Pájka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ruční páječka
Páječka

Pájka je kov, nebo eutektická slitina kovů, tající při nízké teplotě, určená k pevnému spojování materiálů z jiných kovů. Spojování pomocí pájky se nazývá pájení.

Největšího uplatnění nachází v elektrotechnice a elektronice, kde zajišťuje pevné vodivé spojení součástek. Je ale také užívána pro spojování měděných potrubí, pozinkovaných plechů, letování konzerv, hudebních nástrojů a pro mnoho dalších aplikací.

Nejběžnějšími druhy pájek jsou cínová a olověná pájka, což jsou slitiny cínu a olova v poměru 2:1. V jemné mechanice se jako pájka někdy užívá též stříbro.

Pro strojní i ruční pájení měkkými pájkami (viz níže) v elektronice se dle doporučení směrnice Evropského parlamentu a Rady č.2002/95/ES (později RoHS) cca od roku 2002 prosazuje pájka s nízkým obsahem ( kolem 0,3 - 0,5%) olova, primárně z ekologických důvodů. Výjimky platí pro pájení v medicíně, letectví / kosmonautice, vojenství a částečně v automobilovém průmyslu. Tyto slitiny totiž vykazují horší vlastnosti (pevnost, únavová odolnost / rychlejší stárnutí závislé na okolní teplotě, horší vzlínavost, řídce tzv. cínový mor, samovolný vznik a růst zkratovacích vláken (tzv.whiskerů), obecně potřeba vyšších pájecích teplot, nepříznivé interakce s některými kovy (intermetalické slitiny na rozhraní pájených materiálů, narůstající v závislosti na okolní teplotě a čase)) jako pájky s obsahem olova. Většinu napříznivých jevů lze eliminovat použitím vhodných technologických postupů a slitinu samotnou se daří vylepšovat různými přísadami (např. iridium) ale souhrnných vlastností "olověných" pájek se zatím nedosáhlo.

Pro pájky s nízkým nebo žádným obsahem olova se vžilo - dost zavádějící - označení PbF slitiny (písmeno F je odvozeno od "free", není to tedy označení chemického prvku).

Druhy pájek[editovat | editovat zdroj]

Podle teploty tuhnutí se pájky rozdělují na:

  • tvrdé - tavitelné při teplotách nad 450 °C, obvykle slitiny mědi, hliníku a stříbra (mosazi). Užívají se v oblastech, kde dochází k většímu mechanickému namáhání nebo na místech namáhaných vysokými nebo kryogenními teplotami. Také ke spojení dílu ze šedé litiny a oceli. Pájení se provádí autogenem, nastaví se ostřejší, "syčivý" plamen, s větším množstvím kyslíku. Ve strojírenství a v opravářství se obě ocelové části rozžhaví do červena, pájka (mosazný drát) se nahřeje a ponoří se do boraxu (bílý prášek). Pak se dá nad rozžhavený spoj a nahřeje se plamenem. Tekutá mosaz skápne na žhavou ocel a pevně vše spojí.
  • měkké - tavitelné při teplotách pod 450 °C, nízkotavitelné kovy - obvykle cín nebo slitiny cínu a olova případně s příměsemi kadmia nebo bizmutu. Využívají se pro místa, která nejsou mechanicky ani teplotně nijak zvlášť namáhána. Pro měkké pájení se používá většinou elektrická páječka. Ta má měděný hrot (obvykle chráněný tenkou vrstvou železa), který se pocínuje, aby na něm držela pájka. Na hrot se pak nataví (nabere) kapka cínu, která pak spojí oba pájené (nebo také letované) díly.

Měkké pájky cín-olovo[editovat | editovat zdroj]

Cín (Sn) [%] Olovo (Pb) [%] Teplota tání [°C] Poznámka
25 75 271 hrubá pájka pro stavební klempířské práce, tavení plamenem
30 70 262 totéž co výše
33 67 180-230 PM 33, totéž co výše, rozmezí teplot dáno povolenými příměsemi
40 60 240 pro pájení mosazi
50 50 220 pro pájení mosazi, elektroměrů, plynoměrů, dříve i konzerv
60 40 190 Pro pájení v elektrotechnice
63 37 182 Pro pájení v elektrotechnice
90 10 220 Dříve užíváno v potravinářství

Od června 2006 direktiva RoHS (Restriction of the use Hazardeous Substances) povoluje max. 0,1 % olova v pájecí slitině.

Speciální pájky s velmi nízkou teplotou tání[editovat | editovat zdroj]

Název Cín (Sn) [%] Olovo (Pb) [%] Bizmut (Bi) [%] Kadmium (Cd) [%] Teplota tání [°C] Poznámka
Roseův kov 15,5 32,5 52 0 96
Roseův kov 20 20 60 0 121
Woodův kov 13 26 48 13 70
Lipowitzův kov 13,3 26,7 50 10 60
Arcetův kov 25 25 50 0 92 ve směsi se rtutí má bod tání dokonce 45 °C

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČSN. 1018-1927
  • František Běloun, Marta Chytilová, Růžena Kolářová a Milan Petera: Tabulky pro základní školu. PROMETHEUS.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]