Audit účetních výkazů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Audit účetních výkazů, nebo také finanční audit, je nezávislé ověření účetních výkazů auditorem v míře dostatečné k vyslovení názoru, zda předložené účetní výkazy jsou pravdivé a věrné a zda jsou v souladu s odpovídajícími předpisy. Auditor vyjádří svůj názor na účetní výkazy prostřednictvím vyjádření výroku v auditorské zprávě. Cílem auditu je zvýšení věrohodnosti účetních informací společností, které zveřejňují účetní závěrku. Odvozeným cílem auditu je působení proti vzniku chyb a podvodů.

Pokud se jedná o ověření účetních výkazů sestavených podle národních (českých) účetních standardů (tzv. účetní závěrky) hovoříme o auditu účetní závěrky nebo také o zákonném či statutární auditu.

Auditorská zpráva a výrok auditora[editovat | editovat zdroj]

Rozhodovací tabulka pro vyslovení výroku[1]
Míra nesouhlasu
(nejistoty) auditora
Nevýznamný(á) Významný(á),
ale nikoliv zásadní
Zásadní
Nesouhlas Výrok bez výhrad Výrok s výhradou Záporný výrok
Nejistota Odmítnutí výroku

Auditorská zpráva je standardizovaný, veřejně přístupný dokument, ve kterém auditor vyjadřuje svůj názor na správnost předložené účetní závěrky. Tento názor je vyjádřen prostřednictvím výroku, který je také standardizovaný a může nabýt jedné z následujících variant:

  • výrok bez výhrad,
  • výrok s výhradou,
  • záporný výrok nebo
  • odmítnutí výroku.

Výrok bez výhrad vyjádří auditor tehdy, pokud je přesvědčen, že vykazované skutečnosti jsou v souladu s realitou s přihlédnutím k zásadě významnosti. Výrok s výhradou je vyjádřen tehdy, pokud auditor nesouhlasí s dílčím údajem (údaji) v účetní závěrce. V tomto případě se v auditorské zprávě popíše jakých skutečností se výhrada týká. Záporný výrok vyjádří auditor tehdy, pokud je přesvědčen, že vykazované skutečnosti nejsou v souladu s realitou a účetní závěrka tedy nepodává věrný a poctivý obraz o výkonnosti a finanční situaci podniku. Odmítnutí výroku vyjádří auditor tehdy, pokud nezískal (resp. nebylo mu umožněno získat) dostatečné informace k tomu, aby se o účetní závěrce mohl vyjádřit.

Pokud chce auditor upozornit společnost na dílčí nedostatky, učiní tak prostřednictvím dopisu nebo zprávy pro vedení společnosti. Tento dopis není veřejný a slouží pouze pro vnitřní potřebu auditovaného podniku.

Proces auditu[editovat | editovat zdroj]

Při vedení auditu je auditor povinen řídit se směrnicemi, které audit upravují. V České republice to jsou směrnice Komory auditorů České republiky. Z těchto směrnic vyplývá i postup při auditu. Ten se zpravidla dělí do následujících fází:

1. Plánování auditu

Plánování auditu závisí na tom, zda se jedná o nový či opakovaný audit a na charakteru účetní jednotky. Plánování auditu zahrnuje získání základních informací o podniku a určení rizika nesprávnosti údajů v účetní závěrce. Auditor musí určit (odhadnout) tzv. přirozené riziko (riziko vzniku chyby v účetních výkazech), kontrolní riziko (riziko, že chyba nebude odhalena vnitřním kontrolním systémem podniku) a zjišťovací riziko (riziko, že chyba nebude odhalena auditorem). Na základě těchto rizik, velikosti a charakteru podniku určí auditor rozsah testování a tzv. míru významnosti.

2. Testování

Testování zahrnuje dva druhy testů:

Smyslem testů spolehlivosti je přesvědčit se, zda vnitřní kontrolní systém plní svoji funkci. Za testy věcné správnosti se považují takové testy zůstatků a operací, jejichž cílem je získat informace o úplnosti, správnosti a průkaznosti údajů obsažených v účetnictví a účetní závěrce.[2]

3. Dokončení auditu

O auditu je auditor povinen vést tzv. spis auditora. V závěrečné fázi auditu se spis uzavře a vyhotoví se auditorská zpráva, případně dopis pro vedení společnosti.

Povinnost ověření účetní závěrky podle české legislativy[editovat | editovat zdroj]

Účetní závěrku povinně ověřenou auditorem musí mít akciové společnosti, které splnily alespoň jedno, a obchodní společnosti a družstva, které splnily aspoň dvě z následujících kritérií[3]:

  • bilanční suma převyšuje 40 milionů Kč
  • roční úhrn čistého obratu převyšuje 80 milionů Kč
  • průměrný přepočtený stav zaměstnanců činí více než 50.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KRÁLÍČEK Vladimár, Auditing, neoficiální skripta VŠE, 2003
  2. Auditorská směrnice č. 2
  3. Zákon o účetnictví - část třetí o účetní závěrce


Historie[editovat | editovat zdroj]

  • Egypt – požadavek, aby o daňových příjmech referovali dva nezávislí úředníci
  • Třetí století př.n.l. – kvestoři skládali účty před shromážděním – odtud pochází slovo audit (audite = poslouchat)
  • Prusko 1806 – začalo vybírat důchodovou daň a postupem místo v naturální podobě ve formě peněžní – vznik významu daňové revize
  • 1844 – první legislativní ustanovení o auditorech v zákoně o akciových společnostech
  • 1856 – zakotveno v zákonech, že auditoři nemusejí být akcionáři, audit je dobrovolný
  • 1900 – audit je právně vyžadován u a. s.
  • 1917 – první úprava auditu v USA, cílem byla podpora jednotného účetního systému
  • 1929 – se v Bulletinu objevila verifikace účetních výkazů


Podstata a funkce auditu účetní jednotky[editovat | editovat zdroj]

Auditor je specialista, který má na tuto činnost příslušné povolení. Jeho cílem je komplexně a nezávisle posoudit účetní závěrku , aby podávala věrný a pravdivý obraz o finanční a majetkové situaci účetní jednotky a jejím HV, tj. ověřit, zda je účetnictví vedeno úplně, průkazně a správně v souladu s účetními předpisy. Názor auditora neznamená potvrzení absolutní správnosti účetní závěrky, auditor pouze vyjadřuje svůj odborný vysoce kvalifikovaný názor.

Auditor ověřuje:

  • zda je účetnictví vedeno úplně, průkazně a správně
  • zda údaje v účetní závěrce, konsolidované účetní závěrce a ve výroční zprávě věrně zobrazují stav majetku a závazků, finanční situaci a výsledky hospodaření

Funkcí auditu není:

  • potvrdit dodržování veškerých právních norem
  • potvrdit bezchybnost účtování
  • zjišťovat podvody
  • potvrdit správnost daňového přiznání

Podnik má povinnost poskytnout auditorovi tyto podklady:

  • účetní závěrku a výroční zprávu za předcházející účetní období
  • účtový rozvrh
  • účetní knihy (deník, hlavní knihu, knihy analytické evidence, obratovou předvahu…)
  • vnitropodnikové směrnice
  • statutární dokumenty (společenskou smlouvu, stanovy,…)
  • daňové přiznání

Druhy auditu:

  • statutární (zákonný): Provádí jej nezávislý auditor, je zaměřen na účetní závěrku
  • vnitřní audit: provádí ho vnitřní orgány (představenstvo, dozorčí rada, management…) není změřen jen na účetní závěrku ale prakticky na celou činnost
  • průběžný: provádí se během účetního období

Auditorská profese v ČR[editovat | editovat zdroj]

Je dána zákonem o auditorech č. 524/1992 Sb. O auditorech a komoře auditorů ČR a vyhláškou č. 63/89 Sb. O ověřovatelích (auditorech) a jejich činnosti.Dalším zákonem je 254/2000Sb., kvůli požadavkům kvality podle EU.

Auditorem může být fyzická osoba nebo právnická osoba, která je zapsána v seznamu auditorů vedených Komorou. Auditor musí mít uzavřenu smlouvu s klientem o provedení auditu. Auditor musí být pojištěn, aby zmírnil riziko, které by mohl způsobit svým špatným rozhodnutím.

Požadavky kladené na auditora, jsou vydány Komorou jako etický kodex KA ČR a směrnice pro dohled nad činností auditorů, které mimo jiné obsahují:

  • zachování etických pravidel při veškeré činnosti
  • objektivitu auditora a jeho řádnou péči při výkonu činnosti
  • odbornou kvalifikaci auditora a její udržování
  • dodržování práva a auditorských směrnic
  • mlčenlivost auditora o věcech zjištěných při výkonu činnosti
  • nezávislost auditora
  • omezení v dalších činnostech auditora
  • způsoby propagace a získávání klientů
  • vztahy k ostatním auditorům
  • odměnu za práci

Komora auditorů je samosprávnou profesní organizací, sdružující všechny auditory a asistenty auditorů zapsané v seznamu a vedené Komorou. Má v kompetenci rozhodovat o věcech oprávnění k výkonu auditorské činnosti, prosazování a ochranu zájmů a potřeb svých členů.