Zkouška tvrdosti podle Knoopa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Testovací jehlan pro zkoušku tvrdosti podle Knoopa

Zkouška tvrdosti podle Knoopa je metoda měření mikrotvrdosti – zkouška mechanické tvrdosti, která se používá především u velmi křehkých materiálů nebo tenkých desek, kde lze pro zkušební účely udělat jen malý vroubek. Do vyleštěného povrchu materiálu se po určenou dobu vtlačuje špička diamantového jehlanu s poměrem úhlopříček 7:1, úhly 130° a 172,5°.[1] Zátěžová síla na tento indentor se pohybuje v rozmezí 25 - 3600 gf.[1] Poměr délky úhlopříčky k hloubce je 1/30 Výsledek testu, tedy hloubka vytvořeného otisku, se měří pomocí mikroskopu.[2]

Srovnání Mohsovy a Knoopovy škály

Tvrdost podle Knoopa (HK) je pak dána vzorcem:

kde:

L = délka delší úhlopříčky vtisku [mm]
Cp = korekční faktor daný tvarem indentoru, ideálně 0.070279
P = zátěžová síla

anebo bezrozměrně:

HK = (1,4509 . F) / l2
F - zatížení (působící síla) [N],
l - délka delší úhlopříčky vtisku [mm].

Otisky při použití Koopovy metody jsou při stejném zatížení téměř trojnásobně delší a mělčí než u zkoušky podle Vickerse.[1]

Hodnoty vzorků
Materiál HK
Zubovina 68
Zlato fólie 69
Sklovina zubu 343
Křemen 820
Karbid křemíku 2480
Diamant 7000

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Knoop hardness test na anglické Wikipedii.

  1. a b c www.converter.cz
  2. "Microhardness Test", Surface Engineering Forum

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]