Pážata vévody z Vendôme

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pážata vévody z Vendôme
Die Pagen des Herzogs von Vendôme
Vývěska k premiéře Pážat vévody z Vendôme
Vývěska k premiéře Pážat vévody z Vendôme
Základní informace
Žánrsingspiel („operette“)
SkladatelVojtěch Jírovec
LibretistaJoseph Sonnleithner
Počet dějství1
Originální jazykněmčina
Literární předlohaMichel Dieulafoy, Nicolas Gersin: Les Pages du duc de Vendôme
Datum vzniku1808
Premiéra5. srpna 1808, Vídeň, Theater am Kärntnertor
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pážata vévody z Vendôme (v německém originále Die Pagen des Herzogs von Vendôme) je „opereta“[1] či singspiel[2] o jednom dějství českého skladatele Vojtěcha Jírovce na libreto Josepha Sonnleithnera napsané podle stejnojmenného francouzského vaudevillu (Les Pages du duc de Vendôme) Michela Dieulafoye a Nicolase Gersina. Premiéru Pážat vévody z Vendôme uvedlo 5. srpna 1808 vídeňské Divadlo u Korutanské brány (Theater am Kärntnertor).[2]

Vznik, charakteristika a historie[editovat | editovat zdroj]

Skladatel Vojtěch Jírovec byl v roce 1804 jmenován druhým kapelníkem vídeňského dvorního divadla a v této funkci v následujících letech napsal velké množství oper (jakož i baletů), z nichž některé byly rozměrné, velkou část však tvořily jednoaktové komické opery. Jednou z nich byla i Pážata vévody z Vendôme.

Libretista Joseph Sonnleithner

Stejnojmenný vaudeville, jehož text napsali (Joseph-Marie-Armand-)Michel Dieulafoy (též psáno Dieu-la-foy, 1762–1823) a Nicolas Gersin (1769–1833), měl premiéru v pařížském Théâtre du Vaudeville 17. června 1807[3] – tedy pouhý rok před premiérou Sonnleithnerovy a Jírovcovy adaptace. Vojenský námět odpovídá poptávce francouzských divadel po vojenské tematice a oslavě historických francouzských vítězství a vojevůdců. V tomto případě je hrdinou příběhu – i když galantního, a nikoli hrdinského – vojevůdce Louis Joseph de Bourbon, vévoda z Vendôme (1654–1712). Ten se proslavil zejména svou úlohou ve válce o španělské dědictví, kde se také děj Sonnleithnerovy a Jírovcovy opery odehrává. V té době bylo Rakousko (po Prešpurském míru) nebylo s Francií v konfliktu, a proto byl tento námět přijatelný i ve Vídni, i když skutečnost, že hrdina opery Vendôme válčil proti Habsburkům, jí mohla uškodit u obecenstva.

Látka přitom měla pro francouzské publikum jistou pikantnost: vévoda z Vendôme byl ve své době znám svou ostentativní homosexualitou a obklopoval se důstojníky a sluhy, kteří byli jeho milenci.[4] Postavení „pážete vévody z Vendôme“ proto u francouzského publika mohlo vyvolávat jisté konotace, zejména při scéně, kdy vévoda ve stanu ohmatává spící pážata. Středoevropskému obecenstvu tento kontext z největší části znám nebyl. Jisté erotické napětí však mohla při této scéně vyvolávat skutečnost, že pážata byla podle dobové konvence představována ženami (kalhotkové role).[1][2]

Vojtěch Jírovec, litografie Josefa Kriehubera z roku 1828

Pážata vévody z Vendôme měla premiéru 5. srpna 1808[2] a v singspielové podobě se dočkala pouze dvou repríz, 6. a 11. srpna 1808[5][6] – „bez potlesku“, zmiňuje lakonicky korespondent časopisu Allgemeine musikalische Zeitung.[7] Sdílnější časopis Intelligezblatt po podrobném popisu děje poznamenává, že „tato látka sice poskytuje žertovnou anekdotu, ale na operu se nechá zpracovat těžko. Zcela jí chybí hudební situace a potřebná dramatická výraznost, protože předmět i motivy jsou příliš malicherné, než aby vzbudily zájem. Kus se proto nelíbil, bez ohledu na všechnu snahu, která byla vynaložena na jeho provedení; i hudba byla přijata jen chladně, ačkoli jí nelze upřít jednotlivá zdařená místa. Škoda, že pan kapelník Jírovec zpravidla uplatňuje svůj talent na prostřední texty a při své známé píli a lásce k umění je nucen plýtvat svou melodiemi bohatou múzu plýtvat na každé mu nabídnuté kvapné dílko.“[8] Žádné jiné divadlo tuto operu neuvedlo. Tiskem byla vydána jen předehra v úpravě pro klavír.[9]

Berlínský skladatel Carl Blum, který zhudebnil stejné téma o dvanáct let po Jírovcovi (rytina Josefa Eduarda Teltschera)

Od roku 1814 však Jírovec spolupracoval s Jeanem Aumerem (1774–1833), francouzským choreografem angažovaným u vídeňského dvorního divadla. V jejich spolupráci vznikla baletní adaptace Pážat vévody z Vendôme (premiéra 16. října 1815), která měla mnohem příznivější osud.[5][10] Jak komentoval tisk, „Tento balet má mnoho příjemného, a i když táž látka v operním zpracování před pár lety se velmi nelíbila, jako balet uchvacuje.“[11] Ve Vídni dosáhla 71 představení, a stala se tak druhým nejúspěšnějším Jírovcovým baletem na této scéně. Navíc pronikla do zahraničí, když ji Aumer vzal s sebou při svém přechodu do nejvýznamnějšího soudobého baletního centra, totiž pařížské Opery, roku 1820. Premiéru zde tato „baletní pantomima“ měl 18. října 1820 a hrála se s úspěchem nejen tam,[12] ale následně i na jiných místech (např. Miláně, Londýně, Petrohradě, ba i Palmo's Opera House, New York, 1847[13][14][15]). Pro další významný baletní soubor u dánského královského divadla choreografii upravil jiný slavný choreograf, Auguste Bournonville (premiéra 3. září 1830).[16]

Po Jírovcovi totéž téma zpracoval berlínský skladatel Carl Wilhelm August Blum (1786–1844); přidal některé scény do baletní verze Pážat vévody z Vendôme pro Paříž[12] a jeho stejnojmenná dvouaktová opera měla dokonce premiéru ve Vídni, a to v Divadle na Vídeňce 12. ledna 1820, přičemž se setkala s naprostým neúspěchem.[17][18] I tato verze měla lepší ohlas jako balet, který měl premiéru roku 1831 v Berlíně; původní Aumerovu choreografii pro tento účel upravil královský tanečník Paul Taglioni.[19]

Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]

osoba hlasový obor premiéra (5. srpna 1808)[1][2]
Vévoda z Vendôme baryton Johann Michael Vogl
Hrabě de Muret mluvená role Rösner
Paní ze Saint-Ange soprán Marianne Marconi (pozd. Schönberger)
Elise, její neteř soprán Ambros
Marimon, starý hejtman tenor Carl Ignaz Anton Demmer
Victor, jeho syn, páže mezzosoprán Marie Renner (vl. jm. Maria Johanna Brochard, provd. von Holbein)
Eugen, páže soprán Katharina Heym
August, jeho syn, páže soprán Segner
Tři další pážata, důstojníci
Dirigent: Vojtěch Jírovec

Děj opery[editovat | editovat zdroj]

(Odehrává se v kastilské vesnici před domem paní ze Saint-Ange.)

Stmívá se, v pozadí utichá bitva. Před domem doznívající střelbě naslouchají paní ze Saint-Ange a její neteř Elise (duet Die Nacht bricht mit Gewalt herein!). Obě si jsou jisté, že vévoda z Vendôme, velitel bourbonského vojska ve válce o španělské dědictví, je dnes večer po vyhrané bitvě navštíví: v dopise to sliboval tetě sám vévoda a neteři jeho páže Victor. Do toho je Elise tajně zamilována, jenže vévoda je od smrti Elisina otce jejím poručníkem a chce ji provdat za svého důstojníka hraběte de Mureta. Ten se Elise nezamlouvá už jen proto, že je to nemluva. Dívka ostatně věří, že dosáhne svého… Znedaleka je slyšet blížící se vojsko a obě ženy se těší na příchod svých známých (duet Horch, horch! Die Truppen rücken).

Marie Rennerová, představitelka pážete Victora v Pážatech vévody z Vendôme (zde v úloze Kleistovy Katynky z Heilbronnu), rytina Johanna Joachima Fabera a Ferdinanda Flora

Vévoda přichází v doprovodu svých důstojníků, včetně Mureta, zdraví paní ze Saint-Ange i svou svěřenku a po vítězství rozděluje důstojníkům nové hodnosti. Jen starý hejtman Marimon zarputile jakékoli ocenění odmítá: stačí, že vévoda přijal jednoho jeho syna – Victora – za své páže a druhému přislíbil stejné místo, jakmile se uvolní. Vévoda si povzdechne a posílá Marimona na novou misi: vyhnat nepřítele do rána z blízkého zámku. Na to se nechává oběma ženami odvést k odpočinku do domu (tercet Das Herz des Kriegers ruht erst dann).

Marimon se před odchodem loučí s Victorem a dává mu i jeho soudruhům nejrůznější napomenutí, aby se alespoň teď v noci chovali spořádaně (duet Macht kein Getöse bey der Nacht). Victor vyhlíží Elisu a, nechtěje nic nechat náhodě, svolává ostatní pážata, aby si postavili stan přímo před domem (ansámbly pážat Tralla la ra la la! a Frisch! unsre Picken nehmen wir). Jakmile je stan hotov, pážata se v něm uvelebí a usnou, jen Victor stále čeká na Elisu, a když se neobjevuje, vábí ji serenádou (Stiller Mond, o leuchte mir).

Elise se objeví v okně a hovoří s Victorem. Ujišťuje ho o své lásce a Victor jí slibuje sňatek, jen co obdrží důstojnickou hodnot. Ale pak je vyruší vévoda, který vyšel ještě zkontrolovat stráže. Elise i Victor se schovají, ale vévoda si přece jen něčeho všimne a tuší útok na ctnost své svěřenky (tercet Er bleibt vielleicht noch lang!). Victorovi se podaří bleskem vpadnout do stanu, ale pohyb zahlédne vévoda a ví, že viníkem musí být jedno z jeho pážat. Má způsob, jak zjistit, které: vsouká se do stanu a hmatem zjišťuje, kterému jinochovi nejsilněji buší srdce. Tomu pak odejme ozdobnou náprsní jehlici – odznak jejich postavení vévodových pážat – aby ho mohl později rozpoznat (melodram).

Tanečník a choreograf Jean Aumer jako vévoda v baletní verzi Pážat vévody z Vendôme, Paříž 1820.

Pak vévoda odejde a Victor se radí s Elisou, jak se vyhnout trestu. Napadne ho lest – sebere jehlici i všem svým spícím kamarádům. Když je vzápětí vévoda vyburcuje k nástupu, nemá jehlici žádný z nich a všichni se omlouvají, že ji museli ztratit. Ale vévoda se nenechá jen tak oklamat; teď se půjde rozloučit s dámami, a které z pážat za čtvrt hodiny nebude mít svou jehlici, bude propuštěno ze služby.

Victor pak svým druhům vysvětluje, co učinil. Chce jim jehlice vrátit, ale oni jeho duchapřítomnost obdivují a slibují mu plnou solidaritu (sbor pážat O Gott der List). Pak Victor vyhledá vévodu. Ten ho nijak zvlášť nepodezřívá – má Victora spíše za ducha mdlého – a proto uvěří, když na něj Victor vznáší prosbu. Je zřejmé, že se brzy přinejmenším jedno pážecí místo uvolní, a Victor je chce zamluvit pro svého bratra. Vévoda mu to přislíbí a dokonce mu dává pro bratra novou jehlici – tedy pod podmínkou, že mu Victor ukáže svou vlastní (což Victor může, neboť má dosud všechny jehlice u sebe). Poté se vévoda snaží milencovo jméno vyloudit přímo od Elisy, ale ta obratně obrací každou otázku na chválu jeho bojového triumfu. Proto vévoda svolává přede všemi svá pážata, ale nyní mají všechna své jehlice. Vévoda byl přelstěn a je nucen svornost svých pážat ocenit jako bojovou ctnost (ansámbl Hola! Meine Pagen! … Um Eurer Hoheit Dank zu sagen … So werden wir dem Feinde stehen).

Ale vévoda tvrdí, že dotčené páže hledal jen k jeho dobru, a jeden z kamarádů Victora bláhově prozradí. Vévoda ho kárá, ale právě se vrací Marimon a hlásí, že jeho úkol byl úspěšně završen. Vévoda mu shrnuje, jakého podvodu se na něm jeho syn dopustil, a nabízí Marimonovi za odměnu Victorovo omilostnění. Marimona to nezajímá, ale Victor milost vděčně přijímá, zvláště když mu vévoda slíbí Elisinu ruku – za několik let, rozumí se. Pak vévodovo vojsko táhne dál (závěrečný sbor List und Lieb' in frohem Bund).[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d Podle libreta, viz Externí odkazy.
  2. ↑ a b c d e Divadelní vývěska Dvorních divadel ze dne 5. srpna 1808 [online]. Vídeň: K. k. Hoftheater [cit. 2023-10-11]. Dostupné online. (německy) 
  3. ↑ Podle tištěného textu, viz Externí odkazy.
  4. ↑ CRELIER, Damien. Saint-Simon et le «goût italien» : l'homosexualité dans les Mémoires. Cahiers Saint-Simon. 2014, čís. 42, s. 53. Dostupné online [cit. 2023-10-12]. (francouzsky) 
  5. ↑ a b Die Oper in Italien und Deutschland zwischen 1770 und 1830 – Der betrogene Betrüger [online]. Mainz: Johannes Gutenberg-Universität [cit. 2023-10-11]. Dostupné online. (německy) 
  6. ↑ HNILIČKA, Alois. Vojtěch Jírovec. Naše doba. 1910-04-20, roč. 17, čís. 7, s. 505. Dostupné online [cit. 2023-10-02]. 
  7. ↑ Nachrichten – Wien. Allgemeine musikalische Zeitung. 1808-10-05, roč. 11, čís. 1, s. 15. Dostupné online [cit. 2023-10-11]. (německy) 
  8. ↑ Theaternachrichten – Die Pagen des Herzogs von Vendome. Intelligenzblatt der Annalen der Literatur des österreichischen Kaiserthumes. 1808-10, roč. 7, čís. 10, s. 170–171. Dostupné online [cit. 2023-10-11]. (německy) 
  9. ↑ Neue Musikalien. Allgemeine musikalische Zeitung. 1809-04-26, roč. 11, čís. 30, s. 56. Dostupné online [cit. 2023-10-11]. (německy) 
  10. ↑ Divadelní vývěska Dvorních divadel ze dne 16. října 1815 [online]. Vídeň: K. k. Hoftheater [cit. 2023-10-11]. Dostupné online. (německy) 
  11. ↑ K. K. Hoftheater nächst dem Kärntnerthor. Theater-Zeitung. 1815-11-15, roč. 9, čís. 107–108, s. 353. Dostupné online [cit. 2023-10-22]. (německy) 
  12. ↑ a b SIEVERS, Georg Ludwig Peter. Musikalisches Allerley aus Paris. Allgemeine musikalische Zeitung. 1821-02-07, roč. 24, čís. 6, s. 85–86. Dostupné online [cit. 2023-10-12]. (německy) 
  13. ↑ IRELAND, Joseph Norton. Records of the New York stage, from 1750 to 1860. Svazek 2. New York: T. H. Morrell, 1867. 744 s. Dostupné online. S. 511. (anglicky) 
  14. ↑ FUCHS, Caroline Augusta. Palmo's Opera House, Lessee Madame Augusta ... Christmas Holidays. New York: [s.n.], 1847. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ OBERZAUCHER-SCHÜLLER, Gunhild. Aus dem Kapitel der Wechselwirkung zwischen Opéra comique und Ballett: Vom Erfolg der tänzerischen Gestalt. In: POSPÍŠIL, Milan; JACOBSHAGEN, Arnold; CLAUDON, Francis. Le rayonnement de l'opéra-comique en Europe au XIXe siècle. Praha: Koniasch Latin Press, 2003. ISBN 80-85917-65-3. S. 382–386. (německy)
  16. ↑ CARON, Jean-Luc. Musiques danoises pour les ballets de Bournonville. ResMusica [online]. ResMusica.net, 2013-04-14 [cit. 2023-10-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  17. ↑ Korrespondenz und Notizen – Aus Wien. Zeitung für die elegante Welt. 1820-04-08, roč. 20, čís. 68, s. 543. Dostupné online [cit. 2023-10-12]. (německy) 
  18. ↑ Neuigkeiten – Noch Etwas über die "Pagen des Herzogs von Vendome. Wiener allgemeine Theaterzeitung und Unterhaltungsblatt. 1820-01-20, roč. 13, čís. 9, s. 35–36. Dostupné online [cit. 2023-10-12]. (německy) 
  19. ↑ AUMER, Jean; TAGLIONI, Paul; BLUM, Carl. Die Pagen des Herzogs von Vendome. Berlin: [s.n.], 1831. 8 s. Dostupné online. (německy) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • OBERZAUCHER-SCHÜLLER, Gunhild. Aus dem Kapitel der Wechselwirkung zwischen Opéra comique und Ballett: Vom Erfolg der tänzerischen Gestalt. In: POSPÍŠIL, Milan; JACOBSHAGEN, Arnold; CLAUDON, Francis. Le rayonnement de l'opéra-comique en Europe au XIXe siècle. Praha: Koniasch Latin Press, 2003. ISBN 80-85917-65-3. S. 376–394. (německy)
  • FREEMANOVÁ, Michaela. Vojtěch Matyáš Jírovec. In: JAKUBCOVÁ, Alena. Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Praha: Divadelní ústav – Academia, 2007. Dostupné online. ISBN 978-80-200-1486-3, ISBN 978-80-7008-201-0. S. 276–279.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Opery a melodramy Vojtěcha Jírovce
Semiramis (1792) • Selico (1804) • Mirina, královna Amazonek (Mirina, die Königin der Amazonen, melodram, 1806) • Agnes Sorel (1806) • Kajícnice Ida (Ida, die Büßende, 1807)  • Mládenecké hospodářství (Die Junggesellen-Wirthschaft, 1807) • Emerike aneb Pokárání (Emerike oder Die Zurechtweisung, 1807) • Pážata vévody z Vendôme (Die Pagen des Herzogs von Vendôme, 1808) • Sametový kabát (Der Sammtrock, 1809) • Oklamaný podvodník (Der betrogene Betrüger, 1810) • Zazděné okno (Das zugemauerte Fenster, 1810) • Oční lékař (Der Augenarzt, 1811) • Federica a Adolfo (Federica ed Adolfo, 1812) • Zimní kvartýr v Americe (Das Winterquartier in Amerika, 1812) • Zkouška (Die Prüfung, 1813) • Helena (Helene, 1816) • Manželem náhodou (Der Gemahl von ungefähr, 1816) • Falešný Stanislav (Il finto Stanislao, 1818) • Aladin aneb To nezbytné (Aladin oder Das Nothwendige, 1819) • Dostaveníčko (Das Ständchen, 1823) • Císařovo uzdravení (Des Kaisers Genesung, kantáta, 1826) • Slepý harfeník (Der blinde Harfner, 1827) • Narozeniny (Der Geburtstag, 1828) • Třináctý plášť (Der dreyzehnte Mantel, 1829) • Felix a Adéla (Felix und Adele, 1831) • Hans Sachs v pokročilém věku (Hans Sachs im vorgerückten Alter, 1833)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pážata_vévody_z_Vendôme&oldid=23548526“