Tichý Don

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Tichý Don (rusky Тихий Дон) je hlavní dílo Michaila Šolochova a jedno z nejvýznamnějších prozaických děl sovětské literatury. Šolochov za tento čtyřdílný epický román z prostředí donských kozáků obdržel roku 1965 Nobelovu cenu za literaturu. Pojednává zejména o období 1. světové války a občanské války v Rusku.

Obsah[editovat | editovat zdroj]

Román líčí život kozáků za carského Ruska, za První světové války, za revoluce a krátce po ní. Hlavním hrdinou románu je Grigorij Melechov, který váhá mezi kozáckými tradicemi podonské vesnice Tatarskoje z níž pochází a revolučními touhami. Hledání pravdy mezi kozáky či rudými končí u Grigorije naprostou deziluzí, která jej dovede k zločinné Fominově bandě. Grigorie na jeho cestě životem provází vášnivá láska k Axiňji Astachovové, vdané ženě ze stejné vesnice. Grigorij sám je sice ženatý, ale i v osobním životřě se nedovede rozhodnout pro jednu z žen. Melechovovo hledání končí tragicky. Jeho milovanou Axiňju zastřelí, jeho žena Nataja se rozhodně, že svému muži již dále nebude jen doma rodit děti, zatímco on má jinou a jde na potrat, po němž ovšem vykrvácí a zemře. Sám Melechov zbraně i patrony hodí pod led do Donu a vrátí se do rodné vesnice ke svým dětem.

Celý román má čtyři díly. V prvním díle Šolochov pojednává rodinnou předhistorii Melechovovoých ve vsi Tatarskoje, v níž zachází až k rusko-turecké válce v letech 1877–1878. Vlastní děj prvního dílu se nicméně odehrává těsně před První světovou válkou v letech 1905–1914. První díl má tři části. V druhém díle je vylíčena vlastní revoluce od října 1916 do dubna 1918, tento díl má dvě části. Třetí díl se zabývá dobou od května 1919 a má jedinou část, čtvrtý díl, kterým celý román končí, sahá až do května 1922, kdy končí občanská válka a sovětská vojska postupně likvidují bandy na jihu země. Poslední díl má dvě části.[1]

Hlavním motivem románu je hledání pozice člověka v surových podmíkách světa. Melechov je svědkem početných příkoří, vražd i radostí, po smrti Axiňji navíc ztrácí smysl života.

Ukázka[editovat | editovat zdroj]

Natalja, bledá jako smrt, opírala se o zábradlí a těžce stoupadla po schůdcích. Měsíc v úplňku jasně osvětloval její ztrhaný obličej, vpadlé oči i trpitelsky zvednuté obočí. Vrávorala jako těžce raněné zvíře a všude, kam stoupla její noha, zůstala temná krvavá skvrna. Iljunična jí mlčky objala a vedla do síně. Natalja se opřela zády o dveře a chraplavě zašeptala: „Naši spí? Maminko, utřete za mnou krev… Vidíte, nadělala jsem…“

„Co jsi to provedla?“ tiše zavolala Iljunična, potlačujíc vzlykot. Natalja se pokusila o úsměv, ale místo něho jí zkřivila tvář žalostná grimasa. „Tiše maminko… Ať neprobudíte naše… Už jsem se toho zbavila… Teď jsem klidná… Jen té krve je moc. Leje se to ze mne, jako kdyby mě někdo podřízl… Podejte mi ruku maminko. Točí se mi hlava.“

— [2]

Vznik románu[editovat | editovat zdroj]

Šolochov napsal první část knihy velmi rychle v roce 1925. Pojednal v něm o únorové revoluci roku 1917 a vládě Kerenského a nakonec i o říjnové revoluci. Poté si však uvědomil, že kozácká privilegia a život ve vesnicích okolo Donu zůstává čtenáři nepochopitelný a tak již napsané částí předsadil první díl. Třetí díl psal další čtyři roky, poslední díl potom osm let. Díky tomu první a druhý díl vyšel v roce 1928, třetí díl v roce 1932 a čtvrtý díl teprve v roce 1940. Souborné vydání Tichého Donu vyšlo v roce 1941, první české vydání v roce 1945.

Podle románu byl natočen i stejnojmenný film[3].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠOLOCHOV, Michail. Tichý Don. Praha : Odeon, 1973.  
  2. ŠOLOCHOV, Michail. Tichý Don II.. Praha : Odeon, 1973. S. 532-533.  
  3. Tichý Don I. / Tikhij Don (1957). [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MACURA, Vladimír a kolektiv. Slovník světových literárních děl 2/ M-Ž. Praha : Oden, 1989. ISBN 80-207-0960-6. S. 459.