Špagetová mísa
Efekt misky špaget (anglicky Spaghetti bowl effect), které se do sebe beznadějně zamotají, charakterizuje překrývání participujících členů a dílčích aktivit několika integračních projektů. Pro situaci, v níž jednotlivá uskupení a aktéři sdílejí podobné cíle, ale nejsou schopni koordinace či dokonce odmítají spolupráci mezi sebou, vznikla metafora – miska špaget.[1]
Velký počet různách dílčích dohod na regionální úrovni s cílem vytvoření zón volného obchodu je v rozporu s logikou ekonomické efektivnosti a v konečném důsledku je kontraproduktivní - rozdrobují se zdroje jednotlivých členů a tvoří se konkurenční prostředí tam, kde jich není zapotřebí[1].
Příklady efektu "misky špaget" v Africe[editovat | editovat zdroj]
Příkladem "misky špaget" může být vytvoření koridoru Platinum SDI, ve kterém vznikly letištní uzly Fickon, Johannesburg, Mahikeng a Bloemcom. Letiště si navzájem konkurují a jejich dopravní kapacita převyšuje potřeby iniciativy. Členské státy nejsou schopné plnit závazky, některé si dokonce odporují a jsou neslučitelné. Například uvalení cla na obchod mezi Keňou a Zambií, podle SADC 5%, ale podle COMESA je obchod mezi těmito státy bezcelní [2]. Souběh podobných cílů má vliv i na samotná společenství. Například ECOWAS nemohlo v roce 2000 splnit závazek společné africké měny z roku 1987 a to díky jiné organizaci, UEMOA[3].
COMESA v posledních letech trpí odlivem členů, a to díky obnovení Východoafrického společenství, které své členy váže k sobě těsněji. Některé organizace sdružují antagonisty, jako například Mezivládní úřad pro rozvoj (IGAD), jehož členem je jak Eritrea, tak Etiopie, které mezi sebou měly konflikt v letech 1998-2000 [4]. Funkčnost úřadu nepodporují ani vzájemná obvinění mezi členy z podpory protivládních organizací.[3]
Překážek, které dodnes brání integraci, je celá řada. Některé státy lpí na nefunkčních uskupeních, jejichž prostřednictvím mohou v regionu prosazovat své zájmy. Členské země se potýkají i s chabou platební morálkou týkající se členských příspěvků a poplatků, zajištěním dostatečného množství byrokracie či již zmíněný historický antagonismus. Na jedné straně státy upouštějí od cel, na druhé straně vzápětí přicházejí s netarifními omezeními jako jsou dovozní kvóty, licence, daně z devizových výměn, apod. K velké racionalizaci na úroveň pouze 8 regionálních integračních uskupení se zavázala Africká unie v Abujské smlouvě. Ačkoliv se jednání táhnou možná až desítky let, k jistému pokroku přece jen došlo. V říjnu roku 2008 se dohodla společenství SADC, COMESA a EAC na vzniku Africké zóny volného obchodu (AFTZ), jež by mohla v budoucnu zahrnovat až polovinu afrických států.[2]
K racionalizaci integrace v Africe mělo dojít skrze sjednocená obchodní pravidla a odstranění celních bariér. Dále pak mělo dojít k propojení národních trhů a vytvoření ekonomické integrace, která měla zajistit ekonomický růst členů.[3]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b PIKNEROVÁ, L. Africký mikroregionalismus. Rozvojové koridory a prostorové iniciativy v jižní Africe. S. 83–104. Mezinárodní vztahy [online]. 2003 [cit. 07.05.2018]. Roč. 47, čís. 1, s. 83–104. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-10. ISSN 2570-9429.
- ↑ a b ŘEHÁK, Vilém. PROBLEMATIKA AFRICKÉ EKONOMICKÉ INTEGRACE. S. 176–190. Mezinárodní vztahy [online]. 2012. Roč. 10, čís. 1, s. 176–190. Dostupné online. ISSN 1336-1562.
- ↑ a b c JELÍNEK. Africká unie – integrace reálná nebo deklarativní?. S. 52–67. Mezinárodní vztahy [online]. 2003 [cit. 2018-05-06]. Roč. 38, čís. 1, s. 52–67. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-10. ISSN 0323-1844.
- ↑ ZÁHOŘÍK, Jan; FIALA, Vlastimil; VILHANOVÁ, Viera; TÁBORSKÝ, Josef; SERÝCH, Jan. Ohniska napětí v postkoloniální Africe. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-80-246-2336-8. S. 225–235.