Šišinka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo epifýza. O části kosti pojednává článek epifýza (část kosti).
Umístění šišinky (pineal gland)

Šišinka (epifýza, corpus pineale) je malý nepárový orgán, součást mezimozku (a konkrétně epithalamu). Je to endokrinní žláza produkující hormony melatonin a pravděpodobně i trofický hormon (glomerulotrofin) a endogenní halucinogen DMT. V některých kulturách byla šišinka označována jako "třetí oko" a považována za hlavní sídlo ducha.[1]

Anatomie[editovat | editovat zdroj]

Na povrchu je kryta vazivovým pouzdrem, uvnitř je tvořena nemyelinizovanými nervovými vlákny, neurogliovými buňkami a hlavními buňkami, zvanými pinealocyty, opředenými sítí krevních kapilár. S přibývajícím věkem se začínají objevovat kulovitá tělíska tvořená hydroxyapatitem a uhličitanem vápenatým, zvaná mozkový písek (acervulus cerebri)

Funkce[editovat | editovat zdroj]

Šišinka je hlavním místem tvorby spánkového hormonu melatoninu, který je z šišinky uvolňován do krevního oběhu. U savců a vyšších živočichů je melatonin důležitým hormonem ovlivňujícím cirkadiánní a cirkanuální biorytmy, spánek a bdění a činnost pohlavních žláz. Hladiny melatoninu jsou silně závislé na střídání světla a tmy. Objevuje se také v oblasti sítnice nebo zažívacího traktu. Je tvořen z aminokyseliny tryptofanu a jeho produkce je řízena tzv. cirkadiánními hodinami v oblasti hypothalamu. Světelné záření (především pak o vlnové délce 484 nm – což odpovídá světlemodré barvě) jeho tvorbu snižuje, tma naopak jeho produkci podporuje. V noci je hladina melatoninu v krvi výrazně zvýšená. Aktivita šišinky je ovlivněna hypothalamem, který zprostředkovává informace o tom, kolik denního světla dopadá na sítnici. Denní světlo a sluneční svit má tedy vliv i na náš spánek.

Trofický hormon epifýzy stimuluje produkci aldosteronu v nadledvině.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://plato.stanford.edu/entries/pineal-gland/

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SINĚLNIKOV, R. D. a kolektiv. Atlas anatomie člověka. Svazek III. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1965. 400 s. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]