Ukradené štěstí (Ambros)
| Ukradené štěstí | |
|---|---|
 Pamětní deska Vl. Ambrose v Prostějově | |
| Základní informace | |
| Žánr | opera |
| Skladatel | Vladimír Ambros |
| Libretista | Květa Zahradníková-Krapková |
| Počet dějství | 3 |
| Originální jazyk | čeština |
| Literární předloha | Ivan Franko: Украдене щастя |
| Datum vzniku | 1924–1925 |
| Premiéra | 19. února 1925, Brno, Národní divadlo v Brně |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ukradené štěstí je opera o třech jednáních českého skladatele Vladimíra Ambrose na libreto Květy Zahradníkové-Krapkové podle stejnojmenné činohry ukrajinského spisovatele Ivana Franka. Poprvé ji uvedlo 19. února 1925 Národní divadlo v Brně.[1]
Vznik a charakteristika[editovat | editovat zdroj]
Ukradené štěstí je první Ambrosova opera a skladatel k ní přistoupil v době, kdy měl ještě málo kompozičních zkušeností. Libretistka pro něj zpracovala Frankovu hru podle Graciana Černušáka „celkem obratně“[2] (kritika v brněnské Rovnosti ho dokonce považovala za „znamenité“ a shledávala, že „svým ekonomickým uspořádáním zaručuje jevištní efekt“[3]).
O hudbě soudil recenzent Rovnosti, že „spíše ilustruje než stylisuje, je však plynná a velmi charakteristická“.[3] I Černušák se ve své recenzi domníval, že text skladatele táhl „spíše k sensačně přibarvenému ději nežli ke kresbě povah a vnitřnímu zvládnutí dramatického konfliktu, ostatně více pudového než citového“.[2] S odstupem času pak konstatoval: „Skladatel osvědčuje tu značnou pohotovost technickou, projevuje smysl pro divadelní účinnost a uplatňuje barvitou zvukovost, ale nedospívá osobitého slohového řešení.“[4] Hudba Ukradeného štěstí byla v Brně shledávána výrazově závislou na Ambrosově dřívějším učiteli Leoši Janáčkovi, jak se projevil například v Káti Kabanové,[3] a to zvláště „v úmyslném primitivismu hudebního výrazu pro okamžiky největšího dramatického napětí, v motivických prvcích, ve vedení zpěvních hlasů“ (Černušák).[2] Zejména v harmonii a instrumentaci však Ambros vychází i z francouzského impresionismu a italského verismu.[4]
Brněnské divadlo ostatně operu uvádělo v kombinaci s baletním zpracováním Janáčkových Valašských tanců.[3] Derniéra se konala již po necelých dvou měsících od premiéry – 16. dubna 1925.[5] Ukradené štěstí poté nastudovalo české divadlo v Olomouci: premiéra se konala 5. února 1927 a odehráno bylo celkem pět představení.[6][7] Od té doby Ambrosova operní prvotina hrána nebyla
Na stejný námět napsal na sklonku 50. let 20. století operu Ukradené štěstí také ukrajinský sovětský skladatel Julij Mejtus.
Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]
| osoba | hlasový obor[8] | premiéra (19. února 1925)[5] |
|---|---|---|
| Mikola Zadorožnyj (Zadarožný) | baryton | Bohdan Černík |
| Anna, jeho žena | soprán | Alba (Albína) Sehnalová |
| Michal Hurman (Heřman), četník | tenor | Karel Zavřel |
| Babyč | bas | Jaroslav Tyl |
| Nasťa, jeho žena | alt | Jelena Ježićová |
| Starosta | bas | Jaroslav Čihák |
| Šloma, krčmář | tenor | Bedřich Zavadil |
| Děvčata, hoši, muži, ženy, muzikanti | ||
| Dirigent: Jan Janota | ||
| Režie: Ota Zítek | ||
Děj opery[editovat | editovat zdroj]
Odehrává se v malé podhorské vsi na Haliči.
1. dějství[editovat | editovat zdroj]
.png)
(Večer v chatě Zadorožného) V chatě rolníka Mikoly Zadorožného se sešli sousedé na besedu. Mladá hospodářova manželka Anna hostí sešlost s pomocí sousedky Nasťou Babyčovou. Obě čekají na návrat manželů z práce v lese. Babyč se vrátí dříve a s ním a Nasťou odejdou i ostatní hosté.
Mikola se konečně vrací a zkrvavenou tvář i oděv vysvětluje tím, že měl v lese střet se starostou. Manželé usedají k večeři. V tom se ozve zabušení na dveře chalupy a vstoupí muž v četnické uniformě. Anna a Mikola v něm s ohromením poznávají svého starého známého, Michala Hurmana, o němž se domnívali, že již dávno padl někde v Bosně. Mikola ani nevěří, že má před sebou lidskou bytost, a v Aně by se krve nedořezal. Byla totiž kdysi Michalovou snoubenkou a nyní se obává trestu za to, že porušila slib věčné věrnosti, který kdysi Michalovi dala. Hurman však dorazil do vsi pracovně a prosí o nocleh. Přitom se s podezřením vyptává hospodáře na to, kde se dnes večer zdržoval, a na původ krve na jeho oděvu. Mikola na jeho otázky odpovídá vyhýbavě a jde mu připravit lůžko.
Michal zůstává s Annou sám. Nevyčítá jí, že se provdala. Ví, že to její bratři ji donutili vzít si chudého a slabošského muže, aby ji mohli připravit o dědický podíl, a rozšířili falešnou zprávu o Michalově smrti. Michal přísahá pomstu všem, kdo mu „ukradli štěstí“ – a Anna se obává, že tím myslí i Mikolu.
(Proměna – Tamtéž ráno) Noc minula bez událostí a Michal za rozbřesku odešel. Mikola se chystá na pole za prací, Anna poklízí. Do chaty náhle vstupuje starosta s Hurmanem a dalšími četníky, doprovázený Babyčem. Starosta obviní Mikolu, že včera večer povraždil v krčmě na Kupině všechny židy: důkazem je Mikolův zakrvácený oděv. Michal ho zatýká, a když se Mikola brání, je odveden v poutech. Anna je na rozpacích, jak se zachovat. Cítí, že její láska k Michalovi stále trvá.
2. dějství[editovat | editovat zdroj]
(Vesnická krčma) Je svátek a v krčmě vyhrává muzika. Od zatčení Mikoly je poměr mezi Annou a Michalem veřejným tajemstvím, přesto se Anna vzpírá, když ji Michal vleče do sálu a na truc pohoršeným sousedům ji provádí kolem.
Tanec však netrvá dlouho a hudba i zpěv rázem umlknou, když se objeví nečekaný navrátilec, Mikola. Podařilo se mu prokázat svou nevinu. Vítá se s Annou, která se topí v rozpacích, a odvádí ji domů, následován Michalem Hurmanem.
3. dějství[editovat | editovat zdroj]
(V chalupě Zadorožného) Mikola je sice zpátky doma, ale Anna netrpělivě vyhlíží Michala, kterého navzdory svému manželskému slibu vášnivě miluje. Za chvíli se Michal objeví ve dveřích a Anna mu ihned padne do náruče. Přítomnosti Mikoly si milenci vůbec nevšímají. Mikola prosí svou ženu i Michala, aby alespoň před lidmi nevystavovali svůj poměr tak okatě najevo. Anna a Michal však Mikolovo zapřísahání a naříkání nevnímají a Michal nakonec Mikolu vyhodí z jeho vlastního domu.
(Proměna – Tamtéž později) Ponížený Mikola zanedbává hospodářství a hledá útěchu v kořalce. Dnes sezval sousedy na pohoštění – na zapití svého „ztraceného štěstí“. Sousedé zvědaví na rodinnou půtku se přihrnou a jsou svědky očekávané scény, když se objeví četník Hurman s Annou. Michal se chová suverénně jako pán domu a Mikolovy hosty bez cirátů vyhodí.
Mikola se přece jen četníkovi vzepře: jakým že to právem vyhání jeho hosty a chová se v Zadorožného chalupě jako doma? Michal úsečně tvrdí, že mu Mikola ukradl štěstí a že si on teď jen bere zpátky to, co mu po právu náleží. Jeho slova vyprovokují Mikolu k nečekané zuřivosti a nastane rvačka, v níž mnohem slabší Mikola bere na obranu sekyru a zasáhne jí Michala do prsou. Sousedé, kteří se nevzdálili daleko, přibíhají zpět a nalézají umírajícího Michala. Ten tvrdí, že si ránu přivodil sám. Posledními silami prosí Annu a Mikolu, aby odpustili jemu i sobě navzájem a smířili se.[8]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 279.
- ↑ a b c ČERNUŠÁK, Gracian. Kulturní kronika. Z brněnské opery. Vl. Ambros: Ukradené štěstí. Lidové noviny. 1925-02-21, roč. 33, čís. 92, s. 7. Dostupné online [cit. 2017-09-30].
- ↑ a b c d ST–. Osvěta, literatura, umění. Česká opera. Rovnost. 1925-02-21, roč. 41, čís. 51, s. 4. Dostupné online [cit. 2017-09-30].
- ↑ a b ČERNUŠÁK, Gracián. Vladimír Ambros. In: Josef Hutter; Zdeněk Chalabala. České umění dramatické II - Zpěvohra. Praha: Šolc a Šimáček, společnost s r. o., 1941. S. 354.
- ↑ a b Online archiv NdB – Ukradené štěstí [online]. Brno: Národní divadlo Brno [cit. 2017-09-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-27.
- ↑ NEDBAL, Karel. Půl století s českou operou. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959. 414 s. Kapitola Městské divadlo v Olomouci, s. 334.
- ↑ HASÍKOVÁ, Miriam. Meziválečné hudební divadlo v Olomouci. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2016. 338 s. ISBN 978-80-244-5037-7. S. 272.
- ↑ a b BRANBERGER, Jan. Svět v opeře. Praha: Orbis, 1947. 805 s. S. 24–25.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 279.