Wikipedista:Michaela Štruncová/Pískoviště

Právo na životní úroveň je jedním ze sociálních lidských práv deklarovaných Všeobecnou deklarací lidských práv a zakotvených v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Je jedním z výchozích principů práva sociálního zabezpečení. Ve vztahu ke svým občanům stát pro jeho realizaci zaručuje minimální mzdu a vytváří další instituty sociálního zabezpečení.

Znění v zákonech

Všeobecnou deklarací lidských práv (článek 25) „Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.“

Zákon o hospodářských, kulturních, a sociálních právech (čl. 11) „1) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Smluvní státy podniknou odpovídající kroky, aby zajistily uskutečnění tohoto práva, uznávajíce pro dosažení tohoto cíle zásadní důležitost mezinárodní spolupráce, založené na svobodném souhlasu. 2) Státy, smluvní strany Paktu, uznávajíce základní právo každého na osvobození od hladu, učiní jak jednotlivě, tak i na základě mezinárodní součinnosti taková opatření, zahrnujíc v to zvláštní programy, jichž je zapotřebí: a) ke zlepšení způsobů výroby, uchovávání a distribuce potravin plným využitím technického a vědeckého poznání, šířením znalostí o zásadách výživy a rozvíjením nebo reformováním zemědělských systémů takovým způsobem, aby se dosáhlo nejúčinnějšího rozvoje a využití přírodních zdrojů; b) k zajištění spravedlivé distribuce světových zásob potravin v poměru k potřebě, s přihlédnutím k problémům jak zemí dovážejících potraviny, tak zemí, které potraviny vyvážejí."

Listina základních práv a svobod (článek 30) „Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.“

Souvislosti

Právo na životní úroveň úzce souvisí s právem na život (čl. 6 Listiny) a hodnotami lidské důstojnosti (čl. 1 Listiny). Jde o mezinárodní právo, které je celosvětově zakotveno a není vázáno na státní občanství, což znamená, že právo na dostatečnou výživu, šatstvo a byt patří k základním životním podmínkám, které by pro občany i sát měly být samozřejmostí. obsah práv na přiměřenou životní úroveň se mění v závislosti na historickém, sociálním a ekonomickém vývoji, a to jak globálním, tak i vývoji jednotlivých zemí. je třeba posuzovat právo na přiměřenou životní úroveň s ohledem na konkrétní situaci ve vztahu k ekonomickým možnostem státu.

Právo na byt stanovuje i Evropská sociální charta, která uvádí v článku 31, že „Každý má právo na bydlení.“ a dále uvádí: "S cílem zajistit účinné uplatnění práva na bydlení se smluvní strany zavazují přijímat opatření s cílem: 1) podporovat dostupnost bydlení přiměřené úrovně; 2) předcházet a omezovat bezdomovectví s cílem jeho postupného odstranění; 3) stanovit ceny bydlení tak, aby byly přístupné těm, kteří nemají dostatek prostředků“ Právo na bydlení můžeme chápat jako „právo na pomoc společnosti vůči občanovi, který není schopen si sám zajistit a udržet odpovídající bydlení.“

Právo na dostatečnou výživu: Tato konkretizace práva je velice problémová především co se týče praktického využití. Státy nejsou schopné v dostatečné míře uchovávat a distribuovat potraviny k spravedlivé distribuci světových zásob potravin. Problém nastává především ve finanční aktivitě státu.

Právo na šatstvo: Toto právo je sledováno s nejnižší intenzitou.

Osvobození od hladu: Neustálou modernizací výroby a distribucí světových zásob potravin.

Lékařská péče:toto právo se prolíná s mnoha dalšími zákony a ustanoveními. Můžeme ho nalézt například v článku 31 Listiny, podle které mají občané právo na bezplatnou zdravotní péči.

Soudy

Soudy v ČR zabývající se tímto právem: obecné soudy, ústavní soudy.

Mezinárodní úroveň: Výbor pro lidská práva, komise pro lidská práva, Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Omezení působnosti

Ústavní a obecné soudy nemají plnou moc v zasahování do tohoto práva zejména, co se týče práva na bydlení, protože nemají dostatečné finanční prostředky ze státního rozpočtu a nenesou odpovědnost za jejich rozdělení, i když mohou stanovovat alespoň minimální meze, pokud by dle jejich názoru bylo zasahováno do samotné podstaty tohoto práva. Tudíž zajistit přiměřenou životní úroveň v oblasti bydlení je povinností státu.

Odkazy na legislativu

Právo na životní úroveň souvisí s mnoha zákony. Např.:

zákon č. 100/1988 Sb.,o sociálním zabezpečení

Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi

zákon č. 155/1995 Sb., od důchodovém pojištění

Zákon č.117/1995 Sb., o státní sociální podpoře