Ahmad bin Ali Al Thani

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ahmad bin Ali Al Thani
Narození 1920
Dauhá
Úmrtí 25. listopadu 1977 (ve věku 56–57 let)
Londýn
Děti Abdelaziz bin Ahmed Al Thani
Rodiče Ali bin Abdullah Al Thani
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Šejk Ahmad bin Ali bin Abdullah bin Jassim bin Mohammed Al Sání, (1920-1977) (arabsky أحمد بن علي بن عبد الله بن جاسم بن محمد آل ثاني ‎‎), v krátkosti také známý jako Šejk Ahmad bin Ali Al Sání, byl emír z Kataru, který vládl od roku 1960 do roku 1972. Během jeho vlády se finanční situace Kataru významně zlepšila v důsledku obohacení a objevu několika nových ropných polí. Katar také získal za jeho vlády nezávislost v září 1971. V únoru 1972 byl ale pak sesazen svým bratrancem, Khalifou bin Hamad Al Sání.[1]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Šejk Ahmad se narodil v Dauhá, hlavním městě Kataru, v roce 1920 jako 2. syn šejka Ali bin Abdullah Al Sání, a měl 12 sourozenců, 9 bratrů a 3 sestry, i když některé zdroje uvádějí, on měl 10 bratrů namísto 9.[1]

Na trůn nastoupil dne 24. října 1960 po svém otci, Šejku Ali bin Abdullah Al Sání. který odstoupil v jeho prospěch, protože se stal nepopulární tím, že prý moc utrácel a zadlužil se.[2][3] Šejk Ahmad převzal trůn a stal Emirem. Vládnul v posledních letech závislosti na Britském království a v prvních letech nezávislosti Kataru na Velké Británii po roce 1971. Šejk Ahmad navštěvoval četné královské korunovace, včetně korunovace královny Alžběty II ve Westminsterském opatství v roce 1953.[2] K datu zahájení své vlády jmenoval svého bratrance Šejka Khalifa bin Hamad Al Thani dědicem a zástupcem panovníka. Dne 22. února 1972 byl sesazen.[1] V době převratu byl Šejk Ahmad v Íránu na lovecké výpravě.[1] Po sesazení žil v exilu v Dubaji, jednom ze Spojených arabských emirátů, se svou ženou, dcerou zesnulého vládce Dubaje a dětmi.[2]

Vláda[editovat | editovat zdroj]

1963 Arabské národní hnutí[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1963, byla vytvořena nacionalistická pracovní skupina známá jako fronta národní jednoty, která protestovala proti ekonomické situaci a při jedné nacionalistické demonstraci byl zabit jeden demonstrant. Demonstrace byla organizována severojemenskými migranty pracujícími v Kataru, kteří podporovali svou vládu ve snaze o spojení do Sjednocené arabské republiky. Vznik skupiny byl urychlen kvůli veřejnému nesouhlasu s extravagantním životním stylem vládnoucí rodiny a Šejk Ahmedovy dlouhé nepřítomnosti a pobytem v zahraničí od dob kdy získal trůnu v roce 1960.[4]Co-založil bohatého podnikatele a kmenové vůdce, skupina brzy získal oblibu mezi arabští nacionalisté, jednotlivci sympatizují s strany Baas a Katarský dělníků.[5][6]

Zorganizovali malé povstání na centrálním trhu v Dauhá jako reakci na střelbu, a předložili vládě své nároky. Některé z těchto požadavků oslabily Šejkovi Ahmadovi moc.[7] Vláda odmítla všechny požadavky a uprostřed napjaté atmosféry mnoho členů Fronty národního sjednocení bylo zatčeno bez soudu.[5] Nicméně, Šejk Ahmad zavedl některé reformy, jako je poskytnutí pozemků a půjček chudým zemědělcům.

Úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Hospodářské úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Šejk Ahmad byl svědkem rostoucí ekonomické aktivity v zemi v důsledku objevu velkého počtu ropných polí v Kataru. V té době, v lednu 1964, byla zahájena v plném rozsahu těžba nafty v nalezišti Idd al-Shargi, prvním naleziště v mořském dnu na světě, které bylo provozováno výhradně jako off-shore zařízení. V roce 1963 bylo objeveno ještě větší naleziště u Maydan Mahzam a v roce 1965 a byl postaven naftový terminál na ostrově Halul. Průzkum naleziště Bul Hannien byl zahájen v roce 1965 a težba začala v roce 1977. S růstem naftového hospodářství Katar rychle postoupil k zavedení moderního administrativního systému. Šejk Ahmad založil ministerstvo financí v listopadu 1960 a Šejk Khalifa, dědic trůnu a zástupce vládce v té době, byl jmenován prvním ministrem financí. Šejk Ahmad založil odbory obecné finanční správy s cílem zvládnout všechny vládní záležitosti finančního a administrativního charakteru. Pak, v roce 1967, bylo zřízeno také Oddělení civilní administrativy.

Nezávislost Kataru[editovat | editovat zdroj]

Formování státní administrativy Kataru se dokončovalo a země směřovala k nezávislosti. V návaznosti na oznámení britské labouristické vlády v lednu 1968 o odstoupení a o ukončení smluv o ochraně regionu s vládci zemí Perského zálivu a jejich neschopnost utvořit konfederaci z osmi států Perského zálivu (Irák, Írán, Saúdská Arábie, Kuvajt, Spojené arabské emiráty, Omán, Jemen a Katar, Katar pokročil k vytvoření vládního kabinetu. Dne 2. dubna 1970 byla vyhlášena prozatímní ústava Kataru a první Rada ministrů v zemi vznikla dne 28. května 1970. Nezávislost Kataru jako suverénního státu, kterým se zastavuje anglo-katarská smlouva z roku 1916, byla vyhlášena dne 3. září 1971.

Manželství a děti[editovat | editovat zdroj]

Šejk Ahmad bin Ali Al Thani si vzal tři ženy, jedna z nich dcera Šhejka Rashid bin Said Al Maktuma, vládce Dubaje. Měl 8 dětí, 7 syny a 1 dceru. Tento seznam je v sestupném pořadí podle jejich věku od nejstaršího syna k nejmladšímu.

  • Šejk Abdulaziz bin Ahmad Al Sání
  • Šejk Nasser bin Ahmad Al Sání
  • Šejk Hamad bin Ahmad Al Sání
  • Šejk Saud bin Ahmad Al Sání
  • Šejk Muneera bin Ahmad Al Sání (dcera)
  • Šejk Abdullah bin Ahmad Al Sání
  • Šejk Khalid bin Ahmad Al Sání
  • Šejk Mansur bin Ahmad Al Sání

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli bylo dosaženo částečného smíření s bratrancem Šejkem Ahmedem, zůstal v exilu a zemřel v Londýně při léčbě rakoviny 25. listopadu 1977. Jeho tělo bylo letecky převezeno zpět do Kataru a oficiálního pohřbu se zúčastnil emír s vládnoucí rodinou. Je pohřben na hřbitově v Al Rayyan. Po pohřbu byly vyhlášeny tři dny smutku.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Qatar PM seizes power from cousin. Ottawa Citizen. 23 February, roč. 1972. Dostupné online. 
  2. a b c BUYERS, Christopher. The Al Thani Dynasty (page 6). Royal Ark. [online]. [cit. 2017-08-02]. Dostupné online. 
  3. RATHMELL, Andrew; SCHULZE, Kirsten. Political Reform in the Gulf: The Case of Qatar. Middle Eastern Studies. 10. 2000, roč. 36, čís. 4, s. 47-62. Dostupné online. (anglicky) 
  4. HIRO, DILIP. . Inside the Middle East. . Routledge. p. 15. vyd. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  5. a b KADHIM, Abbas. Governance in the Middle East and North Africa: A Handbook. [s.l.]: Routledge, 2013. 528 s. Dostupné online. S. 258. 
  6. COMMINS, David. The Gulf States: A Modern History. [s.l.]: [s.n.], 2012. 188 s. Dostupné online. 
  7. HELEM CHAPIN METZ. Qatar - Historical Background. [s.l.]: Qatar - Historical Background, 1993. Dostupné online.