Wikipedista:Jan Polák/Pískoviště 5

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Frýdlantské okresní dráhy[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Oblastí Frýdlantského výběžku procházela od začátku sedmdesátých let 19. století železniční trať spojující města Liberec, Frýdlant a Zawidów. Vybudovala ji společnost Jihoseveroněmecké spojovací dráhy (SNDVB).[p 1]

ČCE[editovat | editovat zdroj]

  • Církevní unii, sjednocení českých a moravských luteránů a reformovaných do spojené české evangelické církve, legitimoval salvátorský luterský farář a budovatel pražské teologické fakulty Ferdinand Hrejsa[2]
  • ustavující generální sněm ČCE, konaný v Praze 17. a 18. prosince 1918, vydal „Poselství českých evangelíků českému národu“[2]
  • Generální sněm ČCE pověřil dne 18. prosince 1918 Zpěvníkový výbor Odboru pro jednotu v bohoslužbě a učení zpracovat nový zpěvník. Ten poprvé vyšel 1923 a obsahoval 311 písní. K jeho druhému vydání roku 1927 byly přidány dva přídavky, z nichž první obsahující 122 písní již vyšel předtím roku 1924 pod názvem „Zpívejte Hospodinu“. V této podobě vycházel zpěvník číslovaný Zpěvník + Přídavky (někdy s notami, jindy i bez not) až do roku 1965, kdy vyšlo jeho 14. vydání. Od té doby bylo po kostelech zpěvníků čím dál méně a čekalo se na vydání zpěvníku nového. Ze stávajícího zpěvníku byly po roce 1945 vypuštěny čtyři textově nevyhovující písně, a to číslo 87, 308, 402 a 425 (nevyhovovaly teologicky, nikoliv politicky). Jinými písněmi ovšem nahrazeny nebyly a čísla tak zůstala neobsazená.[3]
  • Viktor Hájek se roku 1930 stal prvním řádným doktorem Teologické fakulty[3]
  • Hymnologický odbor Synodní rady, pověřený prací na novém zpěvníku, pracoval již od roku 1951. Autorský kolektiv tehdy vedli manželé Magdalena Horká (* 1923) a Jan Horký (1923–1995). Evangelický zpěvník vyšel roku 1979 stejně jako nová Bible. Texty sepsali například také Kamil Bednář (1912–1972) a hudbu kupříkladu Petr Eben (1929–2007) či Otmar Mácha (1922–2006). Ke zpěvníku existuje též Chorálník.[4]
  • vyšel též „Zpěvníček pro rodinné služby Boží ČCE“ pojmenovaný Buď Tobě sláva (vyšel v letech 1981 a 1983). Jeho editorem a autorem byl Luděk Rejchrt (* 1939) z Braníka a ilustrátorem Miroslav Rada (* 1926). Zpěvník si oblíbili také katolíci. Po sametové revoluci vyšel ještě „druhý díl“ tohoto zpěvníčku nazvaný Zpívejte s námi (1991).[5]
  • v pátek 17. listopadu 1989 až do večerních hodin zasedal 26. synod a ČCE jako první instituce poslala protest proti masakru na Národní třídě (telegram synodu odeslán předsedovi vlády ČSSR Ladislavu Adamcovi dne 17. 11. ve 20.30 hodin.[6]
  • po sametové revoluci církev vystoupila z Křesťanské mírové konference (KMK), jíž byl Josef Lukl Hromádka dříve prezidentem[6]
  • k Evangelickému zpěvníku přibyl Evangelický zpěvník. Dodatek (vydaný roku 2000) s písněmi číslovanými 601 až 703[7]
  • mládežnické zpěvníčky nahradil celocírkevní mládežnický zpěvník Svítá. Křesťanské písničky (nejen) pro mládež vydaný roku 1992 (třetí vydání roku 2002). Zpěvník Svítá se v některých sborech používá i při bohoslužbách.[7]
  • od roku 2004 pracuje Zpěvníková komise vedená hudebníkem Miroslavem Esterlem (* 1957) na třetím evangelickém zpěvníku, který má vyjít v jubilejním roce 2018.[7]
  • v roce 2004 vstoupila ČCE do Světového luterského svazu[8]
  • vzdělání vedle ETF poskytovala v letech 1992–2006 také Biblická a misijní škola transformovaná roku 1996 do Evangelické akademie – Vyšší odborné školy biblické (EV VOŠB). Sídlila v Hradci Králové. Její absolventi se mohli ve sborech ucházet o ordinaci a následně sloužit jako jáhni nebo ordinovaní presbyteři[9]
  • během osmdesátých let zasáhla české církve letniční vlna. Kulminovala v letech 1989 a 1990 a následně začala opadat[10]
  • během letniční krize v Jednotě bratrské přijala ČCE v roce 2000 tradiční (necharismatické) sbory obnovené Jednoty bratrské za svůj Ochranovský seniorát. Předchozí debaty o spojení se vždy zasekly na otázce biskupského úřadu.[10]
  • členství Josefa Hromádky ve vládě podnítila v ČCE diskusi, zda může být služebník církve (farář) uvolněn pro výkon politické funkce. Na delší dobu se v politice usadili jen Erazim Kohák (* 1933) a Svatopluk Karásek (* 1942), který jako salvátorský farář a poslanec zavdal podnět k debatám nad slučitelností farářského úřadu a politické funkce.[11]
  • jediný z našich prezidentů byl evangelíkem Tomáš Garrigue Masaryk[12]
  • vyhláška o ČCE: http://www.digitalniknihovna.cz/nkp/view/uuid:39894df0-98d0-11e9-bc42-5ef3fc9ae867?page=uuid:786e5460-98e5-11e9-bc42-5ef3fc9ae867 (zdroj prameny v [1])

Varšavské pokleknutí[editovat | editovat zdroj]

Varšavské poklepnutí byl akt, jímž se západoněmecký kancléř Willy Brandt při své návštěvě Varšavy dne 7. prosince 1970 uctil památku obětí varšavského ghetta.

Historické souvislosti[editovat | editovat zdroj]

Během druhé světové války se ve Varšavě nacházela největší židovská komunita v Evropě. Dne 2. října 1940 vydal nacistický generál Ludwig Fischer nařízení, podle něhož ve městě vzniklo uzavřené ghetto. Do něho Nacisté umístili až 450 tisíc lidí.[13] Podmínky, které zde panovaly, usmrtily na 85 tisíc lidí.[14]

Postupně během července až poloviny září 1942 bylo z ghetta deportováno na 300 tisíc jeho obyvatel a zbývalo jich zde asi 60 tisíc. Pak deportace ustaly. Židé se ale v ghettu začali připravovat na případný odpor, pokud by deportování jejich spoluobčanů z ghetta znovu začalo.[15]

V roce 1943 deportace skutečně znovu začaly. Nacisté plánovali, že od 19. dubna 1943 budou opětovně odvážet transporty zdejší obyvatelstvo.


Kapitola „Historické souvislosti“

Publikace G 7454, kapitola Architekt „východní politiky“ Willy Brandt

  • strana 529
    • v prosinci 1970 uskutečnil Brandt vpravdě historickou návštěvu Varšavy, aby podepsal smlouvu o přátelství s Polskem, uznávající linii Odra-Nisa jako stabilní hranici. Na celý svět zapůsobil, když požádal polský národ o omluvu za zločiny, které spáchali jeho krajané a v hlubokém dojetí poklekl před varšavským památníkem obětí nacistické okupace. Fotografie z tohoto aktu se spolu
  • strana 530
    • s výrokem, že „žádný národ nemůže uniknout své historii“, rozletěla do všech zemí
    • z průzkumů veřejného mínění, které byly vzápětí ve Spolkové republice organizovány, vyplývalo, že 48 % dotázaných tvrdilo, že „to Brandt s tím pokleknutím přehnal“ a na stejné vlně vedly svoji kampaň noviny tiskového magnáta Axela Springera
  • strana 532
    • do prosince 1971. Willy Brandt byl v Oslu oceněn Nobelovou cenou míru v uznání „konkrétních iniciativ vedoucích k uvolnění napětí“ mezi Východem a Západem.

Weby:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ SEKERA, Pavel. Popis trati 037 Liberec – Černousy – Česká republika [online]. Praha: ŽelPage [cit. 2016-02-13]. Kapitola Historie trati. Dostupné online. 
  2. ↑ a b ŠTEFAN, Jan. Theologie ČCE. Teologická reflexe. 2014, roč. 20, čís. 2, s. 175. [Dále jen Štefan]. ISSN 1211-1872. 
  3. ↑ a b Štefan, s. 178.
  4. ↑ Štefan, s. 182.
  5. ↑ Štefan, s. 183.
  6. ↑ a b Štefan, s. 185.
  7. ↑ a b c Štefan, s. 186.
  8. ↑ Štefan, s. 187.
  9. ↑ Štefan, s. 189.
  10. ↑ a b Štefan, s. 190.
  11. ↑ Štefan, s. 201.
  12. ↑ Štefan, s. 204.
  13. ↑ Varšavské ghetto. Zima, hlad a hrdinné povstání [online]. Praha: Česká televize, 2010-10-02 [cit. 2017-04-17]. Dostupné online. 
  14. ↑ ZBAVITELOVÁ, Gita. 60 let od židovského povstání varšavského ghetta proti nacistům [online]. Praha: Český rozhlas, 2003-04-19 [cit. 2017-04-17]. Dostupné online. 
  15. ↑ ZBAVITELOVÁ, Gita. O novém americkém strategickém plánu boje proti terorismu, povstání varšavského ghetta a muslimských kosmonautech [online]. Praha: Český rozhlas, 2006-04-24 [cit. 2017-04-17]. Dostupné online. 

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Trať se začala budovat roku 1872. Počínaje 1. červencem 1875 na ni společnost zahájila železniční dopravu.[1]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Jan_Polák/Pískoviště_5&oldid=20254142“