Sluka lesní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Sluka lesní

Woodcock earthworm.jpg
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: dlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleď: slukovití (Scolopacidae)
Rod: sluka (Scolopax)
Binomické jméno
Scolopax rusticola
(Linnaeus, 1758)

Sluka lesní (Scolopax rusticola) je velký monotypický[1] druh bahňáka z čeledi slukovitých (Scolopacidae).

Popis[editovat | editovat zdroj]

Je velká jako holub (délka těla 33–38 cm, rozpětí křídel 55–65 cm), se zavalitým tělem a dlouhým zobákem. Opeření je kombinace šedé, okrové, tmavohnědé a rezavě hnědé barvy. Na rozdíl od bekasiny otavní má na temeni příčné (ne podélné) pruhy. Ptáci ve všech šatech jsou zbarveni podobně.[1][2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hnízdní areál sahá od západní Evropy východně až po Japonsko. Převážně tažná, se zimovišti v západní Evropě, Středomoří, na Blízkém východě a v jižní Asii. V ČR vrcholí přílet od poloviny března do druhé poloviny května, odlet probíhá hlavně od října do listopadu. Mimořádně přezimuje i u nás.[1]

V České republice hnízdí na většině území, častěji od vyšších poloh po horní hranici lesa, zjištěna byla i v lužních lesích. Celková početnost byla v letech 20012003 odhadována na 2000-4000 párů[3] (oproti 1,5-3 tisícům párům v letech 1985-89).[1] Zvláště chráněná jako ohrožený druh.[4]

Hnízdí ve vlhkých listnatých nebo smíšených lesích s roztroušenými otevřenými plochami.[2]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Živí se především červy, v menší míře také hmyzem, pavouky, semeny a částmi trav. Potravu hledá na zemi, a to i v nižších vrstvách půdy. Odtud ji dostává tzv. pícháním, při němž zabodává zobák do země, rozevře jeho špičku a díky hmatovým tělískům v něm kořist uchopí.[1]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí 1× až 2× do roka. Tok probíhá hlavně od března do dubna, ve vyšších polohách až do května. Samci při něm za soumraku obletují lesní linie (tzv. táhnou) a ozývají se charakteristickým pískáním nebo kvorkáním (měkký vrčivý hlas). V minulosti byly sluky právě při toku loveny. Poté se snáší k samici, která čeká na zemi, a zde také dochází k páření. Samice jsou polyandrické, což znamená, že se páří s více samci. Samec samici opouští již po dokončení snůšky, veškerou hnízdní péči tak obstarává sama. Hnízdo je mělký důlek v zemi, snůška čítá 4 (2-5) žlutavá, vzácněji i růžová, olivově, olivově hnědě nebo červenohnědě skvrnitá vejce o velikosti 43,5 x 33,5 mm. Délka sezení je 20-21 dnů. Mláďata opouští hnízdo krátce po vylíhnutí a plně nezávislá jsou zhruba ve věku 5-6 týdnů. U samice je známá schopnost přenášet mláďata v letu, nejčastěji přitisknutá nohama k břichu.[1][5]

Myslivost[editovat | editovat zdroj]

Sluka lesní je v současné době řazena mezi celoročně hájené druhy zvěře. V minulosti byla lovena především v době jarního toku. Existují veršované myslivecké průpovídky, které doporučují lov sluk v době postu (od Popeleční středy do Květné neděle). Sluka má velmi chutné maso, jedly se i její nevyčištěné vnitřnosti. Slučí pírka se používala ve zlatnictví a malířství jako velmi jemné štětečky.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f HUDEC, Karel; ŠŤASTNÝ, Karel a kol.. Fauna ČR Ptáci 2/II. Praha : Academia, 2005. ISBN 80-200-1114-5.  
  2. a b SVENSON, L. a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Praha : Svojtka&Co, 2004. ISBN 80-7237-658-6. S. 150-151.  
  3. ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír; HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001-2003. Praha : Aventinum, 2006. ISBN 80-86858-19-7.  
  4. Seznam zvláště chráněných druhů ptáků v ČR [online]. Česká společnost ornitologická, [cit. 2011-12-12]. Dostupné online.  
  5. DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha : Academia, 2001. ISBN 978-80-200-0927-2.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]