Wikipedista:Elinkakoníčková/Čínsko-ruské pohraniční spory
Čínsko-ruské pohraniční spory se týkají zejména problémů v oblastech hranich mezi Čínskou lidovou republikou a Ruskou federací.
V 21. století májí tyto dvě mocnosti za sebou velmi nestabilní vztah, střídající spolupráci a nepřátelství. Jejich spory se kromě jiného nejvíce týkají hranic – územní spor Číny se Sovětským svazem je podle některých nejsložitější. Na obou stranách hranic totiž stojí dvě země, které mají mnoho společného, ale zároveň jsou postavené na kompletně odlišných kulturách. Jako celek byla tato hranice vytyčena v roce 2008, a je 4 300 km dlouhá, což z ní dělá jednu z nejdelších na světě. Pro mnohé představuje obrovskou ekonomickou příležitost - zejména pro pohraniční města je zdrojem práce, investic, zboží a obchodu, stejně tak jako potencionální hrozbu pro budoucnost. [1]
50. - 60. léta 20. století
Po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949 se spory o území opět dostávají do popředí. Tyto konflikty jsou zejména důsledkem nepřesností Pekingské smlouvy z roku 1860, kde bylo vymezení těchto předchozích dohod nejasné nebo dokonce protichůdné. Rozloha území, o které se obě strany přetahovaly, je značná. Celkově se Čína a Sovětský svaz přely o téměř 36 000 km2 území. Spory ve východním sektoru se soustředily především na vlastnictví ostrovů na řekách Amur a Ussuri. Obě strany často zastávaly protichůdné názory na polohu hranice určenou vymezením těchto dohod. Jedním z důvodů bylo i to, že hranice byla vytyčena jen zřídka a hraniční pilíře byly od sebe vzdáleny desítky kilometrů.
Po Stalinově smrti v roce 1953, došlo k veřejnému odsouzení Stalina sovětským vůdcem Chruščovem, který se také pokoušel o zlepšení vztahů se Západem. Toto těžce nesl Čínský vůdce Mao Ce-tung, pro něhož byl Stalin velkým vzorem. Ke zhoršení vztahů přispělo i odmítnutí Moskvy poskytnout Pekingu jaderné zbraně.
V tomto období se objevovaly drobnější potyčky na hranicích. v roce 1954 nastaly konfrontace o přeshraniční pastviny ve Střední Asii sousedící se Sin-ťiangem. A roku 1967 se udály konflikty na říčním ostrovu Wu-pa-lao řeky Amur.
70. - 90. léta 20. století
V roce 1969 čínské jednotky zaútočily na sovětské pohraničníky na ostrově Čen-pao a došlo také k ojedinělým a bezvýsledným střetům na hranicích se Sin-ťiangem. Sověti nakonec čínské útoky odrazili. Tato konfrontace ve výsledku podnítila Peking k rozvíjení vztahů s Washingtonem.
Až do konce 80. let 20. století představoval hlavní vojenskou hrozbu pro Čínu Sovětský svaz. S koncem studené války Čína poprvé po více než čtyřiceti letech nečelila hrozbě invaze. Rusko bylo vojensky slabší než Sovětský svaz, přesto Čína nebyla v tomto období asertivnější. Místo toho se ve všech zbývajících hraničních sporech snažila o kompromis, a to z důvodu vnitřních hrozeb – a to zejména v Tibetu a Sin-ťiangu, kde Čína vede další spory o hranice.
V roce 1987 byla z iniciativy Moskvy obnovena jednání. Čína se tehdy potýkala s demonstracemi napříč územím, které vyvrcholily v Pekingu 1989 Masakrem na Náměstí nebeského klidu. Následkem byla oslabená vláda, která se potýkala s korupcí a hrozby rozvrácení zevnitř. Jednání byla tedy ukončena smlouvou až v roce 1991.
Tato smlouva akceptovala princip thalwegu, tedy vytyčení sporných říčních hranic podél středů jejich hlavních toků. To však bylo snazší dohodnout než aplikovat, protože mnoho sporných řek je spletitých, meandrujících a rozdělených na více toků ostrovy, které byly tak často jádrem sporu. [1]
Příkladem takovýchto oblastí jsou ostrov Chej-sia-c' na soutoku řek Amur a Ussuri a mělčina Abagaitu na řece Argun. U těchto oblastí nebylo možné využít principu thalwegu, a tak zůstaly předmětem sporu po celá 90. léta. Přestože Chej-sia-c' byl od 20. let 20. století pod sovětskou kontrolou, Čína trvala na tom, že obě oblasti se nacházejí na čínské straně hlavního plavebního kanálu.
Mnoho místních obyvatel v těchto regionech protestovalo – proto vznikl princip “společného užívání” - jurisdikce byla převedena na jednu zemi, avšak původním obyvatelům byla zaručena zvláštní práva na užívání. Rozvíjela se zejména přeshraniční kriminalita, vzkvétaly černé trhy s pašovaným zbožím.
V lednu roku 1994 Čína uzavřela dohodu s Ruskem o západní části hranic. V pozadí se v té době odehrávalo etnické nepokoje v provincii Sin-ťiang a doznívala krize na Tiananmenu. Výsledkem bylo upevnění vazeb s Ruskem.
Na smlouvu z roku 1991 pak v roce 2004 navázala doplňková dohoda, která uzavřela některé nevyřešené spory. Roku 2002, resp. 2004 Chej-sia-c' a Abagaitu; Čína a Rusko se dohodly, "že si [je] rozdělí... rovným dílem". Čínský kompromis s největší pravděpodobností vycházel z vnějších faktorů, zejména z potřeby prohloubit vztahy s Ruskem, upevnit "strategické partnerství" proti USA, jež je dodnes pro Čínu největší hrozbou. Poslední nevyřešené sporné oblasti byly vyřešeny v roce 2008 a nyní je čínsko-ruská hranice pevně daná a neprobíhají o ni jakékoliv spory.
Reference