Oxyfilní buňka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
1. Oxyfilní buňky jsou ty buňky, kde tmavé jádro obklopuje světlejší cytoplazma a jsou nápadně větší než 2. buňky hlavní produkující parathormon. Mají také tmavé jádro, ale jsou menší a početnější, 3. velké bílé ohraničené útvary jsou adipocyty – buňky tukové

Oxyfilní buňky (lat. paratheocyti acidophili) [1] jsou velké buňky s malými jádry charakteristické zmnožením mitochondrií. Někdy jsou tak nazývány onkocyty pro zmnožení svých mitochondrií nacházející se v onkocytomu (benigní novotvar) ledvin a slinných a endokrinních žláz. Ve štítné žláze jsou oxyfilní buňky známé jako Hürthleho nebo Askenazyho buňky.[2]

Lokalizace[editovat | editovat zdroj]

Příštítná tělíska jsou párové žlázy[1] složené ze čtyř malých žlázek o velikosti zhruba 3 x 6 mm a celkové váze 0,4 g [3]. Jsou uložena za štítnou žlázou ve vazivovém pouzdru, každé příštítné tělísko zasahuje do jednoho laloku štítné žlázy, často jsou zanořeny do jejího parenchymu.[1] Příštítná tělíska vylučují parathormon ze sekrečních hlavních buněk, které jsou ve shlucích uchycené na provazcích retikulárních vláken, nesoucí také cévy [1], přecházející ve vazivové pouzdro. Dalším typem buněk v příštítných tělískách jsou buňky oxyfilní.

Histologie[editovat | editovat zdroj]

Hlavní (principiální) buňky tvoří většinu epitelu příštítných tělísek.[1] Jsou to menší buňky polygonálního tvaru[3] o velikosti 4 - 8 μm v průměru,[1] jádra mají kulovitá, mírně kyselá cytoplazma bledě svítí. V elektronovém mikroskopu jsou v cytoplazmě patrná nepravidelná sekreční granula obsahující parathormon, a také různé množství glykogenu a tukových kapek. V mládí je poměr sekrečních granul vyšší než tukových, v průběhu stárnutí se tento poměr postupně zmenšuje, až převáží tuk. Sekreční buňky jsou v průběhu stárnutí nahrazovány tzv. adipocyty, buňkami tukovými, jejichž objem může u starších osob činit až 50 % objemu příštítného tělíska.[3]

Oxyfilní buňky jsou rovněž polygonální, větších rozměrů než buňky hlavní (8 - 10 μm v průměru), ale vyskytují se mnohem sporadičtěji, často ve shlucích. Jejich výskyt byl prokázán pouze u člověka a makaka, objevují se postnatálně kolem 7 až 10 let, poté jejich počet stoupá.[1] Od hlavních buněk se odlišují při použití kyselých barviv intenzivnějším, zrnitým zbarvením menších jader [1] a cytoplazmou obsahující nikoli granula, ale zato množství na kristy bohatých mitochondrií. Byl nalezen také glykogen, ale jeho význam zde je nejasný.[1]

Funkce[editovat | editovat zdroj]

Funkce oxyfilních buněk není dosud zcela objasněna. Podle množství mitochondrií by se dalo soudit, že zde bude probíhat metabolická aktivita, přesto tyto buňky netvoří tyreoidální hormony.[4] Podle buněčných elementů na rozhraní mezi oxyfilními a hlavními sekrečními buňkami se soudí, že jde o dvě funkční variace stejného buněčného typu.[1] Což ale k pochopení funkce také příliš nepřispívá.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j Richard Jelínek et. al.. Histologie embryologie. Praha, Česká republika:3. lékařská fakulta Univerzity Karlovy. 
  2. MeSH, Nation Library of Medicine. 
  3. a b c L. Carlos Jonqueira, José Carneiro, Robert O. Kelley.(1997). Základy histologie, 7th Edition. Jinočany, Czech Republic:H&H. ISBN 80-85787-37-7. 
  4. Příloha: Lékařské listy LL 51-52/2000.