Hypotéza expandující Země

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Teorie expandující Země)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Model postupného rozpínání Země.

Hypotéza expandující Země byla jednou z historických teorií snažící se vysvětlit pohyb a rozmístění kontinentů změnou objemu planety Země, respektive jejího postupného rozpínání od počátku vzniku.[1] Byť je tato teorie již překonaná a odporuje současnému poznání deskové tektoniky i měřením zemského objemu[1][2][3][4], má stále v odborné komunitě své zastánce.[5][6][7]

Historie vzniku a zastánci[editovat | editovat zdroj]

Hypotéza pomalu a postupně se rozpínající Země vznikla v 60. letech 20. století v reakci na kritiku teorie kontinentálního driftu[8], první zmínky o této teorii se ale objevují již koncem 19. století.[9] Postuloval ji v roce 1956 profesor budapešťské univerzity Laszlo Egyed, na základě změn hladin oceánů v geologickém čase, které se už v té době daly vysvětlit vlivem působení dob ledových.[10] Na to později navázal německý fyzik Pascual Jordan v roce 1966, který expanzi Země vykládal jako důsledek obecného rozpínání vesmíru. Jordan zakládal svá tvrzení na teorii snižování hodnoty gravitační konstanty navržené nositelem Nobelovy ceny Paulem Diracem, ale i ta se později ukázala jako neplatná.[11][12] Známými zastánci byl i německý inženýr Klaus Vogel, který v 80. letech 20. století vytvořil modely několika stádií postupně se rozpínající Země nazvané jako "terella" [13][14], a australský geolog Samuel W. Carey, který popřel existenci procesu subdukce tektonických desek.[11] Později vznikla i skupina "expandistů" na univerzitě v polské Wroclavi vedené Janem Koziarem.[15][16]

Podstata hypotézy[editovat | editovat zdroj]

Hypotéza expandující Země vycházela z různých předpokladů. Země měla mít v počátku svého věku až o 55 % menšího průměru a povrch zcela zaplněný prakontinentem Pangeou bez přítomnosti oceánů.[14] Kontinenty fixované na místě se pak měly vzdalovat od sebe právě rozpínáním planety a růstem oceánských desek. Podle svých zastánců je možné současné kontinenty poskládat dohromady velmi dobře na kouli o menším objemu. Důkazem má být výrazný rozdíl geologického stáří oceánských a pevninských desek (který je způsobený subdukcí hustších oceánských desek pod desky pevninské a tedy jejich postupným zánikem[17][18]) i současná pozice kontinentů, kterou podle zastánců teorie není možné plně vysvětlit mechanismy deskové tektoniky.[9] V minulosti se o vysvětlení rozpínavosti Země pokoušel například Ivan Osipovič Jarkovskij na konci 19. století (srážení éteru uvnitř Země) nebo Paul Dirac ve 30. letech 20. století (předpoklad poklesu gravitační konstanty).[12]

Samotné rozpínání těles je ale v přírodě známým jevem s rozličnými fyzikálními vysvětleními, např. rozpínání hvězd, obecně expanze plynu, nebo růst podmíněný vnějším příjmem energie.

Mapa rozpínání oceánského dna, o které se přibližně měl zvětšit zemský povrch během rozpínání Země. Červeně jsou označeny nejmladší oblasti. Modře jsou označeny nejstarší oblasti, které obvykle nepřevyšují stáří 200 milionů let.

Současný pohled na hypotézu[editovat | editovat zdroj]

Hypotéza expandující Země je v geologii okrajovou a překonanou hypotézou. Dnes obecně přijímanou teorií vysvětlující globální zemskou dynamiku je desková tektonika, která je schopna vysvětlit řadu měření i pozorování, které máme díky geofyzikálnímu průzkumu k dispozici. Zastánci hypotézy expandující Země tvrdí, že existuje celá řada rozporů deskové tektoniky. Dle nich je například Afrika významně obklopena oceánskými hřbety a rifty, ale v jejím těsném okolí nenalézáme subdukční zóny. Což je sporné tvrzení s ohledem na to, že severní část Afriky je v kolizi a částečné subdukci s Eurasijskou deskou v délce přibližně 1500 km.[19] Rovněž analogicky Antarktida je obehnána oceánskými hřbety. Dle zastánců hypotézy expandující Země též Amerika a Afrika s Evropou do sebe lépe zapadají na Zemi o menším objemu.

O verifikaci hypotézy se pokouší zastánci této hypotézy skrze kontroverzní hypotézu týkající se Českého kráteru. Ta se snaží doložit, že oblast Českého masívu vznikla jako výsledek srážky Země s velkým tělesem. Naopak na základě teorie deskové tektoniky vznikl Český masiv konsolidací z nezávislých mikrokontinentů,[20] které se historicky vzájemně pohybovaly a srážely, čímž došlo k jejich spojení do většího celku. Tento výklad je pak schopen vysvětlit rozdílné stáří i druhů hornin v různých částech Českého masívu.

Většinová vědecká komunita však považuje hypotézu expandující Země za překonanou nejen proto, že geologická data lépe vyhovují teorii deskové tektoniky, ale existují i data, která jsou v přímém rozporu s teorií expandující Země:

  • Země se podle současných stále přesnějších měření nerozpíná.[21]
  • Je prokázána existence litosférických fragmentů v zemském plášti podporující subdukci litosférických desek.[22][23]
  • Analýzy paleomagnetických data, tedy geologického záznamu zemského magnetického pole, ukazují, že přinejmenším od raných druhohor je podstatnější expanze zemského poloměru nepravděpodobná.[24]
  • Analýzy zemského momentu setrvačnosti ukazují, že se zemský poloměr podstatně nezměnil za posledních 620 milionů let.[25]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b SUDIRO, P. The Earth expansion theory and its transition from scientific hypothesis to pseudoscientific belief. History of Geo- and Space Sciences. 2014-06-20, roč. 5, čís. 1, s. 135–148. Dostupné online [cit. 2020-06-11]. ISSN 2190-5010. DOI:10.5194/hgss-5-135-2014. (English) 
  2. WU, X.; COLLILIEUX, X.; ALTAMIMI, Z. Accuracy of the International Terrestrial Reference Frame origin and Earth expansion. Geophysical Research Letters. 2011, roč. 38, čís. 13. Dostupné online [cit. 2020-06-11]. ISSN 1944-8007. DOI:10.1029/2011GL047450. (anglicky) 
  3. BRIGGS, John C. The Ultimate Expanding Earth Hypothesis. Journal of Biogeography. 2004, roč. 31, čís. 5, s. 855–857. Dostupné online [cit. 2020-06-11]. ISSN 0305-0270. 
  4. NASA - NASA Research Confirms it’s a Small World, After All. www.nasa.gov [online]. [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. SHEN, Wenbin; SHEN, Ziyu; SUN, Rong. Evidences of the expanding Earth from space-geodetic data over solid land and sea level rise in recent two decades. Geodesy and Geodynamics. 2015-07-01, roč. 6, čís. 4, s. 248–252. Dostupné online [cit. 2020-06-11]. ISSN 1674-9847. DOI:10.1016/j.geog.2015.05.006. (anglicky) 
  6. SCALERA, G. Fossils, frogs, floating islands and expanding Earth in changing-radius cartography – A comment to a discussion on Journal of Biogeography. Annals of Geophysics. 2007-12-25, roč. 50, čís. 6. Dostupné online [cit. 2020-06-11]. ISSN 2037-416X. DOI:10.4401/ag-3057. (anglicky) 
  7. HURRELL, Stephen. Dinosaurs and the Expanding Earth. [s.l.]: Oneoff Publishing.com 116 s. Dostupné online. ISBN 978-0-9522603-1-8. (anglicky) Google-Books-ID: _DT38IYGVngC. 
  8. KRAGH, Helge. The Expanding Earth. Příprava vydání Helge Kragh. Cham: Springer International Publishing (Science Networks. Historical Studies). Dostupné online. ISBN 978-3-319-24379-5. DOI:10.1007/978-3-319-24379-5_3. S. 59–112. (anglicky) DOI: 10.1007/978-3-319-24379-5_3. 
  9. a b CWOJDZINSKI, Stefan. History of a discussion: selected aspects of the Earth expansion v. plate tectonics theories. Geological Society, London, Special Publications. 2017-01-01, roč. 442, čís. 1, s. 93–104. Dostupné online [cit. 2020-06-11]. ISSN 0305-8719. DOI:10.1144/SP442.24. (anglicky) 
  10. VEIZER, Ján. Do Palaeogeographic Data support the Expanding Earth Hypothesis?. Nature. 1971-02, roč. 229, čís. 5285, s. 480–481. Dostupné online [cit. 2020-06-11]. ISSN 1476-4687. DOI:10.1038/229480a0. (anglicky) 
  11. a b BRESSAN, David. The Expanding Earth. Scientific American Blog Network [online]. [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. a b KRAGH, Helge. Pascual Jordan, Varying Gravity, and the Expanding Earth. Physics in Perspective. 2015-06-01, roč. 17, čís. 2, s. 107–134. Dostupné online [cit. 2020-06-11]. ISSN 1422-6960. DOI:10.1007/s00016-015-0157-9. (anglicky) 
  13. Klaus Vogel | Dr. James Maxlow [online]. [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. a b VOGEL, Klaus. Global Models of the Expanding Earth. Příprava vydání Michele Barone, Franco Selleri. Boston, MA: Springer US Dostupné online. ISBN 978-1-4615-2560-8. DOI:10.1007/978-1-4615-2560-8_31. S. 281–286. (anglicky) DOI: 10.1007/978-1-4615-2560-8_31. 
  15. HOME. www.wrocgeolab.pl [online]. [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. 
  16. Koziar, J. (1991). Research on the Expanding Earth in the Wrocław scientific community. online: http://www.wrocgeolab.pl/research.pdf
  17. BLANCO‐QUINTERO, Idael Francisco; GERYA, Taras V.; GARCÍA‐CASCO, Antonio. Subduction of young oceanic plates: A numerical study with application to aborted thermal-chemical plumes. Geochemistry, Geophysics, Geosystems. 2011, roč. 12, čís. 10. Dostupné online [cit. 2020-06-11]. ISSN 1525-2027. DOI:10.1029/2011GC003717. (anglicky) 
  18. SOCIETY, National Geographic. crust. National Geographic Society [online]. 2015-05-29 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. African Plate [online]. [cit. 2019-07-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ŽÁK, J.; FINGER, F.; ZULAUF, G. Foreword to the special issue ‛Recent advances in unraveling Variscan orogeny in the Bohemian Massif’. Journal of Geosciences. 2014-12-03, roč. 59, čís. 4, s. 291–292. Dostupné online [cit. 2017-03-16]. ISSN 1802-6222. DOI:10.3190/jgeosci.183. 
  21. It's a Small World, After All: Earth Is Not Expanding, NASA Research Confirms. ScienceDaily, 17. srpen 2011. Dostupné online (anglicky)
  22. BUCHER, Kurt; FAZIS, Yvonne; CAPITANI, Christian de; GRAPES, Rodney. Blueschists, eclogites, and decompression assemblages of the Zermatt-Saas ophiolite: High-pressure metamorphism of subducted Tethys lithosphere. S. 821-835. American Mineralogist [online]. GeoScienceWorld, 1. květen 2005. Svazek 90, čís. 5-6, s. 821-835. Dostupné online. ISSN 1945-3027. DOI:10.2138/am.2005.1718. (anglicky) 
  23. VAN DER LEE, Suzan; NOLET, Guust. Seismic image of the subducted trailing fragments of the Farallon plate. S. 266-269. Nature [online]. Springer Nature Publishing AG, 20. březen 1997. Svazek 386, čís. 6622, s. 266-269. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. ISSN 1476-4687. DOI:10.1038/386266a0. (anglicky) 
  24. SCHMIDT, P. W.; CLARK, D. A. The response of palaeomagnetic data to Earth expansion. S. 95–100. Geophysical Journal International [online]. Oxford University Press, duben 1980. Svazek 61, čís. 1, s. 95–100. Dostupné online. ISSN 1365-246X. DOI:10.1111/j.1365-246X.1980.tb04306.x. (anglicky) 
  25. WILLIAMS, George E. Geological constraints on the Precambrian history of Earth's rotation and the Moon's orbit. S. 37-59. Reviews of Geophysics [online]. John Wiley & Sons, Inc., 1. únor 2000. Svazek 38, čís. 1, s. 37-59. Dostupné online. PDF [2]. ISSN 1944-9208. DOI:10.1029/1999RG900016. (anglicky)