Viktorín z Amiterna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Svatý
Viktorín z Amiterna
1. biskup diecéze Amiternum
Mučedník
Sv. Rufin a sv. Viktorín z Amiterna (XIII. století) na detailu vitráže (italsky Profeti e Santi) v bazilice sv. Františka v Assisi
Sv. Rufin a sv. Viktorín z Amiterna (XIII. století)
na detailu vitráže (italsky Profeti e Santi)
v bazilice sv. FrantiškaAssisi
Osobní údaje
Datum narození v 1. století
Místo narození Amiternum, Římské císařství
Datum úmrtí 96
Místo úmrtí Aquae Cutiliae, Římské císařství
Příčina úmrtí mučen a otráven sirnými výpary
Místo pohřbení L'Aquila, kostel sv. Michaela Archanděla
Svatořečení
Svátek 24. července (dříve též 5. září)
Uctíván církvemi všechny církve ve kterých uctívají svaté
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sv. Viktorín z Amiterna (1. století Amiternum96 Aquae Cutiliae) byl prvním biskupem diecéze Amiterno (latinsky Dioecesis Amiternina) a v římskokatolické církvi je uctíván jako světec.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Viktorín z Amiterna vděčí za své jméno místu svého narození, antickému městu Amiternum v italském regionu sabina), které leží západně od L'Aquily, kde založil diecézi Amiterno, ve které stal biskupem.

Byl umučen v roce 96 našeho letopočtu na planině, která dodnes nese jeho jméno, v Aquae Cutiliae (Cotiliovy lázně) na cestě via Salaria. Podle legendy byl svázán a pověšen hlavou dolů nad sirnými výpary. Po třech dnech otráven výpary zemřel.[1] Jeho tělo bylo poté přeneseno na území, které patřilo k městu Amiternu do místa, které se dnes nazývá San Vittorino. Krypta, v níž je světec pohřben byla rozšířena ve 4. a v 7. století, a později nad ní byla postavena bazilika zasvěcená sv. Michaeli Archandělu.[2]

Úcta[editovat | editovat zdroj]

V desátém století byly jeho ostatky byly vystaveny v klášteře San Vincenzo v Metách.[1][2]

Existují rozporuplné údaje o datu jeho liturgické úcty. Kromě 24. července, jak je uvedeno v Jeronymově martyrologiu (latinsky Martyrologium Hieronymianum), byl podle Římského martyrologia, které o něm píše: latinsky "Romae in suburbano beati Victorini Episcopi & martyris, qui sanctitate & miraculis clarus, sacerdotium Amiterninae urbis, totius populi electione adeptus, postmodum sub nerva Trajano apud Cutilitas, ubi putentes & sulphuaea emanant aquaem cum aliis Dei servis relegatus, ab Aureliano Judice jussus est sispendi capite deorsum: quod cum per triduum pro nomine Christi passus suisset, gloriose coronatus, victor migravit ad Dominum: cujus corpus Christiani rapienters, honorifica sepultura Amiterni condiderunt.",[3] mylně uctíván 5. září,[1] což bylo matoucí se světcem stejného jména. V posledním vydání Římského martyrologia z roku 2004 bylo datum ustáleno na tradiční den, tj. 24. července.[2]

Ostatky v Čechách[editovat | editovat zdroj]

V Čechách je sv. Viktorín z Amiterna spolupatronem[p 1] litoměřické katedrály. Díky císaři Oto I. byla část jeho ostatků roku 965 přenesena do Magdeburgu. Odtud přenesl litomyšlský biskup Albrecht Aleš ze Šternberka jejich pět částí do své litomyšlské katedrály a svatý Viktorín se stal patronem litomyšlské diecéze. V Litomyšli byly objeveny na konci 16. století a dodnes jsou vystaveny v proboštském kostele.[4] Část ostatků se dostala také do majetku Lobkoviců, od kterých je v roce 1687 získal II. litoměřický biskup Jaroslav Ignác Šternberk a roku 1692 je umístil do své katedrály, kde jsou dodnes.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Druhým spolupatronem litoměřické katedrály sv. Štěpána je sv. Felix ze Sutri.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vittorino di Amiterno na italské Wikipedii.

  1. a b c San Vittorino di Amiterno [online]. [cit. 2014-03-12]. Dostupné online. (italština) 
  2. a b c AMORE, Agostino. San Vittorino di Amiterno Martire [online]. 2002-06-19 [cit. 2014-03-12]. Dostupné online. (italština) 
  3. Martyrologium Romanum Gregorii XIII. jussu editum Urbani VIII. & Clementis X. auctoritate recognitum. Editio novissimo a sanctissimo domino nostro Benedicti XIV. pontifice maximo aucta, et castigata.. Venetiis (Benátky): [s.n.], 1784. S. 173-174. (latina) 
  4. VACEK, Miloš. Kapitulní kostel Povýšení sv. Kříže. Dějinný vývoj od počátku do konce 20. století. Litomyšl: Římskokatolická farnost - proboštství Litomyšl, 2011. S. 15. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]