Balintovská skupina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Balintovská skupina je skupinová metoda řešení problému, která se hojně užívá v psychoterapii. Bálintovské skupiny byly od roku 1961 zaváděny na londýnské klinice psychoanalytikem maďarského původu Michaelem Balintem a jsou využívané zejména při supervizi a výcviku psychoterapeutů.

Využití Balintovské skupiny[editovat | editovat zdroj]

Balintovské skupiny jsou určené psychoterapeutům s cílem kvalitnější supervize a zvýšení účinnosti jimi prováděné psychoterapie. Jednotliví účastníci přinášejí do Balintovské skupiny své vlastní problémové příklady z praxe, které jsou podrobeny skupinovému posouzení. Na rozdíl od běžných kazuistických seminářů nebo diskuzí o klinických případech není tomuto zkoumání podroben samotný pacientův problém, ale spíše vzájemný vztah mezi klientem a psychoterapeutem, motivace psychoterapeuta a její emoční složka včetně různých psychoanalyticky pojmenovaných procesů, jako například mechanismy přenosu, protipřenosu či projekce, které mohou mít vliv na léčbu. Terapeut díky Balintovské skupině může lépe porozumět svému klientovi, a efektivněji cílit vlastní terapii.

Podoba Balintovské skupiny[editovat | editovat zdroj]

Běžná Balintovská skupiny se skládá ze 7–9 účastníků a jednoho či dvou vedoucích. Občas se využívá ještě širší kruh obecenstva, který sedí okolo diskutujících a bez zásahů přihlíží – svůj názor vyjádří až na samotný závěr diskuze. Balintovské skupiny se často schází opakovaně, například každý týden, a to i po dobu několika let.

Při běžném průběhu je z přinesených témat vybráno několik, které jsou postupně uváděny. Hlavní řečník jej prezentuje asi okolo pěti minut a dále má celá skupina přibližně 15 minut na to, aby kladla otázky a doplnila si informace. Ideální je, aby skupina byla nezávislá, neměla velké předchozí znalosti o problému. Dále nastává krátká doba (cca 5 minut) pro vyjádření asociací k problému. Nakonec se během deseti minut řeší samotný problém na základě předchozího a hlavní řečník celou diskusi shrne.

Při přednášení problému může hlavní řečník mluvit také „sám za sebe“ – představí se jako svůj vlastní klient (samozřejmě se zamlčením jeho totožnosti) a popisuje jeho problémy, jako by byly jeho vlastní. To umožní terapeutovi lépe se vcítit do situace svého klienta. V tomto případě může také psychoterapeut sedět uprostřed kruhu a kolem něj jsou ostatní účastníci skupiny. Ti pak vyjadřují své vlastní fantazie, komentáře či dojmy, které jsou samozřejmě ovlivněné jejich vlastní zkušeností. Celé spektrum možných úhlů pohledu se tak rozšiřuje a prohlubuje.

Role vedoucího pak tkví v tom, že celou diskuzi směřuje právě do vztahu psychoterapeuta a klienta – při běžném semináři by naopak vedoucí od této "emocionální" roviny odváděl pozornost směrem k řešení problému.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KRATOCHVÍL, Stanislav. Základy psychoterapie. Praha : Portál, 2006. ISBN 80-7367-122-0. S. 290-291.