Václav Brožík
Václav Brožík (5. března 1851 Třemošná – 15. dubna 1901 Paříž, Francie) byl český akademický malíř.
Brožík pocházel z nejchudších poměrů. Učil se litografem a v porcelánce. Od roku 1868 studoval na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze, Drážďanech a Mnichově. V roce 1879 podnikl studijní cestu do Nizozemí, kde studoval staré vlámské a holandské malíře.
Oženil se s dcerou bohatého pařížského obchodníka s obrazy. Byl povolán jako profesor na pražskou Akademii a svůj čas až do smrti dělil mezi Prahu a Paříž, kde měl rodinu.
Přičiněním svého tchána dosáhl v Paříži mnoha cen a vyznamenání a nakonec byl zvolen členem Francouzského institutu. Z tchánova podnětu namaloval obraz, jímž měl získat přízeň rakouského císaře, uspěl a císař pak Brožíka povýšil do šlechtického stavu.
Stal se nejznámějším českým malířem v Evropě poslední čtvrtiny 19. století, který jako člen Francouzského institutu vstoupil mezi „čtyřicet nesmrtelných“, což se žádnému jinému českému umělci nikdy nepodařilo. Dosáhl obrovského veřejného úspěchu. Byl ctěn jako největší žijící český malíř.
Brožík byl representantem akademické historické malby. Modernisté považují jeho tvorbu za symbol období rozkladu a úpadku akademismu. Podle jejich příkrého odsudku rozměrné historické kompozice z českých dějin, které měly posilovat národní uvědomění, trpí teatrálností, malířova píle a houževnatost nebyla vždy vyvážena talentem, což vedlo k ilustrační povrchnosti a nevalné invenci, suché kresbě a dekorativnímu koloritu.
Krajiny a žánrové výjevy z venkovského života berou modernisté na milost. Jsou podle nich přitažlivější. Brožík je maloval na podnět svého tchána.
U podobizen šlo Brožíkovi o věrné vystižení podoby a společenského postavení portrétovaného a ne o jeho psychologickou charakteristiku.
Zaujaté odsudky modernistů návštěvníci galerií nikdy nesdíleli. Naštěstí je od počátku 80. let 20. století akademismus rehabilitován i oficiální kunsthistorií. I Brožíkovy obrazy byly vytaženy z depositářů. Velká Brožíkova výstava v Praze na konci roku 2003 se setkala s nadšením veřejnosti.
Dílo
Mezi známější obrazy patří[1]:
- Eva z Lobkovic u svého otce v žaláři (1871)
- Svatební průvod královny Kunhuty (1872)
- Loučení Přemysla Otakara II. s rodinou před válečným tažením do Rakous (1873)
- Messalina (1876)
- Svatební průvod královny Dagmary – Salon 1877
- Oběť náboženského fanatismu – Salon 1877
- Svatební poselstvo krále Ladislava na francouzském dvoře Karla VII. – zlatá medaile pro zahraniční umělce na Salonu 1878
- Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém (1883) (obrázek)
- Kryštof Kolumbus na dvoře španělském (1885)
- Selský genre – Salon 1890
- Zvonice ve Vilamé v Bretani (1893)
- Nokturno (1901)
- Císař Ferdinand I. na Pražském hradě mezi svými umělci (1901)