Wikipedista:EvaSeba/Pískoviště

Mentální bulimie

Mentální bulimie se řadí mezi poruchy příjmu potravy. Jedná se o závažné onemocnění, pro které je charakteristické záchvatovité přejídání, které je následováno snahou toto jednání kompenzovat. To může být prováděno různými způsoby, úmyslným vyvoláním zvracení, užitím laxativ, diuretik nebo jiných látek, případně intenzivním cvičením. Toto chování se rozvíjí v typický kruh, kde na začátku stojí záchvat přejedení, následovaný pocity viny, které vedou ke zvracení (nebo k jinému kompenzačnímu chování), doprovázené pocity selhání. To po nějaké době opět vede k další epizodě přejezení a cyklus se opakuje.

Klasifikace nemoci

Mentální bulimie je považována za duševní poruchu. Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) řadí mentální bulimii do kategorie Poruchy příjmu potravy (F50). Mezi poruchy příjmu potravy ji řadí i Diagnostický a statistický manuál (DSM-5).

[null Příznaky a symptomy nemoci]

Mentální bulimie (latinsky Bulimia nervosa) je charakteristická opakujícími se epizodami záchvatovitého přejídání následovanými tzv. kompenzačním chováním (National Eating Disorders Collaboration, 2017).

Záchvatovitým přejídáním je myšleno přijímání velkého množství potravy za sebou během relativně krátké časové periody (např. během dvou hodin). Zároveň je přítomen pocit ztráty kontroly během jezení, dotyčná osoba není schopna vlastní vůlí tento proces ukončit. Kompenzační chování je snahou o udržení váhy vzhledem k předchozímu přejídání. Obvykle zahrnuje vyvolávání zvracení, nadužívání projímadel a diuretik, držení půstu, intenzivní cvičení a používání jiných léků potlačujících chuť k jídlu (National Eating Disorders Collaboration, 2017).

Osoba trpící touto nemocí se ocitá v bludném cyklu nekontrolovaného přejídání a následné snahy o kompenzaci, což může vést k pocitům studu, viny a zhnusení ze sebe sama. S postupem času myšlenky o jídle, hubnutí, dietě a obrazu vlastního těla nabývají charakteru obsesí, které vedou ke kompulzivním aktům (National Eating Disorders Collaboration, 2017).

Takto nemocným lidem se váha často mění, obecně se však pohybuje spíše v populačním průměru (National Eating Disorders Collaboration, 2017).

Toto chování je často skryté; lidé trpící mentální bulimií si dávají velmi záležet, aby jejich chování nevyšlo najevo. Z toho důvodu se obvykle dostávají do léčby po dlouhé době od vzniku nemoci (National Eating Disorders Collaboration, 2017).

[null Varovné znaky]

V rovině tělesné můžeme pozorovat: časté přibírání a ubývání na váze; známky poškození ústní dutiny v důsledku zvracení (poškozená zubní sklovina, oteklá dáseň, otoky tváří, nepříjemný zápach z úst); časté nadýmání nebo zácpa; u žen ztráta či nepravidelnost menstruačního cyklu; závratě, zvýšená únava a narušený spánek (National Eating Disorders Collaboration, 2017).

V rovině psychické se objevuje: přílišné zabývání se otázkami stravy, hubnutí a vlastní postavy; zvýšená citlivost na komentáře ohledně postavy; zkreslený obraz vlastního těla (např. osoba s průměrnou váhou si připadá obézní); extrémní nespokojenost se svým tělem; nízká sebeúcta, stud, averze vůči sobě (zvláště po epizodách přejídání); obsese týkající se jídla; deprese, úzkost a zvýšená iritabilita (National Eating Disorders Collaboration, 2017).

V rovině chování si lze povšimnout: mizení nebo hromadění potravin; časté zvracení, nadužívání projímadel, klystýru, diuretik a léků potlačujících chuť k jídlu; vyhýbání se společnému stolování – jezení o samotě; nízká sociabilita; neustálé vážení, sledování se v zrcadle; stahování pasu; lhaní o tom, kdy jedli; nadměrné cvičení (musí cvičit neustále, pokud necvičí, pociťují silný distres); diety (půsty, počítání kalorií, vynechání tuků a karbohydrátů); časté návštěvy koupelny a toalety během jídla nebo ihned po jídle; utrácení velkého množství peněz za potraviny; sebepoškozování, zneužívání návykových látek, sebevražedné pokusy (National Eating Disorders Collaboration, 2017).

[null Diagnostická kritéria]

Diagnostická kritéria mentální bulimie dle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí jsou následující:

1.   Postižený projevuje neustálou silnou touhu po jídle a stále se jídlem zabývá.

2.   Objevují se opakované epizody přejídání (alespoň dvakrát týdně po dobu 3 měsíců), při kterých je během krátkého času spotřebováno velké množství jídla.

3.   Snaha potlačit kalorický účinek jídla zvracením, zneužíváním projímadel, anorektik, tyreoidních preparátů nebo diuretik, hladověním či nadměrným cvičením.

4.   Patologický strach z tloušťky a přehnaná obava z tloustnutí (Krch, 2007; Papežová, 2010a).

[null Diferenciální diagnostika]

V rámci diferenciální diagnostiky je třeba vyloučit jiná psychická, ale i somatická onemocnění. V rámci psychiatrických diagnóz je třeba odlišit mentální bulimii od zvracení konverzní etiologie, od přejídání a zvracení v rámci poruchy osobnosti, od přejídání spojené s jinými psychickými poruchami, od psychogenního přejídání, ale také od depresivní poruchy. V rámci somatických onemocnění se může jako mentální bulimie projevovat gastroezofageální reflux, onemocnění jícnu a žaludku nebo tumor CNS (Koutek, 2008).

[null Příčiny, rizikové faktory]

Rizikové faktory jsou události nebo charakteristiky, které zvyšují pravděpodobnost výskytu onemocnění. Tyto faktory mohou být původu biologického, osobnostního nebo psychosociálního. Je třeba zmínit, že k rozvoji mentální bulimie nevede jeden jediný faktor, na rozvoji této nemoci se podílí kombinace mnoha různých vlivů. Mezi nejdůležitější psychosociální faktory patří zejména pohlaví a věk. Ženy onemocní mentální bulimií mnohem častěji než muži. Mezi nemocnými mentální bulimií je asi 20krát více žen než mužů (Krch, 2007).  Mentální bulimie nejčastěji propuká v období adolescence a časné dospělosti. Toto období je však obecně rizikové pro propouknutí duševních onemocnění, jedná se tedy o faktor nespecifický. (Pavlová, 2010b). Znalost rizikových faktorů je důležitá nejen pro diagnostiku mentální bulimie, ale zejména pro tvorbu a zaměření preventivních programů na cílové skupiny, tedy zejména na dospívající, jejich učitele a rodiče.

[null Situační faktory]

K rozvoji mentální bulimie nebo jiné poruchy příjmu potravy (či jiné duševní poruchy) obecně nevede pouze jediná negativní událost, ale jejich kumulace a opakované vystavení jedince těmto traumatickým událostem. Rizikovým faktorem je samotný výskyt poruch příjmu potravy v rodině (Krch, 2004). Specifickými faktory, které se podílejí na vzniku mentální bulimie je výskyt obezity a diet v rodině a kritické komentáře týkající se jídla obecně, váhy a vzhledu (Fairburn et al. podle Krch, 2004) Také nadměrná kritičnost, vysoké očekávání a nedostatek péče zvyšují riziko vzniku mentální bulimie. Pacienti s poruchami příjmu potravy také často zažívají tlak na výkon ze strany rodičů. Dlouhodobě narušené rodinné prostředí je rizikovým faktorem, a to jak v rozvoji, tak v léčbě nemoci, jelikož takové rodinné prostředí nedokáže poskytnout nemocnému adekvátní podporu a péči. Také zážitek studu nebo znechucení ve spojitosti se sexualitou (např. při prvním pohlavním styku) a sexuální zneužívání mohou přispět k negativnímu vnímání vlastního těla a tím i k rozvoji bulimie (Pavlová, 2010b).

[null Genetický vliv]

Výzkum genetických vlivů u tak komplexního jevu, jako jsou poruchy příjmu potravy, je obtížný. Vyšší výskyt těchto poruch v některých rodinách totiž může mít jiné než genetické příčiny – kulturní, psychologické, rodinné. Genetické studie provedené na dvojčatech a rodinách prokázaly jistou genetickou vlohu, ale ne specificky pro poruchy příjmu potravy, ale pro rozvoj psychopatologie obecně (Martásková & Papežová, 2010)

[null Souhrn rizikových faktorů]

·       Časná menarché – Společně s nepříznivou životní situací může mít negativní vliv na vnímání vlastního těla.

·       Osobnostní faktory – K rozvoji mentální bulimie mohou přispět určité charakteristiky osobnosti jako je impulzivita či perfekcionismus, ale i negativní emoční ladění jedince. Za rizikový faktor se považuje přítomnost depresí nebo hraniční porucha osobnosti (Krch, 2004). Tyto faktory se vyskytují i u jiných duševních poruch, tudíž jsou považovány za faktory nespecifické.

Situační faktory - Nepříznivé události, sexuální zneužívání, zážitky separace a akulturace (přizpůsobování se cizí kultuře), riziková povolání zaměřená na štíhlost (např. modeling, herectví, tanečníci, sportovci).

·       Specifické faktory – Mezi ně patří zejména zážitky studu, problematické rodinné prostředí a tlak ze strany rodičů.

·       Držení diet – Dieta je často spojena s negativními emocemi vůči vlastnímu tělu, což je samo o sobě rizikovým faktorem. Člověk držící dietu je navíc náchylnější k excesům ve formě přejezení. Vysvětlení je několik, může se jednat o pokus „zlepšit si náladu“ nebo snahou regulačních mechanismů vyrovnat hladinu neurotransmitterů (Pavlová, 2010b).

·       Kult štíhlosti – Mediální tlak a obrazy „ideálních“ těl zvyšují nespokojenost dívek a žen s vlastním tělem a posunují jejich hodnocení vlastního těla (Pavlová, 2010b).

[null Mentální bulimie a masová média]

Masová média hrají při vzniku a udržování bulimie významnou roli. Největší vliv má internet, kde dnešní člověk tráví mnoho času, dále billboardy a titulní strany magazínů. Neustále jsou nám prezentovány fotografie spoře oděných žen a mužů, se svalnatými těly a bezchybnou postavou; lidí s dokonalými účesy, oblečením a širokým úsměvem. Vypadá to, že jsou šťastní. Nabýváme dojmu, že takto bychom měli také vypadat, že k tomu bychom měli také směřovat. A na základě těchto mediálních vzorů se nejčastěji posuzujeme (Payne, 2014).

Co se týká prezentace bulimie v médiích, existují různé podoby. Média mohou fungovat jako jedna z příčin vzniku bulimie díky všeobecnému tlaku na dokonalou postavu a nekonečným článkům o dietách. Jiná periodika se naopak snaží informovat veřejnost o rizicích této nemoci, někdy uveřejňují příběhy známých osobností, kteří se s bulimií také léčili (Payne, 2014).

[null Epidemiologie]

Průměrný věk při vzniku mentální bulimie bývá uváděn v rozmezí 20-39 let (Pavlová, 2010a). Stále se však objevují nové a nové důkazy o tom, že průměrný věk mladých žen v době vzniku poruchy se neustále snižuje (Smink, van Hoeken, & Hoek, 2012).

[null Prevalence]

V západních zemích a USA trpí mentální bulimií během svého života 1,1-4,6 % žen. U mužů se uvádí prevalence mnohem nižší, a to 0,1-0,2 %. Muži tak tvoří zhruba 8-10 % všech případů (Pavlová, 2010a).

[null Incidence]

Tématem incidence mentální bulimie se prozatím zabývalo jen velmi málo studií, dá se však konstatovat, že počet zachycených případů mentální bulimie se postupem času snižuje. Zatímco v 70. letech se počet nových případů mohl pohybovat i kolem počtu 400 na 100 000 obyvatel, v dnešní době se nejčastěji setkáme s incidencí 6 případů na 100 000 obyvatel za rok (Smink, van Hoeken, & Hoek, 2012).

[null Mortalita]

Míra úmrtnosti u pacientů s diagnózou mentální bulimie se pohybuje kolem 0,2 %. Podstatné je zjištění, že přibližně čtvrtina případů úmrtí je spojována se sebevražedným jednáním (Smink, van Hoeken, & Hoek, 2012).

[null Související choroby]

V důsledku nedostatečné výživy (vlivem opakovaného hladovění a zvracení), se u pacientů s mentální bulimií objevují nejrůznější zdravotní potíže. Časté jsou problémy se zažívacím traktem, např. pocity nafouknutí, nevolnosti a zácpa. Pacienti jsou unavení, spaví, avšak často udávají i poruchy spánku. U žen a dívek se objevuje nepravidelná menstruace (Dušek & Večeřová-Procházková, 2015).

Mnoho rizik je pak spojeno s opakovaným zvracením. Samotné vyvolávání zvracení pomocí prstů nebo jiných předmětů může vést k poranění krku a jícnu. Opakované zvracení také poškozuje zubní sklovinu, zejména na vnitřní straně zubů. V důsledku zvracení také mohou pacientům otékat slinné žlázy, což způsobuje dojem opuchlého obličeje. Zvýšené působení žaludečních kyselin může vést ke vzniku žaludečních vředů. Život ohrožujícími komplikacemi jsou akutní dilatace žaludku a ruptura jícnu (Krch, 2008).

Zneužívání projímadel a diuretik zvyšuje riziko srdeční arytmie. U nemocných se vyskytují i jiné srdeční potíže, které jsou způsobeny snížením metabolismu nebo souvisí s narušením elektrolytové rovnováhy v důsledku zvracení. Nejzávažnějším je v tomto směru narušení hladiny draslíku (Krch, 2007).

Nadměrné užívání prostředků na hubnutí může vést až ke vzniku závislosti. Časté je i zneužívání alkoholu a jiných návykových látek, zejména stimulancií. Podle DSM-5 (Raboch, Hrdlička, Mohr, Pavlovský, & Ptáček, 2015) tyto látky užívá asi 30 % pacientů s touto diagnózou.

Časté je i sebepoškozování v nejrůznějších formách (nadměrné užití laxativ, pálení, řezání apod.). Slouží jako ventil k odreagování nahromaděného napětí nebo jako forma trestu (Cooper, 2014).

U pacientů trpících mentální bulimií jsou často přítomny afektivní poruchy, zejména epizody deprese; úzkostné, obsedantně-kompulzivní nebo jiné neurotické poruchy (Dušek & Večeřová-Procházková, 2015). Nelze však jednoznačně říct, co je příčinou a co následkem. Obecně se však negativní emoční ladění a depresivní prožívání považují za rizikové faktory (Pavlová, 2010b).

S rozvojem záchvatovitého přejídání a bulimie se často potýkají pacienti s ADHD, kteří mají obecně problémy s impulzivitou. Obecně preferují snadný zisk v blízké době oproti vzdálenějším a náročnějším cílům, což může být právě oblíbená potrava. Riziko rozvoje bulimie u pacientů s ADHD je vyšší, pokud je navíc pacient obézní (Uhlíková, 2010).

[null Nejčastější zdravotní komplikace]

·       Chronická bolest v krku, zažívací potíže, pálení žáhy

·       Záněty a poškození jícnu a žaludku (z častého zvracení)

·       Žaludeční a střevní vředy

·       Nepravidelné pohyby střev vedoucí k častým zácpám nebo průjmům

·       Osteoporóza – stav, kdy dochází ke křehnutí kostí a jejich větší lámavosti

·       Zvýšené riziko neplodnosti

·       Zvýšené riziko srdečního selhání (National Eating Disorders Collaboration, 2017)

[null Léčba]

Velice důležitý je komplexní terapeutický postup zahrnující psychoterapii, farmakoterapii a režimovou léčbu. Obecně je však metodou první volby psychoterapie. Důležitá je edukace pacienta i jeho rodiny.

[null Nejčastější formy léčby]

• Kognitivně behaviorální terapie pro mentální bulimii
• Interpersonální terapie
• Kognitivně analytická terapie
• Psychodynamická a psychoanalytická terapie
• Rodinná terapie (u dětí a adolescentů)
• Dialektická behaviorální terapie
• Řízená imaginace
• Krizová intervence

·       Svépomocné skupiny (National Eating Disorders Collaboration, 2017)

Z farmakoterapie jsou využívána antidepresiva typu SSRI, dále benzodiazepiny, antipsychotika I. generace, prokinetika (urychlují pohyb trávicího ústrojí) a antikonvulziva (zabraňují křečím) (Hosák, 2007).

Součástí léčebného procesu bývá nutriční poradenství, vytváření nového jídelníčku a denní zápis zkonzumovaného jídla a pití (Hosák, 2007).

[null Prognóza]

Dobrými prognostickými ukazateli jsou: začátek v nižším věku, příznivé psychosociální zázemí, menší výkyvy váhy a zaujmutí kritického postoje (Němečková, 2007).

Mezi nepříznivé prognostické ukazatele řadíme: obecně špatnou přizpůsobivost, velké váhové výkyvy, neschopnost kritického náhledu, nízký socioekonomický status, závislost na lécích a projímadlech (Němečková, 2007).

Asi u 27 % pacientů po léčbě příznaky zcela vymizí, u 40 % pacientů dochází k občasným relapsům a u 33 % pacientů se nemoc stává chronickou, takže k úzdravě nedochází (Němečková, 2007).

[null Možnosti prevence]

Úkolem primární prevence je snižovat riziko vzniku mentální bulimie a potažmo všech poruch příjmu potravy (Papežová, 2010b).

Vytvořit preventivní program na podporu boje proti poruchám příjmu potravy, který by měl dlouhodobý vliv, je velmi obtížné, jelikož takový program musí mířit především na hodnotový systém dětí a adolescentů a to je něco, co nepodléhá snadno změně (Papežová, 2010b).

V oblasti prevence nesmíme opomenout výrazný vliv médií, které mají zásadní místo v životě dětí a adolescentů. Média mohou na jednu stranu ovlivňovat nežádoucím způsobem sebeobraz mladých lidí, ale na druhou stranu mohou mít také pozitivní vliv na boj proti poruchám příjmu potravy, a to např. formou informování o často extrémních případech spojených s poruchami příjmu potravy, jako jsou vyhublé modelky na molech, úmrtí nějaké modelky apod. Takové zprávy mohou mít odstrašující efekt, ten však často bývá bohužel jen krátkodobý (Papežová, 2010b).

Velmi důležité z hlediska prevence je snížit nevhodné příklady na minimum. Pokud dospělá osoba, která je pro děti vzorem, neustále drží diety, její váha kolísá nebo chodí po jídle zvracet, pak se tento problematický vztah k jídlu může stát napodobovaným vzorem (Papežová, 2010b).

Pro prevenci v této oblasti je stěžejní umět se flexibilně přizpůsobit novým technologiím a předávat důležité informace mladým lidem způsobem, který je pro ně přijatelný a lákavý. Především je třeba se zaměřit na předávání pozitivních hodnot mladé generaci. Takové hodnoty nemají být založeny na zevnějšku. Vhodný preventivní program by měl učit děti kriticky myslet, umět srovnávat informace, dokázat vybírat to, co je podstatné a tím vším u nich přispět k vytvoření zdravého hodnotového systému. (Papežová, 2010b).

To, že se jedná o závažný problém, který je třeba brát vážně, dokládá fakt, že se touto problematikou zabývá také Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které vydalo doporučení pro pedagogy, jak postupovat v případě, když se ve škole setkají s některou z poruch příjmu potravy. Součástí dokumentu jsou také doporučené postupy prevence:

·       Podpora rodiny a její edukace v oblasti přiměřeného stravování.

·       Představit dětem vhodné vzory s přiměřenými názory a diskutovat s nimi o otázkách zdraví, životního stylu a hodnot.

·       Poskytnout dětem možnost zájmových kroužků, kde nebude přítomna soutěživost a nebude hodnocen vzhled či váha.

·       Edukace dětí o zdravé výživě a nebezpečí, která skýtají některé diety a metody hubnutí.

·       Rozvoj individuality každého dítěte a výchova k toleranci k různorodosti.

·       Zajištění kvalitního stravování ve školní jídelně a omezení automatů se sladkostmi a slazenými nápoji ve školách.

·       Obeznámení dětí s neúčinností redukčních diet (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2013).

[null Historie nemoci]

Se zmínkami o poruchách příjmu potravy se můžeme setkat již od starověku. Pozornost však byla dlouhou dobu věnována převážně mentální anorexii a o historickém vývoji mentální bulimie tak nalezneme v literatuře jen velmi málo informací (Faltus, 2010). Je to pravděpodobně z toho důvodu, že mentální bulimie je onemocnění, které se váže převážně k současnosti. V minulosti však můžeme najít praktiky přejídání a zvracení, které ale pravděpodobně nemají žádný relevantní vztah k současné diagnóze mentální bulimie (Russell, 1997).

Přejídání a zvracení bylo běžným jevem již v dobách antického Říma (Faltus, 2010). Prosperita Římského impéria vedla mimo jiné také k tomu, že bohatí Římané pořádali celodenní hostiny, během nichž mohli sníst i více než dvacet chodů. To ovšem vyžadovalo, aby si muži i ženy mezi jednotlivými chody mohli vyprázdnit žaludky, k čemuž byly určeny dokonce speciální místnosti, tzv. vomitoria. Bulimické chování tak bylo v této době určitým sociálním rituálem (Giannini, 1993).

Tento způsob stravování byl později v době starověku i středověku spojován především se společenskou elitou, pro které byl tento ráz stolování normálním jevem (Faltus, 2010). Zvracení bylo užíváno v pozdním středověku rovněž k rituálním účelům očisty, ale také jako prostředek k tlumení sexuální touhy např. mezi mnichy (Giannini, 1993).

V období renesance bylo běžné, že se předepisovala dávidla, což mělo za následek zvýšený výskyt bulimie v tomto období (Giannini, 1993).

V 50. letech 20.  století pak bylo záchvatovité přejídání a zvracení považováno za součást mentální anorexie. V průběhu 20. století byl běžný také názor, že je bulimie pouze jakousi poruchou trávení (Faltus, 2010).

Zatímco mentální anorexie získala své označení anorexia nervosa již v roce 1874 (učinil tak sir William Whitey Gull), termín bulimia nervosa se objevuje teprve v roce 1979 a je spojován se jménem britského psychiatra Geralda Russela, jehož popis nemoci se prakticky neliší od toho, který známe dnes (Faltus, 2010).

[null Externí odkazy]

• http://www.anabell.cz/
• https://www.boulimie-anorexie.ch/
• http://www.ceskatelevize.cz/porady/1095946610-diagnoza/43-mentalni-anorexie-a-bulimie/video/
• https://www.idealni.cz/
• http://psychiatrie.lf1.cuni.cz/centrum-pro-diagnostiku-a-lecbu-poruch-prijmu-potravy
• https://www.youtube.com/watch?v=e88LT2eBMj0

[null Zdroje]

Cooper, P. J. (2014). Bulimie a záchvatovité přejídání. Praha: Portál.

Dušek, K., & Večeřová-Procházková, A. (2015). Diagnostika a terapie duševních poruch. Praha: Grada.

Faltus, F. (2010). Historie poruch příjmu potravy. In H. Papežová (Ed.), Spektrum poruch příjmu potravy: Interdisciplinární přístup (pp. 20-24). Praha: Grada.

Giannini, A. J. (1993). A history of bulimia. In A. J. Giannini, & A. E. Slaby (Eds.), The eating disorders (pp. 18-21). New York: Springer.

Hosák, L. (2007). Léčba poruch příjmu jídla na Psychiatrické klinice v Hradci Králové. Psychiatria pre prax, 2, 88-91. Dostupné z http://www.solen.sk/pdf/e0b8d4428af47e38e77155d1c2dca4f4.pdf

Koutek, J. (2008). Poruchy příjmu potravy: Mentální bulimie. In V. Hort, M. Hrdlička, J. Kocourková, E. Malá a kol., Dětská a adolescentní psychiatrie (pp. 271-275). Praha: Portál.

Krch, F. D. (2004). Poruchy příjmu potravy – rizikové faktory. Psychiatrie pro praxi, 1, 14-16. Dostupné z http://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2004/01/04.pdf

Krch, F. D. (2007). Poruchy příjmu potravy. Medicína pro praxi, 4(10), 420-422. Dostupné z https://www.medicinapropraxi.cz/pdfs/med/2007/10/08.pdf

Krch, F. D. (2008). Bulimie: jak bojovat s přejídáním. Praha: Grada.

Martásková D., & Papežová, H. (2010). Genetické aspekty poruch příjmu potravy. In H. Papežová (Ed.), Spektrum poruch příjmu potravy: Interdisciplinární přístup (pp. 56-59). Praha: Grada.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. (2013). Co dělat když – intervence pedagoga: Rizikové chování ve školním prostředí – rámcový koncept: Poruchy příjmu potravy (mentální anorexie, mentální bulimie). Praha: MŠMT. Dostupné z www.msmt.cz/uploads/Priloha_3_poruchy_prijmu_potravy.doc

National Eating Disorders Collaboration (2017). What is bulimia nervosa? Dostupné z http://www.nedc.com.au/bulimia-nervosa

Němečková, P. (2007). Poruchy příjmu potravy. Psychiatria pre prax, 4, 156-158. Dostupné z http://www.solen.sk/pdf/0b0b99006ff15289715e3e15a4208f6e.pdf

Papežová, H. (2010a). Diagnostika poruchy příjmu potravy. In H. Papežová (Ed.), Spektrum poruch příjmu potravy: Interdisciplinární přístup (pp. 126-133). Praha: Grada.

Papežová, H. (2010b). Prevence poruch příjmu potravy. In H. Papežová (Ed.), Spektrum poruch příjmu potravy: Interdisciplinární přístup (pp. 311-315). Praha: Grada.

Pavlová, B. (2010a). Epidemiologie poruch příjmu potravy. In H. Papežová (Ed.), Spektrum poruch příjmu potravy: Interdisciplinární přístup (pp. 25-35). Praha: Grada.

Pavlová, B. (2010b). Psychosociální rizikové faktory u poruch příjmu potravy. In H. Papežová (Ed.), Spektrum poruch příjmu potravy: Interdisciplinární přístup (pp. 36-49). Praha: Grada.

Payne, L. (9. 1. 2014). Society influences teenage eating disorders. The Dispatch. Dostupné z http://www.the-dispatch.com/news/20140109/society-influences-teenage-eating-disorders

Raboch, J., Hrdlička, M., Mohr, P., Pavlovský, P., & Ptáček, R. (2015). DSM-5®: diagnostický a statistický manuál duševních poruch. Praha: Hogrefe - Testcentrum.

Russell, G. F. M. (1997). The history of bulimia nervosa. In D. M. Garner, & P. E. Garfinkel, Handbook of treatment for eating disorders (pp. 11-24). New York; London: Guilford Press.

Smink, F. R. E., van Hoeken, D., & Hoek, H. W. (2012). Epidemiology of eating disorders: Incidence, prevalence and mortality rates. Current Psychiatry Reports, 14(4), 406–414. doi: http://doi.org/10.1007/s11920-012-0282-y

Uhlíková, P. (2010). Poruchy příjmu potravy a ADHD. In H. Papežová (Ed.), Spektrum poruch příjmu potravy: Interdisciplinární přístup (pp. 143-144). Praha: Grada.

Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. (2014). Poruchy duševní a poruchy chování (F00–F99). Dostupné z http://www.uzis.cz/cz/mkn/F50-F59.html