Literární teorie
Literární teorie je – vedle literární historie a kritiky – hlavní část literární vědy (vědy o literatuře). Zabývá se literaturou jakožto uměleckým jevem (odhlíží tedy např. od biografických, sociologických aj. aspektů umělecké tvorby) a snaží se o obecný popis jeho zákonitostí. Jde o podobor teorie umění a estetiky; z nich částečně vychází, ale jejich obecné teze aplikuje na konkrétní umělecký druh (literaturu). Její směřování a hlavní okruhy zájmů se proměňují společně s vývojem estetiky, filosofie a obecného vědního étosu. Počáteční zájem rétorický (antika) se přeměnil na filologický (středověk); literární věda jako taková se však konstituuje až v novověku, kdy se vymaňuje z poetiky, rétoriky a filologie na jedné straně a z filosofie (příp. teologie) na straně druhé. Její moderní pole zájmu je vymezeno trojúhelníkem autor (psychoanalýza, pozitivistická literární věda) – text (ruský formalismus, český a posléze francouzský strukturalismus a angloamerická nová kritika) – čtenář (recepční estetika, Kostnická škola). V současnosti jsou jejími hlavními podobory naratologie (nauka o vyprávění), genologie (nauka o žánrech), teorie intertextuality a fikčních světů, jakož i zkoumání vztahů literatury a mimo-literárních textů (váže se na teorii textu jako takovou), např. v novém historicismu.
