Turecký luk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Moderní rekonstrukce luku

Turecko luk je složený, snadno natahovatelný luk, který šetřil síly k rychlejší střelbě z luku. Byl používán skrz celou tureckou historií zejména tureckými jízdními lučištníky, už od příchodu Turků do centrální Asie. Hunové a Avaři, předchozí společenství pravděpodobně pod tureckou kontrolou, užívali také tyto luky.

Konstrukce těchto klasických asijských luků, s dřevěným jádrem (javor byl nejvíce žádaný), zvířecí roh na horní straně a šlacha na dolní. Zvířecí lepidlo vše drželo dohromady. Od poklesu vojenského lukostřelectví, pouze sportovní střílení do co největší dálky zůstalo praktikováno, a standardní turecký luk se stal lehkou a efektivní zbraní. Tento sport zažíval pokles až do doby Mahmuda II. který se významně prosadil o jeho návrat. Také pověřil svého lukostřeleckého studenta, Mustafu Kaniho, aby napsal knihu o historii, výrobě a použití těchto luků, která je známa jako Vyrábění tureckých luků.

Po smrti Mahmuda II. roku 1839, lukostřelectví upadlo. Živé umění výroby těchto luků bylo ztraceno roku 1930 se smrtí posledního výrobce luků a známého kaligrafa, Neçmeddina Okyaye. Po mnoho let je viděna účinnost a výtečnost v historických rekordech, kde v Osmanské době rekord pro střelu šípem do dálky činil 845,5m (luky zhotovené pouze ze dřeva se zdají být mnohem méně účinné pro střílení do dálky, rekord v severní Evropě ve střele do dálky roku 1910 byl 340 m, dosažený dlouhým lukem z pomerančovkového dřeva, a vyžadoval sílu 700N na natáhnutí). V roce 1910 se konala soutěž v lukostřelbě na pláži Le Touquet, ve Francii, kde Ingo Simon dostřelil 434 metrů při použití starého tureckého luku, který se musel natáhnout silou 440 N.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Turkish bow na anglické Wikipedii.