Anton Ebert

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Anton Ebert
Anton Ebert
Anton Ebert
Narození29. června 1835
Kladruby u Stříbra
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí16. června 1896 (ve věku 60 let)
Vídeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolánímalíř
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Josef Neugebauer: Portrét Antona Eberta (1865)

Anton Ebert (*29. června 1835[1], někdy uváděno 1845, Kladruby u Stříbra – 16. června 1896, Vídeň) byl německy hovořící rakouský portrétista, figuralista žánrových scén a krajinář, narozený v Čechách.

Život[editovat | editovat zdroj]

Anton Ebert se narodil na zámku v Kladrubech u Stříbra jako třetí syn Adolfa Eberta, ředitele tachovského panství knížete Alfréda II. Windischgrätze. Jeho otec projevoval výtvarné nadání jako grafik. O svěřených statcích a lesích vydal knihu, ilustrovanou vlastními dřevoryty, a podobnými ilustracemi také přispíval do časopisů. Prvorozený syn Ludwig (* 1834) se věnoval hudbě, na pražské konzervatoři vystudoval hru na violoncello, absolventský koncert měl na Žofíně, stal se sólistou dvorní kapely v Oldenburgu a poté hudebním skladatelem v Kolíně nad Rýnem. Anton absolvoval reálku, po ní byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do speciálky historické malby profesora Kristiána Rubena. Na náklady knížete Alfreda II. Windischgrätzee dále pokračoval jeden a půlročním studiem na akademii ve Vídni.[2]

Studoval tam figurální malířství u prof. Ferdinanda Georga Waldmüllera na vídeňské Akademii. Poté podnikl studijní cestu do Pinakotéky v Mnichově, odtud odcestoval do Oldenburgu. Po návratu do Čech namaloval portrét císaře Františka Josefa I. v životní velikosti do zasedací síně radnice v Tachově, oltářní obraz ukřižovaného Krista pro tachovský klášterní kostel (františkánů?) a pro říšskou slavnost v Mohuči portrétoval Alfréda Candida Windischgrätze († 1862). K jeho nejstarším dochovaným obrazům patří Odpočinek v údolí řeky Mže v rodném Tachovsku.[3] Další studijní cestu podnikl ve druhé polovině 60. let do Říma a na pobřeží jižní Itálie. Zážitek z ní namaloval v Římě mj. na obraze Rybář z Amalfi z roku 1869.[4]

Dále pracoval většinu života jako portrétní malíř a figuralista ve Vídni, bydlel nejdříve ve Vídni v ulici Theresianumgasse, kde namaloval například zedníka na střeše domu s výhledem na Vídeň) a později se přestěhoval do umělecké kolonie v Penzingu. Od roku 1862 byl členem spolku Künstlerhaus ve Vídni, s nímž pravidelně vystavoval. Neztratil kontakt s kulturním prostředím v Čechách: portrétoval Alfréda Mikuláše Windischgrätze, již zmíněného Alfréda II. Augusta a hraběnku Dürckheim-Montmartin (neidentifikoévaná podobizna). [5] Vystavoval v Praze a roku 1859 se ucházel o stipendium Klárovy nadace.[6] Ve Vídni portrétoval hraběnku Pálffyovou a obraz vystavil k otevření nové budovy vídeňské Akademie.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Ebert převzal od svého učitele Waldmüllera zálibu v malbě žánrových obrazů a skupinových portrétů období biedermeieru. Jeho rané vícefigurové kompozice však někdy působí příliš strnule. Větší proslulosti dosáhl jako portrétní malíř, zejména dam a dětí. Je také autorem oficiálních portrétů knížecí rodiny Alfreda Augusta Windischgrätze (*1851), velkého portrétu císaře Františka Josefa I. pro Tachov a miniatury na slonovině, portrétu americké operní pěvkyně Minnie Hauck nebo dvou autoportrétů z let 1875 a 1889.[7]

V 70. letech již studoval v plenéru denní světlo, namaloval portrét u sluncem zalitého okna (Šijící dáma), ostré sluneční světlo na dvorku (Babiččino uzdravení), u studny i ve volné přírodě. Uvolněným rukopisem zachycoval žánrové scény z přírody (Malý záškolák v alpské krajině), nebo krajiny v okolí Vídně. Současně pokračoval v tradičním stylu komerčními zakázkami reprezentačních portrétů dam v bohatých historických kostýmech, mytologickými i náboženskými náměty.

Pokud nejde jen o shodu jmen, pak překvapivě dospěl až k postimpresionismu (je mu připisován Poloviční akt v Berlínské galerii).

Podobně jako Václav Brožík patřil ve své generaci k vyhledávaným portrétistům vyšších společenských vrstev a jeho díla se často prodávají v aukcích.

Sbírky[editovat | editovat zdroj]

  • Vídeň: Rakouská galerie Belvedere
  • V českých zemích se dochovaly jednak odkazy sběratelů umění do státních institucí (Národní galerie, Moravská galerie v Brně[8]), a také oltářní obrazy, například v kostelech sv. Petra v Kladrubech (1882-84), nebo v Lašovicích u Písku (1860)

Obrazy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Údolí řeky Mže u Tachova, 1858
  • Rybář z Amalfi, Řím 1869 [9]
  • Slepý houslista (Hudební dostaveníčko v parku), 1870 [10]
  • Babiččino uzdravení (Großmutters Genesung), 1872 (?)[11]..
  • Kuřák, 1875, Národní galerie v Praze, dar Vincence Daňka
  • U lesního pramene, 1876, Národní galerie v Praze, odkaz Josefa Hlávky
  • V Schönbrunnu (Am Schönen Brunnen), 1878
  • Portrét dámy, 1884, Narodni muzej Slovenije, Ljubljana
  • Starý mládenec (Nesthocker), 1885.
  • Venkovské děti u studny, nedatováno[12]
  • Portrét zpěvačky Minnie Hauckové (Porträt der Sängerin Minnie Hauck)
  • Portrét zpěvačky Josefiny Wessely, před 1887, Rakouská galerie Belvedere Vídeň
  • Básnířka Sapfó a její múza, [13]
  • Pouliční prodavačka melounů[14]
  • Odaliska s vodní dýmkou, nedatováno
  • Autoportrét, 1889, Rakouská galerie Belvedere, Vídeň

Galerie[editovat | editovat zdroj]

  • Údolí Mže u Tachova, 1858
    Údolí Mže u Tachova, 1858
  • Chlapec s kuželkami 1876
    Chlapec s kuželkami 1876
  • Obytný dům umělců v Penzingu, 1877
    Obytný dům umělců v Penzingu, 1877
  • U studny v Schönbrunnu, 1878
    U studny v Schönbrunnu, 1878
  • Portrét dámy, 1884
    Portrét dámy, 1884
  • Malý záškolák, 1885
    Malý záškolák, 1885
  • Venkovské děti u studny
    Venkovské děti u studny
  • Portrét dívky v červeném, před 1896
    Portrét dívky v červeném, před 1896
  • Portrét dámy
    Portrét dámy
  • Autoportrét, 1889
    Autoportrét, 1889
  • Poloviční akt, 1896
    Poloviční akt, 1896

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Wien Geschichte wiki: Anton Ebert. www.wien.gv.at [online]. [cit. 2018-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-01-22. 
  2. ↑ Stocklöw, Franz Josef: Geschichte der Stadt Tachau mit teilweiser Berücksichtigung der Herrschaft Tachau, II. díl, Kulturgeschichte. Tachau 1878, s. 375-379
  3. ↑ V aukčním katalogu Dorothea je popiska se zkomoleným názvem
  4. ↑ Aukční katalog Dorothea z 16.10.2013, Lot. 1315
  5. ↑ Stocklöw, 1878, s. 378
  6. ↑ Blažíčková-Horová N., 2008, s. 52
  7. ↑ Digital Belvedere: Anton Ebert: Selbstporträt, 1889
  8. ↑ https://sbirky.moravska-, galerie.cz/dielo/CZE:MG.M_75
  9. ↑ [1]
  10. ↑ Aukční katalog Dorothea z 12.10.2010, Lot 106
  11. ↑ Aukční katalog Dorothea z 10.5.2022, Lot 619
  12. ↑ Aukční katalog Dorothea z 18.2. 2021
  13. ↑ Aukční dům Blank, Bad Vilbel, Německo. Aukce březen 2021
  14. ↑ Invaluable Sales Testhouse Allston, MA, USA, Aukce 12. červen 2022

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Blažíčková-Horová Naděžda, Sekyrka Tomáš (eds.), Odkaz Josefa Hlávky Národní galerii v Praze, Národní galerie v Praze 2008, ISBN 9788070353912
  • Toman Prokop Hugo, Nový slovník československých výtvarných umělců: I. díl; A – K, Výtvarné centrum Chagall, Ostrava 1993, ISBN 8090064841
  • Bergner Paul, Katalog der Gemälde-Galerie im Künstlerhause Rudolfinum (Katalog obrazárny v Domě umělců Rudolfinum v Praze), Společnost vlasteneckých přátel umění Praha 1912, s. 227, č.kat. 722-723.
  • Hülmbauer, Elisabeth (editorka): Kunst des 19. Jahrhunderts. Bestandskatalog der Österreichischen Galerie des 19. Jahrhunderts, Svazek 1: A–E, Österreichischen Galerie Belvedere, Wien 1992, s. 208-209


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Anton_Ebert&oldid=23302167“