Vladimír Kašpar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
PhDr. Vladimír Kašpar

poslanec České národní rady
Ve funkci:
1969 – 1969

poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
1969 – 1969
Stranická příslušnost
Členství KSS
KSČ

Narození 11. srpna 1923
Nitra
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 24. února 2006 (ve věku 82 let)
Alma mater Univerzita Karlova
Profese politik, spisovatel a novinář
Ocenění Československý válečný kříž 1939 Czechoslovak War Cross 1939-1945 Bar.png
Řád Slovenského národního povstání Order of the Slovak National Uprising 1 kl.png
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Hrob Vladimíra Kašpara na lesním hřbitově u krematoria Motol v Praze 5, www.vets.cz

Vladimír Kašpar, též Vlado Kašpar (11. srpna 1923 Nitra24. února 2006[1]), byl československý odbojář, voják, novinář, politik slovenské národnosti Komunistické strany Slovenska, později působící za Komunistickou stranu Československa v českých zemích, poslanec České národní rady a poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění na počátku normalizace. Po roce 1969 profesně a politicky pronásledován. Po roce 1989 aktivní při základání profesních sdružení novinářů v České republice.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Za války se podílel na odboji. Byl mu udělen Československý válečný kříž 1939 a Řád Slovenského národního povstání. Původním povoláním byl novinář. Po válce nastoupil jako redaktor do armádního deníku Bojovník a do listu Obrana lidu. Od roku 1950 řídil úsek tisku a kultury Ministerstva národní obrany v Praze, později byl šéfredaktorem listu Československý voják.[2] V letech 19491953 se uvádí jako účastník zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.[3]

V lednu 1955 byl vyloučen z KSČ a degradován do hodnosti vojína. Pracoval potom jako dělník v národním podniku Stavosvit, dálkově tehdy vystudoval žurnalistiku na filologické fakultě Univerzity Karlovy. Později mu byl umožněn návrat do žurnalistické profese, v roce 1964 založil časopis Signál, který pak řídil pět let. V červnu 1968 se stal prvním předsedou Svazu českých novinářů. Tento post zastával do září 1969. K roku 1969 je uváděn jako předseda Svazu českých novinářů a předseda Ústředí novinářů ČSSR, bytem Praha. Zasedal v ČNR, působil v její státoprávní a kulturní komisi.[4][2]

Po provedení federalizace Československa usedl do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Do federálního parlamentu ho nominovala Česká národní rada. V parlamentu setrval jen do listopadu 1969, kdy rezignací na poslanecký mandát v ČNR přišel i o křeslo ve FS.[5][6]

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa ho Ústřední výbor Komunistické strany Československa zařadil na seznam „představitelů a exponentů pravice“ v armádě, bezpečnosti, soudech a prokuraturách. V té době je uváděn jako šéfredaktor časopisu Signál.[7] Za normalizace musel opustit redakci Signálu a v dubnu 1970 byl už podruhé ve svém životě vyloučen z KSČ. Pracoval potom v Podniku technických a propagačních služeb průmyslu a v Technicko-ekonomickém ústavu těžkého strojírenství, kde setrval do ledna 1989, kdy odešel do penze. Po sametové revoluci patřil mezi zakladatele Syndikátu českých novinářů a Klubu novinářů Pražského jara 1968. Byl členem výborů obou těchto sdružení a členem řídícího výboru Mezinárodní federace novinářů.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vladimír Kašpar [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-20]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b c Zemřel spoluzakladatel Syndikátu novinářů ČR Vladimír Kašpar [online]. ceskamedia.cz [cit. 2012-03-19]. (česky) 
  3. Vyhľadávanie [online]. upn.gov.sk [cit. 2012-03-20]. Dostupné online. (slovensky) 
  4. Návrh poslanců dr. Štrougala, dr. Kučery, Pospíšila, Erbana, dr. Císaře a druhů na volbu sedmdesáti pěti poslanců Sněmovny národů Federálního shromáždění podle čl. 147 písm. b) ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-19]. Dostupné online. (česky) 
  5. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-20]. Dostupné online. (česky) 
  6. 7. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-20]. Dostupné online. (česky) 
  7. Seznam osob doporučených k zařazení do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice ústředním výborem KSČ [online]. totalita.cz [cit. 2012-03-20]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]