Wikipedista:Kacir/Sandboxx

Jaroslav Kmenta (* 16. února 1969 Nymburk) je český investigativní novinář, spisovatel a nakladatel, člen redakce časopisu Reportér. Profesně se zabývá vnitropolitickými kauzami, propojeností politických, podnikatelských a mafiánských kruhů a odhalováním korupce.

Po ukončení Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v roce 1991 se začal věnovat žurnalistice. Mezi roky 1993–2013 působil – vyjma tří let – v deníku Mladá fronta DNES, z něhož podal výpověď poté, co se vlastníkem skupiny MAFRA stal podnikatel Andrej Babiš, usilující o vstup do celostátní politiky. Při osobním setkání jej označil za kmotra.

Osobní život

Narodil se roku 1969 v Nymburku. Během studia na nymburském gymnáziu v letech 1983–1987 měl v úmyslu s několika spolužáky vydávat studentský časopis, což jim nebylo povoleno. Po maturitě vyloučil studium žurnalistky, když podle vlastních slov nechtěl být „hlásnou troubou komunistů“. Zvolil tak obor tělesná výchova pro první stupeň na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde magisterský program zakončil v roce 1991 (Mgr.). Pedagogicköu školní praxi však nikdy nevykonával.

Během sametové revoluce v rodném městě spoluzakládal organizaci Občanského fóra, na jehož kandidátce byl v listopadových volbách do zastupitelstev obcí 1990 zvolen do nymburského zastupitelstva. V červnu 1991 na funkci rezignoval, aby se věnoval redaktorské činnosti v ČTK. V rámci Občanského fóra zahájil edici týdeníku Zpravodaj OF.

Žurnalistická kariéra

Redakční působení

První období v Mladé frontě

V roce 1991 nastoupil na pozici redaktora ve zpravodajské agentuře ČTK. Po dvou letech přešel do deníku Mladá fronta DNES, v němž se nejdříve stal redaktorem zaměřeným na školskou tématiku, aby se těžištěm jeho zájmu stala politika a tématika bezpečnostních složek.

Roku 2000 uskutečnil s několika spolupracovníky a velitelem československé protichemické jednotky během války v Zálivu, plukovníkem Jánem Valo, první cestu do Iráku, pro potvrzení faktů od místních obyvatel, kteří trpěli příznaky nemocí shodných s veterány, kteří se vrátili z války v Zálivu. Kauzu se zamlčováním a zkreslování informací ze strany českých úřadů mapoval na stránkách deníku již během 90. let a nakonec je shrnul ve své knižní faktografické prvotině Pouštní horečka, vydané roku 1999.

V roce 2000 také absolvoval studijní pobyt investigativní žurnalistky na pracovištích ve Spojených státech. Za skutečného investigavce se začal považovat po patnácti letech novinářské práce.

Novinářské intermezzo

Poté, co roku 2000 opustil Mladou frontu DNES pro syndrom vyhoření, přijal nabídku Zemských novin, odkud v roce 2001 přešel do nově vznikajícího společenského bulvárního média Super, které existovalo od dubna 2001 do července 2002. Podle vlastního vyjádření se jednalo o největší profesní omyl v kariéře, za nějž mohla shoda okolností. Nastupujícího šéfredaktora Petra Štěpánka vnímal jako serózního profesionála, do té doby působícího v Hospodářských novinách. Projekt Superu mu byl představen jako politicky, nikoli společensky, orientovaný. Poprvé se zde setkal s praxí využití techniky skryté kamery, kterou do roku 2007 využil v pěti kauzách.

Po teroristických útocích z 11. září 2001 v New Yorku a ve Washingtonu, D.C. mu jako redaktorovi Superu poskytl telefonický rozhovor bývalý irácký konzul v Praze a člen tajné služby Ahmed Ibrahím Al Aní, vyhoštěný z Česka ještě před útoky pro podezření ze špionáže. Premiér Miloš Zeman jveřejně vyhlásil mylnou informaci o pražské schůzce Iráčana s teroristou Mohamedem Attou, což měl být jediný důkaz spojení mezi útoky a iráckým režimem. Kmenta s Al Aním vedl interview na telefonní trase Praha–Bagdád. V říjnu 2001 pak odletěl na druhou čtrnáctidenní iráckou cestu, aby Al Aního vyzpovídal osobně. V Bagdádu také neplánovaně uskutečnil rozhovor s palestinským teroristou Abbú Abbásem, vůdcem únosců lodi Achille Lauro, a hovořil i s ministrem zahraničí saddámovského režimu Nádžím Sabrím. Následně se o jím získané informace zajímal americký deník The New York Times či televize ARD a CBS. Po odchodu ze Superu krátce působil v deníku Impuls, vycházejícím od května 2003 a magazínu Instinkt, jenž na trhu fungoval od roku 2002.

Návrat do Mladé fronty a přechod do Reportéra

Po tříleté přestávce se v roce 2003 vrátil do Mladé fronty DNES na pozici vedoucího reportérského oddělení, když akceptoval nabídku vedoucího domácího oddělení Jiřího Kubíka.

Deník opustil v listopadu 2013 poté, co se jeho majitelem v červnu téhož roku stala společnost Agrofert vlastněná Andrejem Babišem, prostřednictvím nákupu mediální skupiny MAFRA. Podnikatel usilující o vstup do celostátní politiky tím získal mediální akvizici. Při osobním setkání jej novinář označil za kmotra. V září 2015 v Českém rozhlase uvedl: „Přišel jeden velký kmotr, který si to tady řídí podle sebe, myslím tím Andreje Babiše.“ Redakci opustil také šéfredaktor Robert Čásenský, jenž s několika bývalými spolupracovníky založil měsíčník Reportér vycházející od září 2014. Členem jeho redakce se stal také Jaroslav Kmenta na pozici reportéra.

Investigativní práce na politicko-ekonomických kauzách

Rakouské konto Egona Lánského

Poté, co české ministerstvo financí v březnu 1999 při kontrole zjistilo, že v prosinci 1996 odeslalo 290 tisíc dolarů (cca 9 mil. korun) na bankovní účet Egona Lánského do vídeňské Erste Bank Oesterreichischen Sparkassen, Jaroslav Kmenta si v srpnu 1999 všiml faktu, že nutné devizové povolení od České národní banky ke zřízení konta nebylo nikdy vydáno. V době zveřejnění dané skutečnosti zastával Lánský úřad místopředsedy vlády Zemanova kabinetu. Finanční obnos měl být částí pohledávky, jíž od českého státu vysoudil majitel lucemburské společnosti Hollanco, Fritz Hollander, s blízkým vztahem k vicepremiérovi. Spekulaci, že se jednalo o provizi po vymožení pohledávky, Lánského mluvčí Petros Michopulos odmítl. Na členství v Zemanově vládě rezignoval k 1. prosinci 1999 ze zdravotních důvodů. Média však za koncem působení spatřovala premiérovu kritiku jeho práce a v té době nedostatečně objasněnou existenci rakouského konta. Lánský, který se ocitl v zájmu policie pro možný daňový únik, tvrdil, že peníze nebyly určeny jemu, což později rakouská strana potvrdila.

Financování Grossova bytu a pád jeho vlády

Od počátku 90. let dvacátého století se zabýval aktivitami sociálnědemokratického politika Stanislava Grosse, který byl podle jeho názoru spojen s řadou kauz včetně privatizací firem Mostecké uhelné společnosti, OKD nebo Sokolovské uhelné, stejně tak aktivním politikem udržujícím nejasné vazby na Adreje Babiše či zbrojaře Pavla Muselu. V Mladé frontě Dnes během ledna 2005 otevřel kauzu nejasného zdroje finančních prostředků na nákup luxusního Grossova bytu na Barrandově, když deník zveřejnil informace, že předseda vlády nemohl disponovat finančními zdroji na pořízení bydlení. Nevěrohodné zdůvodnění politika půjčkou od strýce Vika vedlo k rozvoji vládní krize, která skončila dubnovou rezignaci předsedy vlády Grosse a tím i pádu jeho vlády.

• Citace: Když rezignoval Stanislav Gross, tak na jeho místo nastoupil Jiří Paroubek. Pak si říkáte, zda jste udělal dobře. Nesmíte ale na svou práci rezignovat a říct si: „Jeden loupežník odešel a druhý přišel – má cenu pokračovat?“ Je to trochu sisyfovská práce.

Kontroverzní aktivity Františka Mrázka

Dvanáct let mapoval působení kontroverzního podnikatele Františka Mrázka, zavražděného roku 2006, jenž byl pokládán za jednu z hlavních figur českého podsvětí. Na stránkách Mf DNES popsal jeho kontakty na čelní komunistické politiky v socialistickém Československu, když se opřel o záznamy policejního týmu Profesionál, založeného v roce 1989 na sledování Mrázka. Zajímat se o jeho osobu začal poté, co podnikatelovo jméno příliš často figurovalo v policejních případech z podsvětí.

Zabýval se také jeho činností po sametové revoluci, podnikáním s Tomášem Pitrem, vazbami na společníka Miroslava Provoda a vlivem do světa vysoké politiky, konkrétně na Úřad vlády, ministerstvo vnitra, do Poslanecké sněmovny a Národního bezpečnostního úřadu. V článcích zdůvodnil, proč vyšetřování Mrázkových aktivit skončilo neúspěchem, přestože byl odposloucháván a policie na něj v letech 1999–2002 vedla spis Krakatice.

Vývodem se stala knižní trilogie Kmotr Mrázek a volným pokračováním pak kniha Svědek na zabití, v níž popsal příběh bývalého vekskláka, člena čečenské mafie a klíčového svědka ve válce podsvětí Michaela Klimenta, jehoz informace pomohly obvinit příbramského podnikatele Jaroslava Starku a Vlastimila Spěváka, na něž byla uvalena vazba. Poté, co Klimenta policie v roce 2008 vyřadila z programu na ochranu svědků, na šest měsíců mu Kmenta poskytl azyl a hradil základní výdaje.

• Citace: Taky jsem Mrázka asi pěkně štval. … Dnes jsem asi už jediný, který to chce dotáhnout do konce. Myslím si, že nešlo o vzájemné vyřizování účtů mezi mafiány, ale cítím tam velkou úlohu politiků a státu. (2015, ČRo)

Uprchlý Radovan Krejčíř

Novinář popsal kauzu Radovana Krejčíře, v Česku k roku 2017 nepravomocně odsouzeného za tunelování Čepra a z přípravy vraždy celníka. Kmenta se za uprchlíkem vydal na Seychely, kde podnikatel v rozhovoru uvedl, že v březnu 2002 půjčil ČSSD 60 miliónů korun na parlamentní volby skrze prostředníka Jakuba Konečného a příjemcem hotovosti se měl stát Stanislav Gross. Věnoval se také záhadně zmizelému podnikatelovu otci, Lambertu Krejčířovi, jehož životní příběh zveřejnil v roce 2006 na stránkách Mladé fronty DNES.

Výsledkem investigativní práce bylo vydání knižního projektu Padrino Krejčíř, zaměřeného na stíhání podnikatele, jak v České republice, tak na Seychelách a v Jihoafrické republice, kam obviněný uprchl. Novinář v knihách nastínil Krejčířovo nabytí majetku, vstup do podsvětí, policejní aktivity vůči jeho osobě a také ukázal na podezřelé finanční transakce prostřednictvím firem v daňových rájích, v jejichž souvislosti se podnikatelovo jméno objevilo v uniklých „Panamských dokumentech“.

• • Citace: Je to mimořádný zjev v duchu gangsterského světa, o nikom jiném takhle neinformoval tisk. (o Radovanu Krejčířovi)