Genpeiská válka
| Genpeiská válka (povstání Džišó–Džuei) | ||||
|---|---|---|---|---|
 Scéna Genpeiské války | ||||
| Trvání | 1180–1185 (4 roky, 10 měsíců) | |||
| Místo | Japonsko | |||
| Příčiny | nenávist klanu Minamoto vůči klanu Taira, snaha o vládu nad Japonskem | |||
| Výsledek | vítězství klanu Minamoto a porážka klanu Taira, založení Kamakurského šógunátu | |||
| Strany | ||||
| ||||
| Velitelé | ||||
| ||||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | ||||
Genpeiská válka (japonsky 源平合戦, Genpei Kassen; 1180–1185) byla občanská válka mezi klanem Taira a klanem Minamoto během období Heian v Japonsku. Válka v Genpei byla vyvrcholením desítky let trvajícího konfliktu mezi dvěma uvedenými klany o nadvládu císařského dvora a o kontrolu Japonska. Válka skončila porážkou klanu Taira a zřízení šogunátu Kamakura pod vedením Joritoma Minamota, který se roku 1192 jmenoval šógunem a vládl Japonsku jako diktátor.
Klan Taira ovládal císařskou vládu v letech 1160 až 1185.[1] Joritomo Minamoto, syn vůdce Jošimota Minamota, byl po porážce svého otce v roce 1160 ušetřen kvůli svému mládí. Když dospěl, využil rostoucího nesouhlasu s vedením Taira a jménem členů klanu Minamoto zorganizoval nové povstání v roce 1180. Brzy získal kontrolu nad strategickým východním pobřežím Japonska. Válka skončila rozhodujícím vítězstvím klanu Minamoto v námořní bitvě u Dan-no-ura. Je ale důležité říct že bitva u Ošú v roce 1189 byla poslední bitvou během období této občanské války, protože završila celonárodní nadvládu Joritoma Minamota prostřednictvím připojení severovýchodního Japonska.
Jméno „Genpei“ (někdy jako Gempei) pochází ze střídavých četeb kanji „Minamoto” (源, Gen) a „Taira“ (平, Hei, občas vyslovovaný jako -pei). Konflikt je v japonštině také známý jako povstání Džišó–Džuei (治承寿永の乱 – Džišó-Džuei no ran),po dvou imperiálních obdobích, mezi nimiž se odehrál. V Japonsku se někdy používá termín Genpei kassen, ale bylo řečeno že pro tuto válku není vhodné používat termín „Genpei“.
Příčiny a začátek války[editovat | editovat zdroj]
V roce 1180 intronizoval Kijomori Taira po abdikaci císaře Takakury na trůn svého vnuka Antoku. Syn císaře Go-Širakawy Močihito cítil, že je mu upíráno jeho právoplatné místo na trůn a s pomocí Minamoto no Yorimasa vyzval klan Minamoto a buddhistické kláštery proti klanu Taira. Toto spiknutí však skončilo smrtí Jorimasy a Močihita. Válka začala dramatickým střetnutím na mostě přes řeku Udži a kolem něj. Tato bitva skončila Jorimasovou rituální sebevraždou (seppuku) v chrámu Bjódóin a Močihitovým zajetím a krátce poté popravou.[2][3] V červnu 1180 Kijomori přesunul sídlo imperiální moci do Fukuhara-kjó. Jeho bezprostředním cílem se zdálo být dostat královskou rodinu pod jeho dohled.
Ve stejnou dobu Minamoto no Joritomo převzal vedení klanu Minamoto a začal cestovat po zemi ve snaze setkat se se spojenci. Když opustil provincii Izu a zamířil do průsmyku Hakone, byl poražen Tairou v bitvě u Išibašijamy.[4] Úspěšně se však dostal do provincií Kai a Kózuke, kde klan Takeda a další spřátelené klany pomohly odrazit armádu Tairy. Mezitím se Kijomori pomstil mnichům Mii-dera, obléhal Naru a vypálil velkou část města.[5]
Boje stále pokračovaly a v roce 1181 byl Jukiie Minamoto poražen Šigehirou Tairem v bitvě u Sunomatagawy. Klan Taira ale nemohl na své vítězství navázat.[6]
Válka v letech 1183–1184[editovat | editovat zdroj]
V roce 1183 Taira prohrála v bitvě v průsmyku Kurikara tak drtivě, že se ocitli o několik měsíců později v oblklíčení v Kjótu, přičemž Yoshinaka se blížil k městu ze severu a Yukiie z východu. Oba vůdci Klanu Minamota viděli při pochodu do hlavního města jen malé jednotky Tairy a tím je přinutili uprchnout z města. Taira no Munemori, hlava klanu od smrti svého otce Kiyomoriho, vedl svou armádu spolu s mladým císařem Antoku a korunovačními klenoty na západ. Go-Širakawa pak vydal mandát pro Jošinaku, aby se připojil k Jukiiemu pro zničení Munemoriho a jeho armády.[7]
V roce 1183 se Jošinaka znovu snažil získat kontrolu nad klanem Minamoto plánováním útoku na Joritoma a současně pronásledováním Tairy na západ. Taira zřídila dočasný dvůr v Dazaifu v Kjúšú. Brzy poté byli vytlačeni místními povstáními podnícenými Go-Širakawou a přesunuli svůj dvůr do Jašimy. Klan Taira úspěšně odrazil pronásledující síly Go-Širakawy v bitvě u Mizušimy.[8]
Jošinaka se spikl s Yukiie, aby se zmocnil hlavního města a místa císaře a domnívá se že založil nový dvůr na severu Japonska. Yukiie však tyto plány odhalila císaři, který je sdělil Joritomovi. Zrazen Jukiieem, převzal Jošinaka velení Kjóta a na začátku roku 1184 zapálil buddhistický chrám a domov císaře Go-Širakawy Hódžúdžidono, čímž císaře zajal. Brzy poté dorazil Jošicune Minamoto se svým bratrem Norijorim a značnou silou a vyhnal Jošinaka z města. Poté, co Jošinaka bojoval se svými bratranci Jošicunem a Norijorim u mostu přes řeku Udži. Jošinaka byl zabit Jošicunem při pokusu o útěk v Awazu v provincii Ómi.[9]
Konec války[editovat | editovat zdroj]
Když spojené síly klanu Minamoto opustily Kjóto, Klan Taira začal upevňovat svou pozici kolem Vnitřního moře, což bylo území jejich předků. Od císaře obdrželi řadu dopisů s nabídkou, že pokud se vzdají do sedmého dne druhého měsíce, lze Klan Minamoto přesvědčit, aby souhlasili s příměřím. Byla to lest, protože Klan Minamoto, ani císař neměli v úmyslu čekat s útokem do osmého dne. Nicméně tato taktika nabídla císaři šanci získat zpět Regalii a odvést pozornost Tairy.[9]
Minamotská armáda, vedená Jošicunem a Norijorim, provedla svůj první velký útok v Iči-no-Tani, jeden z primárních táborů Tairy na Honšú. Na tábor zaútočili Jošicune a Norijori ze dvou směrů a živí nebo zajatí Tairaové se stáhli do Jašimy. Klan Minamoto ale nebyli připraveni napadnout Šikoku; tak následovala šestiměsíční pauza, během níž Minamoto podniklo náležité kroky. I když na ústupu, Taira si užívala zřetelných výhod toho, že byla na přátelských a domácích územích a byla mnohem slabší v námořním boji než jejich rivalové.[10]
Až téměř rok po bitvě u Iči-no-Tani se hlavní vojsko Tairy u Jašimy dostala pod útok. Když Taira viděla Jošicunovy ohně v jejich dohledu, neočekávala pozemní útok a vydala se na své lodě. To byl však klamný trik ze strany klanu Minamota. Císařský palác Taira padl a mnozí uprchli spolu s korunovační klenoty a císařem Antokuem.[11]
Genpeiská válka skončila o měsíc později, v bitvě u Dannoury, jedné z nejslavnějších a nejvýznamnějších bitev v japonské historii. Klan Minamoto zaútočil na flotilu klanu Taira v úžině Šimonoseki, malé vodní ploše oddělující ostrovy Honšú a Kjúšú. Příliv a odliv sehrál ve vývoji bitvy velkou roli a poskytl výhodu nejprve klanu Taira, kteří byli zkušenějšími a zdatnějšími námořníky, a později klanu Minamota. Výhoda klanu Minamota byla značně zvýšena zběhnutím Tagučiho, bojovníka Šikoku, který přešel na stranu klanu Minamoto uprostřed akce. Mnoho šlechticů z klanu Taira zahynulo spolu s císařem Antoku a vdovou po Kijomorim.[12][13]
Důsledky a následky[editovat | editovat zdroj]
Porážka klanu Taira znamenala její konec a konec „nadvlády nad hlavním městem“. V prosinci 1185 udělil Go-Širakawa Joritomu pravomoc vybírat daně a jmenovat správce a strážníky ve všech provinciích. Nakonec v roce 1192 po Go-Širakawvě smrti, získal Joritomo císařské pověření Sei-i Taišógun[pozn. 1]. To byl začátek feudálního státu v Japonsku, se skutečnou mocí nyní v Kamakuře. Kjóto však nadále zůstalo sídlem císařského dvora.[14]
Začátek šógunátu Kamakura znamenal vzestup k moci třídy samurajů a postupné potlačování moci císaře, který byl nucen vládnout bez účinné politické nebo vojenské moci. Z císaře se stal čistě symbolickou a ceremoniální hlavou státu, až do reforem Meidži o více než 650 let později, ačkoli ve 30. letech 14. století došlo ke krátkodobému pokusu obnovit císařskou vládu. Navíc tato válka a její následky ustanovily červenou a bílou, barvy Taira a Minamoto, jako japonské národní barvy. Dnes lze tyto barvy vidět na vlajce Japonska a také na praporech a vlajkách v sumo a v dalších tradičních japonských činnostech.[15]
Bitvy[editovat | editovat zdroj]
Chronologicky seřazené bitvy
- Bitva v Udži (1180) – je považována za první bitvu v Genpeiských válkách, mniši z Bjódóin bojovali po boku Jorimasa Minamoto.
- Obléhání Nary (1180) – Klan Taira zapálil chrámy a kláštery.
- Bitva u Išibašijamy (1180) – první bitva Joritoma Minamota proti klanu Taira. Taira zvítězila.
- Bitva u Fudžikawy (1180) – Taira se snaží nenápadně zaútočit na Minamota, ale ten ustoupí dříve než dojde k boji.
- Bitva u Sunomatagawy (1181) – Taira v noci překazila tajný útok, ale ustoupila.
- Bitva u Jahigawy (1181)
- Obléhání Hiuči (1183) – Taira útočí na pevnost Minamota.
- Bitva u Kurikary (1183) – Minamota začíná vyhrávat.
- Bitva u Šinohara (1183) – Jošinaka pronásleduje síly klanu Taira z Kurikary.
- Bitva u Mizušimy (1183) – Taira porazila síly Minamoto směřující k Jašimě.
- Obléhání Fukurjúdži (1183) – Minamoto útočí na pevnost Tairy.
- Bitva u Murojamy (1183) – Minamoto no Yukiie se pokouší neúspěšně vykompenzovat ztrátu z bitvy u Mizušimy.
- Obléhání Hódžúdžidono (1184) – Jošinaka zapálil Hódžúdži-dono a unesl císaře Go-Širakawu.
- Druhá bitva o Uji (1184) – Jošinaka je pronásledován z hlavního města Jošicune a Noriorim.
- Bitva u Awazu (1184) – Minamoto Jošinaka je poražen a zabit.
- Bitva u Iči-no-tani (1184) – Minamoto no Jošicune útočí a vyhání Tairu z jedné z jejich hlavních pevností.
- Bitva u Kodžimy (1184) – Taira prchající z Iči-no-tani je napadena Minamotem no Norijori.
- Bitva u Jašimy (1185) – Minamoto zaútočí na pevnost svých Tairy nedaleko Šikoku.
- Bitva u Dan-no-ura (1185) – Minamoto no Jošicune porazil síly Taira v námořní bitvě, která ukončila válku.
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Titul šógun, který vychází z titulu Sei-i Taišógun, je jeho zkráceným tvarem.
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Genpei War na anglické Wikipedii.
- ↑ Gempei War | Japanese history | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-08-04]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ SANSOM, George Bailey. A history of Japan. 1: To 1334. Stanford, Calif: Stanford Univ. Press 500 s. ISBN 978-0-8047-0523-3, ISBN 978-0-8047-0522-6. S. 277, 281.
- ↑ TURNBULL, Stephen Richard. The Samurai sourcebook. London: Cassell ISBN 978-1-85409-523-7.
- ↑ SANSOM, George Bailey. A history of Japan. 1: To 1334. Stanford, Calif: Stanford Univ. Press 500 s. ISBN 978-0-8047-0523-3, ISBN 978-0-8047-0522-6. S. 289.
- ↑ TURNBULL, Stephen Richard. The Samurai: a military history. New York: Macmillan, 1977. Dostupné online. ISBN 978-0-02-620540-5.
- ↑ SANSOM, George Bailey. A history of Japan. 1: To 1334. Stanford, Calif: Stanford Univ. Press 500 s. ISBN 978-0-8047-0523-3, ISBN 978-0-8047-0522-6. S. 292.
- ↑ SANSOM, George Bailey. A history of Japan. 1: To 1334. Stanford, Calif: Stanford Univ. Press 500 s. ISBN 978-0-8047-0523-3, ISBN 978-0-8047-0522-6. S. 293, 294.
- ↑ SANSOM, George Bailey. A history of Japan. 1: To 1334. Stanford, Calif: Stanford Univ. Press 500 s. ISBN 978-0-8047-0523-3, ISBN 978-0-8047-0522-6. S. 295, 296.
- ↑ a b SANSOM, George Bailey. A history of Japan. 1: To 1334. Stanford, Calif: Stanford Univ. Press 500 s. ISBN 978-0-8047-0523-3, ISBN 978-0-8047-0522-6. S. 296, 297.
- ↑ SANSOM, George Bailey. A history of Japan. 1: To 1334. Stanford, Calif: Stanford Univ. Press 500 s. ISBN 978-0-8047-0523-3, ISBN 978-0-8047-0522-6. S. 297, 299 .
- ↑ SANSOM, George Bailey. A history of Japan. 1: To 1334. Stanford, Calif: Stanford Univ. Press 500 s. ISBN 978-0-8047-0523-3, ISBN 978-0-8047-0522-6. S. 301, 302.
- ↑ SANSOM, George Bailey. A history of Japan. 1: To 1334. Stanford, Calif: Stanford Univ. Press 500 s. ISBN 978-0-8047-0523-3, ISBN 978-0-8047-0522-6. S. 302, 303.
- ↑ BURTON, Watson. The Tales of the Heike. [s.l.]: Columbia University Press., 2006. ISBN 9780231138031.
- ↑ SANSOM, George Bailey. A history of Japan. 1: To 1334. Stanford, Calif: Stanford Univ. Press 500 s. ISBN 978-0-8047-0523-3, ISBN 978-0-8047-0522-6. S. 304, 318, 331 .
- ↑ Aftermath | Genpei War (1180–1185) | Stories Preschool. www.storiespreschool.com [online]. [cit. 2024-01-04]. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu válka genpei na Wikimedia Commons
