Thomas Graumann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Thomas Graumann
Narození 28. ledna 1931 (88 let)
Brno
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Thomas Graumann (* 28. ledna 1931 Brno) brněnský rodák židovského původu, který se narodil v sekulární rodině. Druhou světovou válku přežil díky iniciativě Nicholase Wintona. Později uvěřil v Ježíše Krista a stal se křesťanským misionářem.

Život a záchrana před holocaustem[editovat | editovat zdroj]

Do vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava vyrůstal na zámku v Těšanech u Brna. V srpnu 1939 byl odvezen posledním vlakem, který mohl díky úsilí Nicholase Wintona vyvézt židovské děti z obsazeného Československa. Ve Skotsku se jej ujala slečna Corsonová, jež před válkou pracovala v Palestině jako učitelka. Rok poté byl silně ovlivněn kázáním známého evangelisty Roberta Hudsona Popeho a přijal víru v Ježíše Krista. O několik let později se rozhodl, že plně zasvětí svůj život Bohu. Kromě zdravotnictví vystudoval i biblickou školu a stal se křesťanským misionářem na Filipínách. Tam poznal svou ženu Caroline, s níž se přestěhoval do USA, kde vychovávali čtyři děti, z toho dvě adoptované.

Návrat do vlasti a přednášková činnost[editovat | editovat zdroj]

V roce 1989 se Tomáš Graumann s manželkou přestěhoval zpět do Československa, aby zde neúnavně svědčil o své záchraně formou přednášek a besed. Pořádá besedy na základních i středních školách, v církvích různých denominací nebo na seminářích pro vysokoškolské studenty např. ve spolupráci s Integrity Life ve více univerzitních městech ČR. Kdekoli je pozván, rád vypráví o tom, jak byl v životě zachráněn dokonce dvakrát. Jednou fyzicky díky odvaze a prozřetelnosti sira Nicholase Wintona[1], a podruhé duchovně, když osobně přijal to, co pro něho učinil Ježíš Kristus na kříži.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. KNEJP, Jan. Tomáš Graumann vypráví.... 8LISTY Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě [online]. Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 3/2011 [cit. 2018-11-26]. Dostupné online.