Agrolesnictví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kombinace luční a dřevařské produkce ve Wisconsinu (USA)
Agrolesnictví (kukuřice a kaštan)
Agrolesnictví (kukuřice a kaštan)

Agrolesnictví je způsob hospodaření na zemědělské nebo lesní půdě, který kombinuje pěstování dřevin s některou formou zemědělské produkce na jednom pozemku, a to buď prostorově, nebo časově. Podmínkou je, že složky agrolesnického systému (dřeviny, plodiny, zvířata, případně jiné) jsou pěstovány, resp. chována s hospodářským a/nebo environmentálním záměrem.[1]

Společné pěstování bavlníku a pekanových ořechů na Floridě

Kombinací lesní a zemědělské výroby, kde významnou roli hraje i člověk jako aktivní hospodář, odběratel produktu i správce krajiny, vznikají jedinečné agrolesnické systémy (ALS) nebo také agrolesnické praktiky. Agrolesnictví je též vědní obor zabývající se výzkumem agrolesnických systémů, jejich přínosy a podstatou jejich fungování, což může vést k jejich inovaci. V neposlední řadě je agrolesnictví spojeno s určitým způsobem přístupu člověka k přírodě, krajině a vůbec bytí. [2]

V současnosti je agrolesnictví ve světě nejvíce rozšířeno v tropických a subtropických oblastech, kde jsou tyto systémy velmi často jedinou možností pro dlouhodobě udržitelné zemědělství zabraňující degradaci půdy a celého agroekologického systému. Avšak i v mnohých evropských zemích se ukazuje, že jsou tyto hospodářské systémy nejenom srovnatelnou alternativou pro stávající velkoplošné zemědělství, ale i díky svým pozitivním mimoprodukčním funkcím, výrazným dopadem na ekologii, biodiverzitu, ochranu půdy, hospodaření s vodou a produkčním potenciálem z dlouhodobého hlediska výnosnější. [3]

V současné době dochází k oživení zájmu o tradiční a tzv. moderní agrolesnictví. K důvodům pro tento jev patří snaha o zmírnění negativních následků změny klimatu, jako jsou např. sucho, přívalové deště, posuny ve vegetačních zónách, obtíže s krmením dobytka a zvýšená rizika v zemědělské produkci. Kromě toho je jedním z hlavních cílů agrolesnictví vyhnout se negativním efektům moderního industriálního zemědělství. Ekologický, sociální a kulturní význam agrolesnictví začínají získávat uznání a objevují se pobídky pro ochranu a rozšiřování agrolesnických systémů. [3]

Agrolesnictví v ČR[editovat | editovat zdroj]

Agrolesnické systémy na území České republiky jsou v současnosti zastoupeny především jako reliktní formy specifického hospodaření, ať už se jedná o zemědělské půdy (např. pastevní systémy v sadech v Bílých Karpatech), liniové výsadby dřevin či krajinné prvky z dřevin (větrolamy, remízky atd.) na zemědělské půdě, nebo lesní pozemky (pozemky určené k plnění funkcí lesa s přidruženou výrobou, dnes např. nízký a střední les).  Běžně je u nás praktikováno agrolesnictví na zahradách, a to například pěstováním plodin pod ovocnými stromy nebo v kombinaci s chovem domácích zvířat. Také více alternativní permakultura naprosto odpovídá definici agrolesnictví. Budoucí rozvoj agrolesnických systémů v ČR je možno také spojovat do určité míry s rozvojem pěstování tzv. rychle rostoucích dřevin na zemědělské půdě určených pro produkci biomasy k energetickému využití (obnovitelný zdroj), neboť jejich porosty – výmladkové plantáže a lignikultury je možné kombinovat s vybranými postupy rostlinné, ale i živočišné produkce (např. pastevní chov drůbeže, prasat, ovcí aj.). Dále se mohou vytvářet nové typy agrolesnických systémů, kdy se nemusí jednat jen o pěstování dřevin v pásech, ale i v celé ploše s řidším zápojem dřevin v závislosti na způsobu využití pro zemědělskou výrobu. Mezi agrolesnické systémy lze rovněž v určité formě řadit i chovy zvěře, a to jak farmové na nelesní půdě, kde převažují trvalé travní porosty, tak oborní s převahou lesa. U obou způsobů hraje významnou úlohu dřevina, a to nejen jako kryt pro zvěř, ale také jako kvalitní zdroj pro výživu (plody, semena, okus listí a pupenů, ohryz kůry aj.). [3]

K agrolesnictví patří rovněž využívání ostatních produktů lesa – systémy forest farming, tedy využívání lesních porostů pro cílené pěstování ostatních produktů lesa, např. hub, léčivých bylin a bobulovin. U nás tuto formu lze nalézt pouze v "extenzivní" podobě, tedy pro sběr plodin (zejména hub) bez jejich záměrného pěstování. V zahraničí je pod pojem forest farming zahrnován také lov volně žijící zvěře u nás spadající do oblasti myslivosti. [2]

Agrolesnictví v Evropě[editovat | editovat zdroj]

Jedním z nejrozšířenějších forem tradičního agrolesnictví je Dehesa a Montado, pokrývající ve Španělsku a Portugalsku téměř tři milióny hektarů. Jedná se o řídké pěstování různých druhů dubů, ať už jsou to korkové duby zejména v Portugalsku, tak i druhy s jedlými žaludy pro lidi či hospodářská zvířata ve Španělsku, kombinované s pastvou skotu, koní či prasat, které po žaludové dietě produkují výbornou iberijskou šunku. Je to generacemi ověřený systém jak v této často suché a málo úrodné krajině dosáhnout zemědělské produkce, při zachování přírodních zdrojů. Ve střední Evropě je potom stále rozšířen agrolesnický systém pěstování tradičních ovocných dřevin (zejména jabloní, hrušní a třešní) spolu s pastvou hospodářských zvířat, nazývaný v Německu Streuobst. V celé západní Evropě potom různé remízky a pásy dřevin na zemědělské půdě mají významnou ekologickou funkci, snižují erozi a často plní i produkční funkci (ovoce, palivové dřevo či cenné dřevařské výřezy). V neposlední řadě liniové výsadby dřevin na orné půdě, většinou  s funkcí větrolamů, lze také řadit mezi formy agrolesnictví. Moderní formy agrolesnických systémů ale také postupně získávají v Evropě na popularitě. Jsou zaměřeny zejména na pěstování dřevin v pásech na zemědělské půdě, a to jak rychlerostoucích tak i cenných s delší dobou obmýtí, v kombinaci s rostlinnou či živočišnou produkcí mezi pásy dřevin. Z nich lze jmenovat např. tzv. alley cropping, pěstování cenných dřevin, jako topolů, ořešáků a třešní ptačích, v liniích na orné půdě, pěstovaných v dostatečné vzdálenosti (většinou nejméně 24 m) pro umožnění klasické mechanizované zemědělské produkce. Většina prováděných studií potvrzuje nejen velké ekologické přínosy, ale zejména v dlouhodobějším hledisku jasnou finanční výhodnost oproti klasickému monokulturnímu pěstování plodin. Produkčně příznivé jsou i výsadby dřevin na okrajích polí. [3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. CO JE AGROLESNICTVÍ? – Český spolek pro agrolesnictví [online]. [cit. 2022-02-10]. Dostupné online. 
  2. a b MARTINÍK, Antonín. Když se řekne agrolesnictví: didaktická pomůcka - stručně a přehledně o agrolesnictví. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2020, 65 s. ISBN 978-80-7509-748-4.
  3. a b c d KOTRBA, Jiří. Selská revue. S. 36–39. agrolesnictvi.cz [online]. Asociace soukromého zemědělství ČR. Praha, listopad - prosinec 2014 [cit. 2022-02-22]. S. 36–39. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]