Saavedrova pozice
| a | b | c | d | e | f | g | h | ||
| 8 |      | 8 | |||||||
| 7 | 7 | ||||||||
| 6 | 6 | ||||||||
| 5 | 5 | ||||||||
| 4 | 4 | ||||||||
| 3 | 3 | ||||||||
| 2 | 2 | ||||||||
| 1 | 1 | ||||||||
| a | b | c | d | e | f | g | h | ||
Saavedrova pozice je jedna z nejznámějších šachových koncovek. Publikována byla roku 1895 a byla pojmenována po Fernandu Saavedrovi (1849–1922), španělském knězi žijícím v Glasgow, který si jako první všiml, že nemusí vést k remíze, ale lze ji dovést do vítězného konce.
Základní ideou řešení je proměna pěšce ve věž místo obvyklé dámy. Proměna v dámu by totiž umožnila slabší straně partii pomocí oběti věže dovést k patu, a tedy remíze. V případě proměny pěšce ve věž sice je materiál vyrovnaný, každý hráč má krále a věž, ale nevýhodné postavení krále slabší strany, vystaveného hrozbě matu, dostačuje k vítězství. Jde o jeden z nejslavnějších případů tzv. minoritní proměny, tj. proměny pěšce v jinou figuru než dámu, a jeden ze vzácných případů, kdy se hráč proslavil díky jedinému tahu.[1] Saavedrova myšlenka inspirovala tvorbu mnoha skladatelů šachových úloh, známá je například Liburkinova studie z roku 1931, která ve svých řešeních kromě proměny pěšce ve věž obsahuje i proměnu ve střelce.
Rozbor
[editovat | editovat zdroj]Na prvním diagramu je pozice zobrazená v podobě, jak ji obvykle šachová literatura uvádí dnes, kdy bílý na tahu vyhraje. Řešení je 1. c7 Vd6+ 2. Kb5 (po 2. Kc5? by následovalo 2. ... Vd1, s dalším 3. ... Vc1 a remíza by již byla nevyhnutelná) Vd5+ 3. Kb4 Vd4+ 4. Kb3 Vd3+ 5. Kc2! Vd4! 6. c8V! (hrozí mat 7. Va8#; kdyby bílý zahrál 6. c8D?, hra by pokračovala 6. ... Vc4+! 7. Dxc4 pat) 6. ... Va4 7. Kb3, a černý buď ztratí věž nebo ho bílý matuje 8. Vc1#.[2]
Černý může ovšem odolávat ještě mnohem déle, pokud zvolí přechod do koncovky věže proti dámě. Kdyby zahrál 3. ... Kb2, bílý jednoduše odpoví 4. c8D – promění pěšce v nejsilnější figuru. Počítačem generované databáze koncovek potvrzují, že pak může bílý partii při správné hře dovést k matu nejdéle ve 26 tazích. Avšak podle antropocentrických konvencí šachových studií se tahy, které vedou k pozicím, jež lidští hráči považují za jasně teoreticky prohrané, chápou jen jako vedlejší varianty, i kdyby se v nich slabší strana mohla bránit déle.
Historie
[editovat | editovat zdroj]| a | b | c | d | e | f | g | h | ||
| 8 |    | 8 | |||||||
| 7 | 7 | ||||||||
| 6 | 6 | ||||||||
| 5 | 5 | ||||||||
| 4 | 4 | ||||||||
| 3 | 3 | ||||||||
| 2 | 2 | ||||||||
| 1 | 1 | ||||||||
| a | b | c | d | e | f | g | h | ||
Studie má dlouhou historii. Její původ je v partii Fenton – Potter z roku 1875. Z pozice, která je zobrazená na druhém diagramu, partie pokračovala 1. Vxh3 Kxh3 2. Kc6 Vxa5 3. b7 Va6+ a hráči se dohodli na remíze.[3] Johannes Zukertort však v City of London Chess Magazine poznamenal, že bílý mohl partii dovést k výhře následujícími tahy: 4. Kc5 (nikoliv 4. Kb5 Va1, protože bílý by nemohl svého pěšce proměnit kvůli hrozbě 5. ... Vb1+) 4. ... Va5+ 5. Kc4 Va4+ 6. Kc3 (nebo 6. Kb3 Va1 7. Kb2) 6. ... Va3+ 7. Kb2. Nyní bílý může proměnit pěšce v dámu, přičemž dáma proti věži znamená teoretickou výhru (postup vedoucí k vítězství v takové situaci již dříve ukázali ve své studii (publikované v září 1853 v The Chess Player) Josef Kling a Bernhard Horwitz.
| a | b | c | d | e | f | g | h | ||
| 8 | | 8 | |||||||
| 7 | 7 | ||||||||
| 6 | 6 | ||||||||
| 5 | 5 | ||||||||
| 4 | 4 | ||||||||
| 3 | 3 | ||||||||
| 2 | 2 | ||||||||
| 1 | 1 | ||||||||
| a | b | c | d | e | f | g | h | ||
Po Potterově smrti v březnu 1895 G. E. Barbier publikoval 27. dubna v šachovém sloupku Glasgowského periodika Weekly Citizen pozici, o níž tvrdil, že se objevila ve zmíněné partii Fenton – Potter. Ve skutečnosti si partii špatně zapamatoval, a pozice (zobrazená na třetím diagramu) nikdy nenastala. Publikována byla se zadáním „černý na tahu, bílý vyhraje“: 1. ... Vd6+ 2. Kb5 Vd5+ 3. Kb4 Vd4+ 4. Kb3 Vd3+ 5. Kc2.[1][3]
Když Barbier 4. května publikoval řešení, prohlásil, že přemístěním černého krále z pole h6 na a1 by pozice byla přeměněna na studii, v níž černý na tahu remizuje. 11. května poskytl řešení: 1. ... Vd6+ 2. Kb5 Vd5+ 3. Kb4 Vd4+ 4. Kb3 Vd3+ 5. Kc2 Vd4! 6. c8D Vc4+ 7. Dxc4 pat. Fernando Saavedra ovšem poznamenal, že minoritní proměna 6. c8V vede k výhře bílého. Barbier jeho poznatek oznámil 18. května a řešení publikoval o týden později.[3] V současné době uváděné postavení figur na šachovnici pochází od Emanuela Laskera, který studii publikoval 1. června 1902 v The Brooklyn Daily Eagle, přičemž posunul bílého pěšce z c7 zpět na c6 a změnil zadání na standardní formulaci „bílý na tahu vyhraje“.
Inspirace
[editovat | editovat zdroj]| a | b | c | d | e | f | g | h | ||
| 8 |  | 8 | |||||||
| 7 | 7 | ||||||||
| 6 | 6 | ||||||||
| 5 | 5 | ||||||||
| 4 | 4 | ||||||||
| 3 | 3 | ||||||||
| 2 | 2 | ||||||||
| 1 | 1 | ||||||||
| a | b | c | d | e | f | g | h | ||
Studie bývá často reprodukována a John Roycoft ji v Test Tube Chess nazval „nesporně nejslavnější studií šachové koncovky.“[4] Inspirovala mnoho dalších autorů, mezi jinými Harolda Lommera, autora mnoha studií založených na proměnách pěšců.
Řada autorů vytvořila studie, které dále rozvíjejí základní Saavedrovu myšlenku. Nejznámější z nich je studie zobrazená na čtvrtém diagramu. Jejím autorem je Mark Liburkin (druhá cena, Šachmaty v SSSR, 1931). Zadání zní: „Bílý na tahu vyhraje.“
Po prvním tahu 1. Jc1! má černý dvě hlavní možnosti obrany, přičemž první z nich je založena na myšlence Saavedrovy pozice: 1. Jc1 Vxb5 (1. ... Kb2 2. Jd3+ s dalším 3. Jxc5 vede ke snadnému vítězství bílého) 2. c7 Vd5+ 3. Jd3! Vxd3+ 4. Kc2 Vd4. V tomto okamžiku vzniká Saavedrova pozice a bílý zvítězí po tazích 5. c8V Va4 6. Kb3.
Druhá možnost obrany černého je založena na dvou patových hrozbách a bílý pozici řeší jinou minoritní proměnou, tentokrát ve střelce, což jsou důvody, proč se tahle studie stala proslulou, zatímco jiná rozvinutí Saavedrovy pozice byla zapomenuta: 1. Jc1 Vd5+ 2. Kc2 (2. Jd3? Vxd3+ 3. Kc2 Vd5! 4. Kc3 Vxb5 remíza; 2. Ke2? Vxb5 3. c7 Ve5+ remíza) 2. ... Vc5+ 3. Kd3! [3. Kd2? Vxb5 4. c7 (4. Jb3+ Vxb3 5. c7 Vb2+! – viz níže) Vb2+! 5. Kd1 Vc2! 6. Kxc2 pat] 3. ... Vxb5 (3. ... Vxc1 4. Kd4, s úmyslem 5. Kd5 a 6. b6, vítězství) 4. c7 Vb8! Nyní by oba tahy 5. cxb8D a 5. cxb8V vedly k patu. 5. cxb8J znamená remízovou koncovku. 5. Jb3+ Vxb3+ 6. Kc2 Vb2+! 7. Kc1 (7. Kc3 Vb1) vede opět k remíze, a to buď po 7. ... Vb1+ nebo 7. ... Vb4 8. c8D (po 8. c8V může nyní černý bez obav zahrát Va4) Vc4+. Bílý má jedinou možnost, jak zvítězit: 5. cxb8S!
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Saavedra position na anglické Wikipedii.
- ↑ a b Stručně ke vzniku Saavedrovy studie. Rakousko-Uherský šach [online]. 2002-11-11 [cit. 2008-01-25]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
- ↑ EMMS, John. The Survival Guide to Rook Endings. [s.l.]: Everyman Chess, 1999. ISBN 1-85744-235-0. (anglicky)
- ↑ a b c KRABBÉ, Tim. The Discovery of the Saavedra [online]. [cit. 2008-01-25]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ROYCROFT, John. Test Tube Chess. [s.l.]: Stackpole Books, 1972. Dostupné online. ISBN 0811717348. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Video vysvětlující Saavedrovu pozici (anglicky)