Třída Sparviero
| Třída Sparviero | |
|---|---|
 Sparviero (P 420) | |
| Obecné informace | |
| Uživatel | Italské námořnictvo |
| Typ | raketový člun |
| Lodě | 7 |
| Osud | vyřazeny |
| Technické údaje | |
| Výtlak | 50 t (standardní) 60,6 t (plný) |
| Délka | 22,95 m |
| Šířka | 7 m |
| Ponor | 1,87 m |
| Pohon | 1 diesel 1 plynová turbína |
| Rychlost | 50 uzlů |
| Posádka | 10 |
| Výzbroj | 1× 76mm kanón 2× Otomat Mk 2 (2×1) |
| Radar | SPQ-71 SPG-70 |
Třída Sparviero byla třída křídlatých raketových člunů italského námořnictva.[1] Celkem bylo postaveno sedm jednotek této třídy. Vyřazeny byly v letech 1991-1999. V Japonsku byly postaveny tři jednotky upravené licenční třídy PG 01.
Stavba[editovat | editovat zdroj]
Třída byla navržena italsko-americkým konsorciem Alinavi na základě koncepce amerického experimentálního člunu USS Tucumcari (PGH-2), vyvinutého společností Boeing.[2]
Celkem bylo postaveno sedm jednotek této třídy. Prototyp byl postaven v letech 1971-1974, přičemž v letech 1980-1983 bylo do služby přijato dalších šest člunů postavených poděnicí Fincantieri.[1]
Jednotky třídy Sparviero:
| Jméno | Spuštěna | Vstup do služby | Status |
|---|---|---|---|
| Sparviero (P 420) | 1973 | 15. července 1974 | vyřazen 1991 |
| Nibbio (P 421) | 1980 | vyřazen 1996 | |
| Falcone (P 422) | 1982 | vyřazen | |
| Astore (P 423) | 1983 | vyřazen | |
| Grifone (P 424) | 1983 | vyřazen | |
| Gheppio (P 425) | 1983 | vyřazen | |
| Condor (P 426) | 1984 | vyřazen |
Konstrukce[editovat | editovat zdroj]
Plavidla měla hliníkový trup. Využívala koncepci Boeing Jetfoil s jedním křídlem na přídi a dvěma na zádi. Elektroniku tvořily navigační radar SPQ-701 a radar pro řízení palby SPG-70. Výzbroj tvořil jeden 76mm kanón OTO Melara ve věži na přídi a dvě protilodní střely Otomat Mk 2 s dosahem 180 km.
Pohonný systém byl koncepce CODOG. Jeden diesel o výkonu 290 bhp poháněl zasunovací lodní šroub při plavbě ekonomickou rychlostí. K plavbě na křídlech sloužila jedna plynová turbína Rolls-Royce Proteus o výkonu 5044 hp, pohánějící vodní trysky. Nejvyšší rychlost dosahovala 50 uzlů.[1]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c PEJČOCH, Ivo. Válečné lodě 8 – Námořnictva na přelomu tisíciletí. Praha: Ares, 2008. ISBN 80-86158-15-2. S. 136–137.
- ↑ CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha: Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 162.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha: Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 240.
- PEJČOCH, Ivo. Válečné lodě 8 – Námořnictva na přelomu tisíciletí. Praha: Ares, 2008. ISBN 80-86158-15-2. S. 455.