Jednání učitele

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jednání učitele je záměrné a motivované chování člověka, který vykonává učitelskou profesi. Je řízeno a usměrňováno předem definovaným cílem, který je splněn po dosažení změn u vzdělávaných jedinců. Učitel tyto změny podněcuje a řídí profesionálním a adekvátně k situaci zvoleným jednáním. Takové jednání zahrnuje činnosti, jejichž smyslem je působit na chování, přesvědčení a cítění žáků a předávání jim znalostí, dovedností a návyků tvořených kulturou předchozích generací.[1]

Profesní výbava učitelů[editovat | editovat zdroj]

Protože má učitel na své žáky obrovský vliv, je velice důležité, aby bylo jeho jednání vždy na profesionální úrovni. Proto je pro vykonávání učitelského povolání povinné vysokoškolské vzdělání s praxí. Z důvodu velmi rychlého vývoje je nutné znalosti v oboru pedagogiky i ve vyučovaném oboru neustále aktualizovat a rozvíjet. Aktuálně jsou jednou z nejdůležitějších oblastí informační technologie. Kromě patřičného vzdělání je nezbytné, aby byl učitel vybaven osobnostními a profesními kompetencemi, které učitelské povolání vyžaduje. Mezi základní kompetence patří zodpovědnost, trpělivost, tvořivost, schopnost předávat informace, řídit a řešit problémy, sebereflexe apod.[2][3]

Jednání učitele ve vztahu k žákům[editovat | editovat zdroj]

Stěžejním bodem v práci učitele je jednání s žáky. Je velice důležité jakou podobu má jejich vzájemný vztah, jak učitel s žáky jedná. Protože je učitel autorita, ve svém jednání je žákům vždy nadřazený. Tato nadřazenost by však měla být přiměřená a to tak, aby byly pro žáky vytvořeny ideální podmínky k efektivní výuce a vzdělávání. V rámci jednání učitele s žáky je nezbytné zvolit vhodný způsob komunikace, od kterého se odvíjí vzájemný vztah i situace ve vyučování. Komunikace učitele a žáků v rámci vyučování je nazývána výukovým dialogem, který je charakteristický jednak monologem učitele, jeho kontrolními otázkami a také žákovskými otázkami a odpověďmi.[4] Učitel s žáky jedná samozřejmě i mimo vyučování. Jejich vzájemný vztah zůstává nezměněný, liší se však obsah komunikace. Ta se zpravidla týká nejrůznějších organizačních pokynů, sjednávání kázně o přestávce či řešení konfliktů. Jednání učitele musí mít za každých okolností pozitivní vliv na žáky.[5]

Jednání učitele v rámci výuky[editovat | editovat zdroj]

Učitel pro žáky představuje průvodce, rádce a pomocníka v oblasti vzdělání, kterého žáci dosahují prostřednictvím vyučování, které je uskutečňováno na základě jednání učitele. Až na zvláštní případy učitel s žáky nejedná individuálně, jeho práce spočívá ve skupinové výuce. Svým jednáním řídí vyučovací hodinu, v jejímž rámci žákům předává obsah kurikula. Samotné předávání informací je rozšířeno o formování osobnosti žáků, předávání morálních zásad atd. K efektivnímu vzdělávání by měl učitel žáky svým jednáním maximálně motivovat, aktivně je zapojovat do výuky a poskytovat jim dostatečný prostor pro osobní rozvoj a získání zdravé sebedůvěry. Charakteristickým rysem vyučování by mělo být střídání monologických výstupů učitele s dialogickou komunikací se žáky.[4][2]

Jednání učitele s rodiči žáků[editovat | editovat zdroj]

Jednání učitele s rodiči žáků se týká především prospěchu a kázně. Tato komunikace je individuální a velice závislá na rodičích žáka, jejich aktivitě, zájmu a postoji ke škole. Bezproblémová a aktivní spolupráce učitele s rodiči je žákům prospěšná. Znalost rodinné situace učiteli umožňuje s žáky jednat efektivněji. Učitel s rodiči jedná osobně, zpravidla na území školy, nebo prostřednictvím některých médií. K osobnímu jednání dochází na třídních schůzkách, v rámci hovorových hodin nebo individuálně sjednaných schůzek. Neosobní kontakt učitele s rodiči se odehrává zpravidla prostřednictvím mailové případně telefonické komunikace. Ať už má jednání učitele s rodiči kladný či záporný důvod, řešení by vždy mělo vést ku prospěchu žáka. V momentě konfliktu by se učitelovo jednání nikdy nemělo měnit a lišit se od jednání s ostatními žáky.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PRŮCHA, Jan. Pedagogický slovník / Jan Průcha, Eliška Walterová, Jiří Mareš. 7. aktualizované a rozšířené vydání – Praha: Portál, 2013 – 400 s. ISBN 978-80-262-0403-9
  2. a b DAY, Christopher. Efektivní učitelé a jejich vášnivé zaujetí kvalitou. Orbis scholae, 2012, č.6
  3. JANÍK, Tomáš. Pedagogické znalosti jako součást profesní výbavy učitele. Pedagogická orientace, 2007, č. 4
  4. a b ŠEĎOVÁ, Klára. Výukový dialog. Studia paedagogica, 2009, roč. 14, č. 2
  5. ŠEĎOVÁ, Klára. Mocenské konstelace ve výukové komunikaci. Studia paedagogica, 2011, roč. 16, č.1
  6. ŠEĎOVÁ, Klára. Mimořádné události v komunikaci rodiny a školy. Studia paedagogica, 2011, roč. 16, č. 2