Telemedicína

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Telemedicína je dálkový přenos lékařských informací (tlak, tep atd.) od pacienta k doktorovi, prostřednictvím telekomunikačních a informačních technologií: obousměrné video, e-maily, chytré telefony, bezdrátové nástroje a další.[1] Pomocí těchto technologií je zjišťován stav pacienta, vzdálené poskytování zdravotnických služeb a je poskytována konzultační činnost na dálku.[2] Důsledkem toho je zlevňování léčby, větší transparentnost při rozdělování financí a v delším časovém horizontu i zlepšení kvality života.[3] Telemedicína je součástí eHealth.[2] První použití bylo představeno v 60. letech 20. století u pacientů s pokročilým srdečním selháním ve skandinávských zemích. V ČR existují daná pracoviště od roku 2003.[3]

Původ názvu[editovat | editovat zdroj]

Název telemedicína pochází z řečtiny a latiny. Řeckou předponu slova telemedicína tele- lze přeložit jako „na dálku“ a latinský výraz „medeor“ znamená „léčím“. Toto slovo je na rozdíl od slova eHealth počeštěno a skloňuje se tak podle pravidel českého pravopisu. Podobně je toto slovo přizpůsobeno i v jiných jazycích na zemi.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

USA[editovat | editovat zdroj]

První lékařské telemetrické programy byly v polovině 60. let 20. století v programu NASA na pilotované vesmírné lodi za účelem monitorování tělesných funkcí astronautů. V roce 1964 vznikl první TV telemedicínský projekt pro poskytování zdravotní péče, TV (uzavřené) spojení mezi Psychiatrickým institutem v Nebrasce a Nortfok State Hospital. Toto spojení měřilo 112 mil (přibližně 180 kilometrů). 1967 TV spojení bylo nainstalováno mezi Všeobecnou nemocnicí Massachusetts a Loganským mezinárodním letištěm. 70. léta 20. století velké množství projektů telemedicíny. Satelitní projekty ATS-6, zdravotnictví v odloučených lokalitách aljašských a kanadských vesnicích. Bohužel však v této době byla drahá komunikační infrastruktura, absence komerčního lékařského, informačního a komunikačního vybavení. Velké nedostatky a výrazné omezení v interakci člověka a počítače. (Většina z projektů podporována americkou vládou.) To vše způsobilo vysoký poměr nákladu na užitek. Důsledkem toho bylo oslabení telemedicíny v USA v 70. letech 20. století. V 90. letech 20. století díky národní krizi ve zdravotnictví, politickým rozhodnutím, telekomunikační a výpočetní revoluci vznikla druhá vlna telemedicínské popularity. Důkazem jsou projekty z tohoto období: projekt telemedicíny WellCare: Massachusetts General Hospital (MGH), Boston, WellCare (Paris, France), mezinárodní telerentgenologický systém mezi Saúdskou Arábií a MGH (více jak 6000 lékařských snímků a telekonzultace v případě přibližně 600 pacientů).[4]

Evropa[editovat | editovat zdroj]

Počátky telemedicíny v Evropě datujeme na počátek 70. let 20. století. Ve Skotsku vznikl požadavek na poskytování zdravotní péče dělníkům na ropných plošinách, které byly umístěny v Severním moři a vědeckému personálu v Britském teritoriu na Antarktidě. V 70. a 80. letech 20. století byly zavedeny i vědecké národní telemedicínské programy v Itálii, Norsku a dalších zemích.[4]

Mechanismy[editovat | editovat zdroj]

  • Programy odkazující nemocnice, odlehlé kliniky a komunitní zdravotní střediska ve venkovských nebo příměstských oblastech. Odkazy mohou používat vysokorychlostní propojení nebo internetové spojení mezi jednotlivými pracovišti. ATA (American Telemedicine Association) odhaduje počet telemedicínských sítí (v USA) zhruba na 200, které poskytují propojení pro více než 3000 míst.
  • Point-to-Point Protocol(PPP) propojení pomocí soukromé vysokorychlostní sítě se používají v nemocnicích a na klinikách, které poskytují služby přímo nebo zadávají speciální služby pro nezávislé poskytovatele zdravotní služby. Tyto externě zajišťované služby zahrnují radiologii, hodnocení mrtvice, duševní zdraví a služby náročné na péči.
  • Propojení s monitorovacím centrem je používáno pro srdeční, plicní a fetální monitorování, domácí péči a související služby. Ty poskytují pacientům péči v domácnosti. Často jsou pro tuto potřebu používané pevné linky nebo bezdrátové připojení služby ke komunikaci mezi monitorovacím centrem a pacientem (v některých variantách se používá i internet).
  • Webové služby na základě eHealth, poskytují přímý dosah k pacientovi a služby přes internet. V rámci telemedicíny sem patří stránky, které poskytují přímou péči o pacienty. [1]

Telemedicínské služby[editovat | editovat zdroj]

  • Telekonzultace: přístup k expertize či poznatkům specialistů na dálku (telerentgenologie)
  • Telediagnostika: určení diagnózy u pacientů pomocí vzdáleného lékaře prostřednictvím telekomunikačních a informačních technologií (telekardiologie)
  • Telemonitorování: dálkový monitoring pacientů, kteří se nenacházejí v prostředí nemocnice (monitorování plodu)
  • Telepéče: využívání dat z telemonitorování při poskytování pomoci na dálku (diabetici)
  • Televzdělávání: vzdělávání pacientů a lékařů na dálku
  • Společná diagnóza: spolupráce zdravotních odborníků na dálku za účelem stanovení společné diagnózy (např. kardiologická angiografie)
  • Lékařská porada na dálku: možnost účasti na poradě lékařů na dálku (např. rentgenolog)
  • Teleprezentace: přítomnost na dálku

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Americká telmedicínská asociace
  2. a b c Lékařské noviny - elektronické zdraví
  3. a b Dokument ČT – telemedicína
  4. a b Síť podpory vzdělávání ve zdravotnické telematice a eHealth

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • STŘEDA, Leoš a PANÝREK, Petr. eHealth a telemedicína. 1. vyd. Praha: High Tech Park, 2011. 37 s. ISBN 978-80-254-9508-7.