Insula (budova)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zbytky insulae v Římě poblíž Kapitolu a Aracoeli

Insula (množné číslo insulae nebo insuly) představují v architektuře starověkého Říma velké nájemní domy pro nižší a střední třídy obyvatelstva (plebeje). V přízemí se nacházely taverny, dílny a obchody. Jejich obyvatelé žili v jednotlivých patrech.

Urbanizace větších římských měst způsobila velkou poptávku po bydlení poblíž centra města. Samostatné domy byly pro většinu Římanů luxusem, který si mohli dovolit pouze ti bohatí. Z tohoto důvodu se začalo se stavbou nájemních bytových domů. Takové domy byly většinou stavěny s minimálními náklady a mnohdy ze spekulativních důvodů. Jejich konstrukce bývala nevalného charakteru, byly náchylné k požárům a zřícením. Kvůli těmto nebezpečím bývaly byty v nejvyšších patrech nejlevnější a zároveň i nejméně žádané.

Insulae mohly mít až 6 či 7 pater. Některé měly dokonce i 8 a 9 pater, ale takové byly postaveny ještě předtím, než byla vydána omezení velikosti stavěných domů. V insulae mohlo žít až 40 lidí na pouhých 400 m². V každé se většinou nacházelo 6 až 7 bytů.

Kvůli nebezpečí ohně a zřícení byla výška insulae omezena císařem Augustem na 70 římských stop (20,7 m) a posléze, po velkém požáru Říma, císařem Neronem na 60 římských stop (17,75 m). V době největšího rozvoje Říma se zde nacházelo až 50000 insulae ve srovnání s 2000 soukromými domy (tzv. domus).

Stejně jako domy majetných Římanů, byly i insulae vybaveny vodovody a kanalizací, jak je popisováno ve Strabónově díle.

Název „insulae“ byl odvozen od latinského výrazu pro ostrovy. Tyto budovy totiž z ptačí perspektivy vypadaly jako ostrovy ohraničené ze všech stran okolními ulicemi.

Římané byli první civilizací, která začala stavět bytové domy.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]