Marie Omelčenková-Tymofijivá
| Marie Omelčenková-Tymofijivá | |
|---|---|
| Narození | 1874 Bondarevka |
| Úmrtí | 1954? |
| Povolání | pedagožka |
| Národnost | ukrajinská |
| Manžel(ka) | Hryhoryj Omelčenko |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Marie Omelčenková-Tymofijivá[1][2] (1874 Bondarevka ve Voroněžské gubernii, Rusko – 1954?)[3] byla ukrajinská veřejná pracovnice, pedagožka a spisovatelka píšící ukrajinsky, rusky i česky (někde uvedeno M. V. Omelčenková[3]).
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Manžel Hryhorij Vasiljevič Omelčenko (7. dubna 1884 Ivanovskaja na Kubáni[4] – 21. prosince 1947 Gulag Karlag v Karagandské oblasti[2]) byl ukrajinský pedagog, docent dějin slovanské literatury.[1]
Marie Omelčenková absolvovala Ženskou univerzitu v Petrohradě, byla profesorkou gymnasia a ředitelkou učitelského ústavu v Poltavskaja (Krasnodarský kraj dříve Kubáň). Tam se seznámila s Hryhorijem Omelčenkem. V letech 1917–1919 byla členkou Kubáňské zemské rady. Roku 1920 emigrovala se svým mužem Hrihorijem do Prahy.[5]
V Praze se věnovala literatuře a kulturnímu sblížení česko-ukrajinskému. V letech 1926–1928 byla předsedkyní Ukrajinského svazu žen. Roku 1927 založila nakladatelství Česko-ukrajinská kniha.[5] Studiemi feminismu a sociálních otázek přispívala do časopisů: Ženská rada, Ženský svět, Živoč a Doba, Nova Mata aj. V roce 1937 manželé Omelčenkovi získali československé státní občanství. Po válce byl její muž deportován za protisovětskou činnost v letech ruské občanské války do SSSR.[2] Marie Omelčenková bydlela v Praze XI na adrese Jičínská 1617.
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Spisy[editovat | editovat zdroj]
- Лекціи лексическихъ уроковъ русскаго языка – Г. В. Омельченко a М. В. Омельченко; под руководством Н. Ф . Рудольфа. Прага: Чесько-українська книга, 1921
- Вибір фаху – Прага: Громада українців з Кубані, 1925
- Практический курс рускаго языка для чехов – Прага: Вена: Гелиос, 1921
- Шкилництво на Кубани: (зі спогадів) – Прага: (б. В.) 1927
- Česko-ukrajinské styky – Praha: Česko-ukrajinská knihovna, 1928
- Т. Г. Масарик (1850–1930) – Прага: Видавництво Чесько-Українська книга, 1931
- La femme slave – rédactrices et éditrices: Miloslava Hrdličková et Marie Omeltchenko. Prague: M. Hrdličková, M. Omeltchenko, 1933
- Т. Г. Масарик, як журналист – Прага: Українськй високий педагогічний інстиут ім. М. Драгоманова 1929
- Франтишка Пламінкова з нагоди 60.літнього юбілею – М. Омельченко, З. Мірна, С. Русова. Прага: Видавництво Чесько-Українська книга, 1935
- Mé dojmy z Jugoslavie – Praha: Slovanská žena, 1935
Pořádala[editovat | editovat zdroj]
- T. G. Masarykovi ukrajinští básníci – překlad Františka Tichého. Praha: Česko-ukrajinská kniha, 1938
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b Kulturní adresář ČSR. Biografický slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic. Příprava vydání Antonín Dolenský. Praha: Nakladatelství Josef Zeibrdlich, 1934. 587 s. S. 316.
- ↑ a b c Portréty lidí zavlečených do Sovětského svazu po skončení 2. světové války – Ústav pro studium totalitních režimů. www.ustrcr.cz [online]. [cit. 2020-06-20]. Dostupné online.
- ↑ a b ŘEHÁKOVÁ, Michaela; VACEK, Jiří; RACHŮNKOVÁ, Zdeňka. Práce ruské, ukrajinské a běloruské emigrace vydané v Československu 1918–1945. Praha: Národní knihovna České republiky, 1996. ISBN 80-7050-246-0. S. 538–539.
- ↑ ŘEHÁKOVÁ, Michaela; VACEK, Jiří; RACHŮNKOVÁ, Zdeňka. Práce ruské, ukrajinské a běloruské emigrace vydané v Československu 1918–1945. Praha: Národní knihovna České republiky, 1996. ISBN 80-7050-246-0. S. 536–538.
- ↑ a b Ukrajinské ženské hnutí v meziválečné Praze. In: PEŠEK, Jiří a Václav LEDVINKA. Žena v dějinách Prahy: Sborník příspěvků z konference AHMP pro gender studies 1993. Praha: Scriptorium, 1996, s. 339–348. ISSN 0231-7443.