Zdeněk Bouše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
O františkánském teologovi pojednává článek Zdeněk Bonaventura Bouše.
Zdeněk Bouše
Narození 8. srpna 1928
Kasejovice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 19. února 1997 (ve věku 68 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Povolání malíř
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Zdeněk Bouše (8. srpna 1928 Kasejovice19. února 1997 Praha) byl český malíř, grafik a sochař.

Život[editovat | editovat zdroj]

Zdeněk Bouše zažil za války totální nasazení a koncem války se vyučil v pražské tiskárně sazečem. V letech 1945-1949 absolvoval Státní grafickou školu u profesora Josefa Beneše a krátce studoval sochařství na VŠUP u prof. Josefa Wagnera.

Jeho spolužákem na grafické škole byl Vladimír Boudník, se kterým Bouše vedl obsáhlou korespondenci. Bydlel v Praze na Žižkově, ve Vršovicích a v Kralupech a většinu života byl zaměstnán jako dělník - v 70. letech na stavbě Štěchovické přehrady, později na Olšanských hřbitovech. Řada jeho děl se nedochovala a byla zničena při přírodních pohromách, které opakovaně postihly suterénní byt na Žižkově. Zemřel tragicky za nevyjasněných okolností poblíž Prahy.[1]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Zdeněk Bouše, kresba tuší, 1978

Na počátku byl Bouše ovlivněn traumatem války a existenciální úzkostí a jeho rané linoryty jsou expresivní, s tématem milenecké dvojice vystavené utrpení a s prvky náboženské mystiky. Také lepty z počátku 60. let jsou figurativní. Jeho další dílo charakterizuje kreativita a technická vynalézavost, ale nelze v něm nalézt systematickou tvůrčí koncepci. Osobitě reagoval na aktuální trendy výtvarného umění a postupně došel až k výtvarnému minimalismu.

Jeho malby ze 60. a 70. let lze zařadit do širšího proudu kubizující lyrické abstrakce. Ze 70. let je cyklus monotypů Divadelní tematika, např. portrét Václava Lohniského (1978). Jeho malířské portréty zachytily Hrabala s Boudníkem (1976), V. Merhauta (1977), J. Kabeše (1977) nebo syna Zdeňka (1973).

V 80. letech dospěl Bouše pod vlivem četby Lao-c’ ve svých leptech až k zenové jednoduchosti a čistotě (Čárová abstrakce, 1981-1983).

Koncem 80. let Bouše vytvořil i řadu portrétů Bohumila Hrabala - k těm nejznámějším patří černobílá silueta s velkým, naslouchajícím uchem - plakát Velé ucho (linoryt, 1989)[2]

Výstavy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • 1995 Zdeněk Bouše: Grafikáinak Kiállítására, Duna múzeum, Esztergom
  • 2007 Zdeněk Bouše: komorní retrospektiva, Rožmberský dům, Soběslav
  • 2008 Zdeněk Bouše: Práce na papíře ze 40. až 60. let, Galerie Ztichlá klika, Praha
  • 2008 Zdeněk Bouše: Práce na papíře ze 70. až 90. let, Galerie Ztichlá klika, Praha
  • 2009 Těžký úděl 1945 - 1950, Galerie Ztichlá klika, Praha
  • 2014 Pražská imaginace, DOX, Malá věž, Praha

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Stanislav Macháček, Zdeněk Bouše, Soběslav 2007
  2. Josef Kroutvor, Libenští mušketýři, Ztichlá klika 1994

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Stanislav Macháček, Zdeněk Bouše, monografie k výstavě Komorní retrospektiva, 2007, Rožmberský dům, Soběslav, ISBN 978-80-254-1166-7
  • Josef Kroutvor, Libenští mušketýři (V. Boudník, Z. Bouše, O. Hamera, H. Reegen), Galerie Ztichlá klika Praha, 1994 (dostupné online)
  • Vladimír Boudník, Z korespondence II (1957-1968), 1994, 108 s., Pražská imaginace, ISBN 80-7110-141-9

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]