal tři ženy, jedna z nich dcera Šhejka Rashid bin Said Al Maktuma, vládce Dubaje. Měl 8 dětí, 7 syny a 1 dceru. Tento seznam je v sestupném pořadí podle jejich věku od nejstaršího syna k nejmladšímu.

  • Šejk Abdulaziz bin Ahmad Al Sání
  • Šejk Nasser bin Ahmad Al Sání
  • Šejk Hamad bin Ahmad Al Sání
  • Šejk Saud bin Ahmad Al Sání
  • Šejk Muneera bin Ahmad Al Sání (dcera)
  • Šejk Abdullah bin Ahmad Al Sání
  • Šejk Khalid bin Ahmad Al Sání
  • Šejk Mansur bin Ahmad Al Sání

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli bylo dosaženo částečného smíření s bratrancem Šejkem Ahmedem, zůstal v exilu a zemřel v Londýně při léčbě rakoviny 25. listopadu 1977. Jeho tělo bylo letecky převezeno zpět do Kataru a oficiálního pohřbu se zúčastnil emír s vládnoucí rodinou. Je pohřben na hřbitově v Al Rayyan. Po pohřbu byly vyhlášeny tři dny smutku.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Qatar PM seizes power from cousin. Ottawa Citizen. 23 February, roč. 1972. Dostupné online.  
  2. a b c BUYERS, Christopher. The Al Thani Dynasty (page 6). Royal Ark. [online].  [cit. 2017-08-02]. Dostupné online.  
  3. RATHMELL, Andrew; SCHULZE, Kirsten. Political Reform in the Gulf: The Case of Qatar. Middle Eastern Studies. 10 2000, roč. 36, čís. 4, s. 47-62. Dostupné online. (anglicky) 
  4. HIRO, DILIP. . Inside the Middle East. . Routledge. p. 15. vyd. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  
  5. a b KADHIM, Abbas. Governance in the Middle East and North Africa: A Handbook. [s.l.] : Routledge, 2013. 528 s. Dostupné online. S. 258.  
  6. COMMINS, David. The Gulf States: A Modern History. [s.l.] : [s.n.], 2012. 188 s. Dostupné online.  
  7. HELEM CHAPIN METZ. Qatar - Historical Background. [s.l.] : Qatar - Historical Background, 1993. Dostupné online.