Sia Jen
| Sia Jen | |
|---|---|
 | |
| Posmrtné jméno | Wen-min |
| Pseudonym | Kuej-čou |
| Jiná jména | Sia Kung-ťin |
| Narození | 1482 |
| Úmrtí | 1548 |
| Tituly a úřady | |
| první velký sekretář | |
| Období | 1538–1539 1539–1541 1541–1542 1545–1548 |
| Předchůdce | Li Š’ (poprvé) Ku Ting-čchen (podruhé) Ti Luan (potřetí) Jen Sung (počtvrté) |
| Nástupce | Ku Ting-čchen (poprvé) Ti Luan (podruhé) Ti Luan (potřetí) Jen Sung (počtvrté) |
| Panovník | Ťia-ťing |
| velký sekretář | |
| Období | 1536–1539 1539–1541 1541–1542 1545–1548 |
| Panovník | Ťia-ťing |
| ministr obřadů | |
| Období | 1531–1536 |
| Předchůdce | Li Š’ |
| Nástupce | Jen Sung |
| Panovník | Ťia-ťing |
|
| |
| Národnost | chanská |
| Země | říše Ming |
| Bydliště | Kuej-si, Ťiang-si |
| Vzdělání | ťin-š’ (1517) |
| Povolání | politik |
| Vyznání | konfucianismus |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Sia Jen (čínsky pchin-jinem Xià Yán, znaky 夏言, 1482–1548) byl čínský politik v říši Ming. Za vlády císaře Ťia-ťinga v druhé třetině 16. století zaujímal vysoké postavení v těsné blízkosti císaře, v letech 1531–1536 vykonával funkci ministra obřadů, poté velkého sekretáře, přičemž v letech 1538–1548 stál s přestávkami v čele velkého sekretariátu.
Jména
Sia Jen používal zdvořilostní jméno Kung-ťin (čínsky pchin-jinem Gōngjǐn, znaky zjednodušené 公謹, tradiční 公谨) a pseudonym Kuej-čou (čínsky pchin-jinem Guìzhōu, znaky 桂洲). Za zásluhy o stát obdržel posmrtné jméno Wen-min (čínsky pchin-jinem Wénmǐn, znaky 文愍).
Život
Sia Jen pocházel z Kuej-si (v 21. století městský okres v městské prefektuře Jing-tchan) v provincii Ťiang-si.[1] Studoval konfucianismus, přihlásil se k úřednickým zkouškám, úspěšně prošel jejich nižšími stupni a roku 1517 složil i nejvyšší z nich – palácové zkoušky a získal titul ťin-š’. Poté zahájil úřední kariéru.
Zprvu nijak nevynikl. Až v únoru 1530 upoutal pozornost císaře Ťia-ťinga návrhem na zdokonalení a reformy obřadů, císařem přivítaným.[2] Zanedlouho, roku 1531, ho Ťia-ťing jmenoval ministrem obřadů.
Roku 1535 se zúžil velký sekretariát, odvolán byl Čang Fu-ťing, stojící v jeho čele a Fej Chung později téhož roku zemřel, takže zůstal jen nevýrazný Li Š’. K doplnění sekretariátu 23. ledna 1536 jmenoval císař Ťia-ťing velkým sekretářem Sia Jena.[3]
Sia Jen byl energický a kompetentní,[1] také talentovaný a nebojácný. Před polovinou 30. let byl jedním z mála úředníků, kteří se odvážili oponovat vlivnému velkému sekretáři Čang Fu-ťingovi. Nescházela mu ale i tvrdohlavost a svárlivost.[4] V zahraniční politice zaujal bojovné postoje, ve druhé polovině 30. let podpořil zásah ve Vietnamu,[3] koncem 40. let podpořil tažení v Ordosu.
Vzestup a přízeň císaře Ťia-ťinga si získal zejména svou aktivitou při reformách obřadů. Ťia-ťing ho považoval za nezapojeného do stranických půtek a povýšil.[4] Časem vztah s císařem poškodilo Sia Jenovo požitkářství a rezervovaný postoj k taoistickým ritálům a modlitbám.[5] Také nedokázal reagovat na změny císařových postojů a v politických diskuzích trval na svém, proto postupně ztratil panovníkovu důvěru.[4]
Roku 1539 nakrátko přišel o úřad kvůli nedostatku úcty k panovníkovi a nepřesnostem v práci.[6] Ani poté neustupoval ze svých zásad, ve 40. letech si například odmítal na schůzky s císařem brát taoistickou čapku s odůvodněním, že není součástí úředního oděvu. Císař to hodnotil jako útok na svou autoritu.[6] V září 1541 byl Sia Jen opět odvolán. Tehdy byli nejbližšími rádci císaře, kteří mu byli k dispozici v jeho paláci v Západním parku, markýz Kuo Sün, vévoda Ču Si-čung, markýz Cchuej Jüan, velitel Wu Ťing-che, velcí sekretáři Sia Jen a Čchaj Luan a ministr obřadů Jen Sung, přičemž Sia Jen a Kuo Sün se nenáviděli. Po Sia Jenově odvolání cenzoři obvinili Kuo Süna ze zneužití moci a korupce, dosáhli jeho zatčení (v říjnu 1541),[6] ale císař pamatoval na jeho zásluhy ve sporu o obřady a proto zakázal jeho mučení, po čase (v listopadu 1542)[6] však ve vězení zemřel. Mezitím císař Sia Jena 2. listopadu 1541 vrátil na místo velkého sekretáře. Za necelý rok, 11. srpna 1542, však přijal jeho rezignaci, formálním důvodem bylo špatné znamení (zatmění Slunce), fakticky ho panovník podezříval, že stál za útoky na Kuo Süna.[7]
Sia Jen zůstal bez úřadu do října 1545, místo něho vedoucí roli v sekretariátu zaujal Jen Sung (jmenovaný velkým sekretářem v září 1542).[8] K roku 1545 zůstal Jen Sung v sekretariátu sám, k vyvážení jeho vlivu císař 22. října 1545 Sia Jenovi přikázal vrátit se do úřadu.[7] Ačkoliv Jen Sung vděčil za svůj vzestup Sia Jenovi, na jehož návrh byl jmenován ministrem obřadů,[6] oba státníci se nesnášeli, Sia Jen Jen Sunga ignoroval, odmítal s ním konzultovat a rušil jeho jmenování.[8] Jen Sung se tím cítil ohrožený a spojil se s Sia Jenovými oponenty, ale císařovými oblíbenci - markýzem Cchuej Jüanem, generálem Lu Pingem a markýzem Čchiou Luanem. Když pod jejich vlivem klesla panovníkova důvěra v Sia Jena, využili k prosazení odvolání Sia Jena záležitost obrany severozápadní hranice. Totiž v únoru 1548 Sia Jen podpořil tažení do Ordosu bez uvědomění Jen Sunga, měl tak za něj odpovědnost,[8] a když císař – pod dojmem zpráv o nespokojenosti v Šen-si a nepříznivých věšteb – stáhl svou podporu tažení, nepřátelé Sia Jena se proti němu spojili a obvinili ho z řady chyb a úplatkařství.[9] Císař ho odvolal z úřadů a 31. října 1548[10] nechal popravit, hlavním důvodem panovníkovy reakce byla ovšem Sia Jenova arogance.[9] Poté se prvním velkým sekretářem stal Jen Sung.[10]
Roku 1567 v rámci rehabilitace hodnostářů postižených za vlády Ťia-ťinga obdržel posmrtné jméno Wen-min (文愍).
Odkazy
Reference
- ↑ a b DARDESS, John W. Four Seasons: A Ming Emperor and His Grand Secretaries in Sixteenth-Century China. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2016. 294 s. ISBN 1442265604, ISBN 9781442265608. S. 276. (anglicky) [Dále jen Dardess].
- ↑ LAM, Joseph S. C. Ritual and Musical Politics in the Court of Ming Shizong. In: YUNG, Bell; RAWSKI, Evelyn Sakakida. Harmony and Counterpoint: Ritual Music in Chinese Context. Stanford: Stanford University Press, 1996. ISBN 0804726582, ISBN 9780804726580. S. 35–53, an s. 36. (anglicky)
- ↑ a b Dardess, s. 124.
- ↑ a b c Dardess, s. 139.
- ↑ Dardess, s. 4.
- ↑ a b c d e GEISS, James. The Chia-ching reign, 1522-1566. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 2. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. [dále jen Geiss]. ISBN 0521243335. S. 440–510, na s. 482. (anglicky)
- ↑ a b Dardess, s. 128.
- ↑ a b c Geiss, s. 483.
- ↑ a b Geiss, s. 484.
- ↑ a b GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. Svazek 2., M–Z. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 023103833X. S. 1588. (anglicky)
