Železniční nehoda u Ufy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Železniční nehoda u Ufy
Čas 01:15
Datum 4. června 1989
Místo Aša, Baškortostán
Stát SSSR
Vlaková linka Adler-Novosibirsk
Typ nehody výbuch plynovodu v blízkosti projíždějících vlaků č. 211 a 212
Úmrtí 575
Zranění přes 600
Částečný průběh trati

Legenda

Železniční nehoda v traťovém úseku Aša – Ulu-Těljak je nejtragičtější železniční nehodou v dějinách Ruska a SSSR. Došlo k ní v neděli 4. června (v sobotu 3. června moskevského času) roku 1989 v Iglinském okrese autonomní sovětské republiky Baškortostán, 11 km od města Aša v Čeljabinské oblasti v traťovém úseku Aša – Ulu-Telyak. V okamžiku míjení dvou dálkových rychlíků č. 211 „ Novosibirsk- Adler“ a č. 212 „ Adler-Novosibirsk“ došlo v důsledku poškození na blízkém plynovodu Sibiř-Ural-Volga k silnému výbuchu lehkých uhlovodíků. Zahynulo 575 lidí[1] (podle jiných zdrojů 645[2]), z toho 181 dětí, dalších více než 600 cestujících bylo zraněno. Tragédií byli zasaženi obyvatelé 45 oblastí RSFSR[3]. Přesně rok před tímto neštěstím došlo 4. června 1988 u města Arzamas k další závažné nehodě – náhodnému výbuchu přepravovaného hexogenu.

Průběh nehody[editovat | editovat zdroj]

V potrubí plynovodu Západní Sibiř – Ural – Povolží (Jižní Balyk – Minibajevo), přepravujícím různé frakce lehkých uhlovodíků (zkapalněný plyn), se vytvořila úzká, ale asi 1,7 m dlouhá netěsnost. V důsledku úniku hořlavé směsi a specifických meteorologických podmínek se začala v údolí ukládat výbušná směs. Ve vzdálenosti 900 metrů od plynovodu procházela Trans-sibiřská železnice, traťový úsek Ulu-Těljak – Aša Kujbyševské dráhy, staničení 1710. km, 11 km od žst. Ašaa, na území Iglinského okresu autonomní republiky Baškortostán.

Přibližně tři hodiny před nehodou přístroje ukázaly pokles tlaku v potrubí plynovodu. Namísto hledání úniku však obsluha pouze zvýšila objem plynu, aby obnovila tlak[4]. V důsledku těchto operací značné množství propanu, butanu a dalších hořlavých uhlovodíků, tryskalo téměř dvoumetrovou trhlinou v potrubí do okolního prostředí, takže v údolí začalo vznikat (neviditelné) „plynové jezero“.

Strojvedoucí projíždějících vlaků správně informovali vlakového dispečera, že v úseku je silná koncentrace plynu (zřejmě v důsledku citelného zápachu benzínové frakce, protože zemní plyn je sám o sobě bez zápachu). I přes výzvy však nebyla přijata žádná opatření.

Dne 4. června 1989 v 01:15 místního času (3. června v 23:15 moskevského času) při míjení dvou dálkových rychlíků v úseku mezi zastávkami Strážní domek 1708. km (u samoty Lemeza) a Strážní domek 1712. km (samota Úsvit ) vznikl mohutný výbuch plynu s následným velmi rozsáhlým požárem. Předmětem dosud nevyjasněných spekulací je zdroj jiskry, která iniciovala explozi. Nejčastěji se mluví o oharku cigarety vyhozené z okna některým ze strojvedoucích nebo cestujících (ačkoliv nad ránem zřejmě většina cestujících spala). Současně mohla detonaci spustit i jiskra od špalíků brzd, zajiskření sběrače. V souvislosti s vypjatou politickou situací v tehdejším SSSR se mluvilo i o možné sabotáži zahraničních tajných služeb, tato verze však není ničím podložena.

Nešťastnou shodou okolností se v okamžiku exploze úsekem pohybovaly oba vlaky současně a to v důsledku nepatrného zpoždění obou z nich. Naproti tomu rychlík 212 před místem nehody předjel nákladní vlak přepravující hořlaviny, který by už tak vážné následky nehody ještě zhoršil.

Právě strojvedoucí předjetého nákladního vlaku, který následně pokračoval v jízdě několik oddílů za rychlíkem jako první oznámil výpravčímu žst. Ulu-Těljak, že před jeho vlakem došlo k nespecifikovanému výbuchu (lokomotivními četa nákladního vlaku zaznamenala jen ohnivou kouli a tlakovou vlnu, která rozbila u lokomotivy okna). V tu dobu zastavil nákladní vlak asi 3–4 km od místa nehody. Výpravčí stanice Ulu-Těljak, Valentina Jurtajeva si ověřila, že s oběma rychlíky se nelze spojit, vyhlásila nehodový stav a uvědomila záchranné složky. V poměrně odlehlé části Sibiře nad nedělním ránem se v dosahu však nacházely pouze dvě sanitky záchranné služby, jimž zásah dále komplikovala nepřístupnost místa nehody. Lokomotiva nákladního vlaku jedoucího za rychlíkem 212 se po odpojení od zbytku soupravy stala jediným prostředkem pro přepravu zraněných z místa nehody, tedy alespoň těch, kteří byli schopni se dostat na stanoviště lokomotivy a to až do příjezdu záchranných složek schopných propracovat se náročným terénem k místu nehody. Dle výpovědi strojvedoucího vlaku 212 byl enormní zápach plynu cítit již 2,5 km do místa nehody.

Ve vlacích č. 211 „Novosibirsk – Adler“ (20 vozů, lokomotiva VL10–901) a č. 212 „Adler – Novosibirsk“ (18 vozů, lokomotiva ČS2–689) se současně nacházelo 1284 cestujících (včetně 383 dětí) a 86 členů vlakových a lokomotivních čet. V důsledku tlakové vlny bylo bezprostředně po explozi vykolejeno 11 vozů, sedm z nich zcela shořelo. Zbývajících 27 vozů bylo velmi výrazně ohořelých zvenku i uvnitř. Podle oficiálních údajů zahynulo 575 osob (podle dalších údajů 645), z toho devět hokejistů juniorského týmu „Traktor-73“[5]; 623 cestujících zůstalo s trvalými následky, v důsledku těžkých popálenin a dalších zranění. Při havárii zahynulo 181 dětí, čemuž přispěla i skutečnost, že k vlaku 211 bylo na poslední chvíli připojeno několik posilových vozů k přepravě dětí mířících na prázdniny a dětské tábory.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Железнодорожная катастрофа под Уфой na ruské Wikipedii.

  1. Archivovaná kopie [online]. [cit. 2019-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-17. 
  2. Toll up to 645 in Soviet train blast, Chicago Sun-Times (26. července 1989)
  3. Спасали всем Союзом. 30 лет трагедии под Ашой, článek z 9. 6. 2019, MIR 24. Р. Мариничев.
  4. Трудные уроки Советского Союза(anglicky)
  5. Книга памяти