Zkouška tvrdosti podle Brinella

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Diagram sil.

Zkouška tvrdosti podle Brinella je měření tvrdosti materiálů podle švédského inženýra Johana Augusta Brinella, která patří mezi statické zkoušky tvrdosti materiálu. Způsob jejího provedení je popsán a ujednocen normou ČSN EN ISO 6506-1 . Princip spočívá ve vnikání zkušebního tělesa - indentoru - kulového tvaru do zkoumaného materiálu a následného zjištění průměru vtisku. Tvrdost podle Brinella se označuje akronymem HB (Brinell hardness). Jestliže je pro měření použita kulička z kalené oceli, označujeme metodu ve zkratce HBS. Ta je vhodná pro měkčí materiály. Chceme-li měřit materiály větší tvrdosti, pak použijeme kuličku ze slinutých karbidů. Označení takové zkoušky je potom HBW. Obecně se však Brinellova metoda používá na materiály měkké a středně tvrdé.

U zkoušení tvrdosti dřeva je typickým testem ocelová kulička o průměru 10 milimetrů jako indentor tlačená silou 1000 N u tvrdých dřevin, 500 N u středně tvrdých a 100 N u měkkých.

Tvrdost se měří podle vzorce:

kde:

F = Síla působící na indentor (N)
D = průměr kuličky (mm)
d = průměr otlačené plochy (mm)

Další metody mechanického zkoušení materiálů[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]