Kritický realismus (filozofie)
Kritický realismus je filozofický proud, který vznikl na konci 19. století v západoevropské filozofii a ve 20. letech 20. století se přesunul do USA.[1]
Historie a hlavní představitelé[editovat | editovat zdroj]
Evropský kritický realismus koneckonců vznikl z kantovského „kriticismu“. Jeho zakladatelé – novokantovec Alois Riehl (1844–1924), Erich Becher (1882–1929), Gustav Störring, Otto Pfordten aj. – tvořili nepříliš vlivné, ale v akademických kruzích dostatečně známé filozofické seskupení. Počátkem 20. století pronikají ideje kritického realismu do Anglie, kde byli jeho hlavními představiteli Simon Lowrie, Andrew Seth a Robert Adamson, kteří spojovali filozofii „zdravého rozumu“ skotské školy s kantovským kriticismem. Ve dvacátých až třícátých letech 20. století reprezentoval anglický kritický realismus G. D. Hicks. Nejvlivnějším se stal americký kritický realismus, který vznikl ve dvacátých letech.[1]
V roce 1916 řada pedagogů na amerických univerzitách - R. W. Sellars, J. B. Pratt, A. O. Lovejoy, Durant Drake (1878-1933), A. K. Rogers, Ch. A. Strong - vystoupila s kritikou neorealismu. O něco pouději se k nim připojil George Santayana. Proto vznik kritického realismu lze ovažovat za jakousi reakci na neorealismus a za pokus o překonání onoho ideového úskalí, v němž uvázl.[2] I když se první díla amerického kritického realismu objevují již v době první světové války („Kritický realismus“ R. W. Sellarsa, 1916), tato škola se výrazně projevila v „Essejích o kritickém realismu“ (anglicky Essays in Critical Realism), vydaných v roce 1920.[3] Tento sborník se stal programovým dokumentem skupiny kritických realistů.[4]
Představiteli tohoto směru jsou Arthur Oncken Lovejoy, James Bissett Pratt, Arthur Kenyon Rogers, Charles Strong, George Santayana aj. Na rozdíl od novorealismu popírá kritický realismus totožnost objektu a subjektu poznání, totožnost bytí a vědomí.[5] Kritický realismus přijímá stále hlubší poznání reality, kdy nejde jen o prosté zrcadlení, ale i o bytostnou účast subjektu poznání na procesu poznávání reality.[6]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b Bogomolov 1978, s. 301.
- ↑ Julinová 1977, s. 66.
- ↑ Bogomolov 1978, s. 304–305.
- ↑ Julinová 1977, s. 67.
- ↑ Stručný filosofický slovník, s. 228.
- ↑ Olšovský 2011, s. 207.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- BOGOMOLOV, A. S., 1978. Filozofie kritického realismu. In: BOGOMOLOV, A. S.; MELVIL, J. K.; NARSKIJ, I. S. Současná buržoazní filozofie. 1. vyd. Praha: Svoboda. S. 301–311.
- JULINOVÁ, Nina, 1977. Realismus v americké a evropské filozofii 20. století. In: MITROCHIN, L. N.; OJZERMAN, T. I.; ŠERŠENKO, L. N. Buržoazní filozofie 20. století. 1. vyd. Praha: Svoboda. S. 45–81.
- OLŠOVSKÝ, Jiří, 2011. Slovník filozofických pojmů současnosti. 3., rozšířené a aktualizované vyd. Praha: Grada. 333 s. Dostupné online. ISBN 978-80-247-3613-6. Kapitola „Realismus”, s. 207.
- , 1955. Stručný filosofický slovník (původním názvem: Краткий философский словарь). Redakce : Pavel Judin, Mark Rozental; překlad : J. Bauer aj. 1. vyd. Praha: SNPL. Kapitola „Kritický realismus”, s. 228–229.
