Wikipedistka:FANYMAR
Pracovní text[editovat | editovat zdroj]
Čínské investice v Africe[editovat | editovat zdroj]
Čínské investice v Africe představují převod dlouhodobého kapitálu za účelem financování čínských podnikatelských aktivit v Africe[1] od padesátých let 20. století, kdy začala historie novodobých čínsko-afrických diplomatických vztahů. Poskytování pomoci i ekonomických investic zakládá čínská vláda na principu rovnosti a vzájemné ekonomické výhodnosti a při tom respektuje suverenitu a nezávislost cizích vlád. Čínské pomoci a investicím nejsou kladeny žádné další politické nebo ekonomické podmínky, jako tomu bývá u pomoci ze Západu, který se snaží klást důraz například na demokracii a lidská práva.[2]
Modernizace Afriky[editovat | editovat zdroj]
Od začátku 20. století musela většina zemí Afriky projít přechodem od koloniálního k národnímu státu. Kvůli rozvráceným ekonomikám, odlivu kvalifikovaných pracovníků, svárům mezi různorodými etniky uzavřenými v koloniálních hranicích a dalším problémům se dekolonizované země často propadaly do ozbrojených konfliktů a občanských válek. Koloniální státy nedokázaly po sobě v Africe zanechat v podstatě žádné demokratické struktury, a přesto západní svět kritizuje jejich nedostatek a nedodržováních lidských práv v současných nezávislých státech. Devadesátá léta 20. století měla být v Africe z pohledu Západu obdobím demokratizace a humanitární pomoci. Objevilo se přesvědčení, že demokratizace, ekonomický rozvoj a omezení chudoby jsou vzájemně propojeny.[3] Lokální válečné konflikty vedené na území Afriky jsou mimo jiné příčinou hladomorů. K jejich zamezení byla v některých zemích zaváděna opatření /např. v Nigeru to byl program pěstování rýže, která může být po sklizni uložena a distribuována ve špatných letech, který byl financován Čínou/. Důsledkem dlouhotrvajících válečných konfliktů je také nucená migrace, která silně oslabuje zemědělskou základnu mnoha regionů. V některých oblastech vznikly permanentní uprchlické tábory obrovských rozměrů, což má negativní vliv na obnovu ekonomiky těchto zemí. Mnoho ekonomik stále zápasí s inflací, zemědělská produkce je o hodně nižší, než by mohla být a chudoba je úzce propojena s nedostatkem potravin. Další rozvoj je však stále brzděn obrovskými zahraničními dluhy, se kterými se potýká většina afrických vlád. Problém dluhů má své kořeny v období krátce po získání nezávislosti a má ničivé účinky na ekonomiky zemí celé Afriky. Jejich dluh vůči západním vládám a bankám, Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu se blíží k deseti miliardám dolarů.[4]
Stav světového hospodářství nelze označit jako krizi, ale jako situaci zrychlující se koncentrace světového bohatství v rukou relativně velmi malé části obyvatelstva, která se projevuje vysokou centralizací finančního kapitálu a neúměrně vysokou spotřebou na straně jedné, ale na opačném pólu rostoucí chudobou, krizemi zadluženosti a pokračujícím zbídačováním stále širších vrstev světové populace. Situace nejchudších zemí se stále zhoršuje.[5] Globalizace vede k přerozdělování bohatství od chudých k bohatým. Nízká technologická úroveň neumožňuje těmto zemím úspěšně se uplatňovat v mezinárodním obchodu, dochází proto k drancování přírodních i lidských zdrojů. Zvláštní postavení v rozvojových zemích mají Čína a Indie, které mají obrovský přírodní, lidský i ekonomický potenciál. U Číny byly změny odstartovány již před 25 lety.[6] V roce 2007 pořádala společnost Technology, Entertainment, Design v tanzanijské Arushe konferenci, na které vystoupili přední afričtí ekonomové. Účastníci konference se shodli na tom, že Afrika nevyžaduje charitu v podobě, kterou poskytuje Západ, např. v podobě adoptování afrických dětí nebo pořádání sbírek použitých plyšových hraček, ale naopak potřebuje omezení či zastavení charity a současné rozvinutí obchodních styků, budování infrastruktury, spuštění investic a nastartování vlastních ekonomik.[7]
Otevírání čínské ekonomiky[editovat | editovat zdroj]
Jednou z hospodářsky nejúspěšnějších zemí na začátku 21. století se stala Čína.[8] Využívání různých forem hospodářské spolupráce se zahraničím, zejména formou přímých investic v podobě zakládání společných podniků s čínským a zahraničním kapitálem, sdružených podniků v hospodářské spolupráci se zahraničím a podniků s výlučně zahraničním kapitálem se stalo jedním z opěrných bodů hospodářské reformy a politiky modernizace zemědělství, průmyslu, národní obrany a vědy a techniky.[9]
Zahraniční investice směřující do čínské ekonomiky[editovat | editovat zdroj]
Při zabezpečování cílových záměrů hospodářské politiky Číny zkoncipovaných koncem sedmdesátých let 20. století byla důležitá role přisuzována přímým zahraničním investicím. Zprvu narůstal tento zájem především v očekávání, že přímé zahraniční investice dopomohou k posílení energetické základny čínské ekonomiky, zejména pak k urychlenému nalezení a exploataci jejich ropných zdrojů.[10]
Čínské zahraniční investice směřujících do dalších zemí světa[editovat | editovat zdroj]
Postupně sílilo mezi čínskými ekonomy i politiky též povědomí toho, že přímé investice směřující jak do čínské ekonomiky, tak i odtud do dalších zemí světa, náleží k důležitým nástrojům integrování Číny do světové ekonomiky.[11]
Čínské zahraniční investice směřující do Afriky[editovat | editovat zdroj]
První, kdo se rozhodl jiným způsobem než dobročinnou charitativní činností vypořádat s válkami, hladomorem a nákazami, které způsobují africké vymíráním, je Čína. Tato země začala v Africe investovat miliardy dolarů, staví tam silnice, přehrady, za nimiž bude následovat rozvoj zemědělství, zpracovatelského průmyslu a tím i růst spotřeby. Čína nejedná z lidumilných pohnutek. Hledá odbytiště pro svou výrobu a prostor pro vlastní expanzi. Případní kritici by se měli seznámit s tím, jakým způsobem jednali kdysi evropští kolonizátoři a jaké důsledky přináší jejich dědictví, rozvinuté v politicky kodifikované podobě do situace globální nerovnosti, jejíž míra nemá obdoby v dějinách lidstva.[12]
Závěr[editovat | editovat zdroj]
Afrika není chudá. Základní příčinou mnoha politických a sociálních krizí moderní Afriky je ekonomika, a to ať z důvodu nedostatku zdrojů, nebo – a to častěji – z důvodu nevyvážené distribuce těchto zdrojů a přístupu k nim. Západní vlády musí přestat nutit africké vlády k privatizaci svých ekonomik a otevírání svých trhů neférové konkurenci. Aby mohly africké vlády profitovat ze zahraničních investic, musí jim být dovoleno, aby mohly tyto investice a korporace, které obvykle investice přinášejí, právní cestou regulovat. Pokud chtějí vlády zamezit daňovým únikům, musí přestat s vytáčkami a vzchopit se k akci proti daňovým rájům. Žádná rozvinutá země nesmí tolerovat firmy s dceřinými společnostmi v těchto daňových rájích. [13] [14]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ SESTAVIL A USPOŘÁDAL PROF. ŽÁK, Milan. Velká ekonomická encykklopedie. 2. vyd. Praha: Linde,a.s., 2002. 885 s. ISBN 80-72-01-381-5. S. 346.
- ↑ ČESKÁ, Tereza. Čínský drak v Africe:neokolonialismus, nebo chytré investice?. Rozvojovka 1/2017 [online]. www.rozvojovka.cz, 10.7.2017 [cit. 11.10.2017]. Dostupné online.
- ↑ REID, Richard j. Dějiny moderní Afriky /od roku 1800 po současnost/. 1. vyd. Praha: Grada Publishing,a.s., 2011. 336 s. ISBN 978-80-247-3079-0. S. 231,294,297.
- ↑ Reid, str.301,302,303
- ↑ HRUBEC A KOL., Marek. Sociální kritika v éře globalizace /Odstraňování sociálně ekonomických nerovností a konfliktů/. 1. vyd. Praha: Nakladatelství FILOSOFIA, 2008. 482 s. ISBN 978-80-7007-286-8. S. 38.
- ↑ KUNEŠOVÁ, Hana; CIBULKOVÁ A KOL., Eva. Světová ekonomika, nové jevy a perspektivy. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2006. 319 s. ISBN 80-7179-455-4. S. 300.
- ↑ Hrubec a kol.,str.16
- ↑ ŽÍDEK, Libor. Dějiny světového hospodářství. 2. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,s.r.o., 2009. 397 s. ISBN 978-80-7380-184-7. S. 299,319.
- ↑ TOMÁŠEK, Michal. Právo zahraničních investic v Číně. 1. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1990. 130 s. ISBN 80-200-0269-3. S. 118.
- ↑ SEREGHYOVÁ, Jana. Vybrané institucionální a strukturální aspekty otevírání čínské ekonomiky. 1. vyd. Praha: PROFESSIONAL PUBLISHING, 2003. 72 s. ISBN 80-86419-44-4. S. 11.
- ↑ Sereghyová, str. 11
- ↑ Hrubeš a kol., str. 17
- ↑ DEARDEN, Nick. Afrika není chudá, to my ji okrádáme o bohatství. a2larm.cz [online]. A2,o.p.s., 1.6.2017 [cit. 29.10.2017]. Dostupné online.
- ↑ DEARDEN, Nick. Africa is not poor, we are stealing its wealth. al Jazeera Media Network [online]. 24.5.2017 [cit. 29.10.2017]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
KRPEC Oldřich, HODULÁK Vladan. Evropa ve světové ekonomice /Historická perspektiva/. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 414 s. ISBN-978-80-210-6146-0Pracovat na WI-Ki je náročná činnost. Zdá se mě, že čím dál náročnější.