Tvrdost kovů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Tvrdost kovů je mechanická vlastnost materiálu, vyjadřující odpor proti vnikání (zkušebního) tělesa do povrchu. Měří se přístroji zvanými tvrdoměry. Tvrdost je uváděna buď bez jednotek např. v případě zkušebních metod podle Brinella, Rockwella nebo Vickerse, kdy se hodnoty tvrdosti určují jako podíl síly a skutečné plochy vtisku, nebo mají jednotku MPa, pokud se hodnota tvrdosti určuje z podílu síly a projekce plochy vtisku (tvrdost pak odpovídá střední hodnotě tzv. kontaktního napětí).

Zkoušky tvrdosti se rozdělují na zkoušky vrypové, vnikací a odrazové.

Nejpoužívanější zkušební metody jsou vnikací:

  • Brinell – vtlačování kuliček o různém průměru předepsanou silou do povrchu. Měří se průměr vtisku. Značí se HB, např. HB 10/3000 odpovídá zkoušce kalenou kuličkou průměru 10 mm vtlačovanou do povrchu silou 3000 kgF. V Československu proto bylo pro snadnější provedení této zkoušky zkonstruováno Poldi kladívko.
  • Vickers – vtlačování diamantového jehlanu s vrcholovým úhlem 136° předepsanou silou, měří se velikost úhlopříčky. Značí se HV, např. HV30 odpovídá zkoušce se zatížením silou 30 kgF.
  • Rockwell – vtlačování diamantového kužele s vrcholovým úhlem 120° (HRA, HRC) nebo kuličky o průměru 1/16" (HRB) předepsanou silou do povrchu. Měří se trvalá hloubka vtisku. Tato zkouška je oblíbená v průmyslu, neboť se hodnota tvrdosti odečítá přímo na stupnici a není třeba měřit velikost vtisku pomocí mikroskopu.


Hodnoty tvrdosti naměřené různými metodami lze mezi sebou převádět pomocí převodních tabulek nebo empirických vztahů.

Metody zkoušení tvrdosti jsou normalizovány (ČSN, EN, ISO, ASTM, JIS a pod.).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]