T-14 (tank)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o v současnosti vyvíjeném ruském tanku. O prototypu spojeneckého tanku z druhé světové války pojednává článek T14 (tank).
T-14 Armata
Ruský tank T-14 Armata
Ruský tank T-14 Armata
Typ vozidlahlavní bojový tank
Země původuRusko Ruská federace
Historie
VýrobceUralvagonzavod
Návrh2009
Období výrobyod 2015
Vyrobeno kusů20 testovací série,[1] do roku 2020 plánováno 100[2]
Základní charakteristika
Posádka3
Délka10,8 m
Šířka3,5 m
Výška3,3 m
Hmotnost48 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřováníkompozitní společně s aktivní (Afganit) a dynamickou ochranou (Malachit), ochrana proti útokům z horní polosféry
Hlavní zbraň125mm kanón 2A82-1M s hladkým vývrtem / perspektivně i 152mm kanón 2A83[3][4]
Sekundární zbraně1× spřažený 7,62mm kulomet, 1× 12,7mm protiletadlový kulomet
Pohon a pohyb
Pohonvznětový motor ČTZ 12N360 (A-85-3A)
1200 k – nebojový režim (24,4 k/t); 1500 k – výkon v bojovém režimu (30,8 k/t); 2000 k – teoretický výkon v nouzovém režimu (40,8 k/t)
Odpruženíaktivní
Max. rychlost80–90 km/h
Poměr výkon/hmotnost31 k/t (bojový režim)
Dojezd500 km

T-14 Armata (vývojové označení Objekt 148) je ruský tank nové generace postavený na základě platformy Armata. Vývoj byl zahájen v roce 2009, poprvé byly stroje z testovací série představeny 9. května 2015 na vojenské přehlídce na Rudém náměstí ke Dni vítězství. Původně byla plánována výroba 2 300 vozidel, které měly do roku 2020 ve výzbroji ruské armády nahradit všechny ostatní typy hlavních bojových tanků,[5] zejména zastaralé T-72, ale dne 30. července 2018 bylo oznámeno, že z důvodů vysokých nákladů typ nebude vyráběn velkosériově, a byla zadána pouze objednávka menší série v počtu okolo 100 kusů, kterými budou vybaveny jen dva tankové prapory.[6]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Při vývoji tanku a celé platformy Armata byly použity některé výsledky z předchozích projektů Objekt 195 (T-95) a Objekt 640 (Černý orel), které probíhaly mezi lety 19902010. Tank T-14 (dříve označovaný také jako T-99) je od roku 2009 vyvíjen Uralskou konstrukční kanceláří dopravního strojírenství UKBTM ve spolupráci s firmou Uralvagonzavod v Nižním Tagilu.

V letech 2014–2015 byla vyrobena série asi 20 kusů patřící Ruské federace určených pro testování jednotlivých systémů a další armádní zkoušky. Vývojové práce stále probíhají a definitivní sériová verze se může od dosud předvedených tanků lišit, zejména to platí pro věž, její výzbroj a pancéřování. Státní zkoušky tohoto typu byly zahájeny v druhém pololetí roku 2016 a budou probíhat minimálně do roku 2017. Podle vyjádření Dmitrije Rogozina, místopředsedy ruské vlády, bude v září 2017 rozhodnuto o objemu výroby tanků T-14 Armata.[7] Podle informací ruského deníku Izvestija z května 2017 měl být T-14 zařazen do výzbroje ruské armády až po roce 2020. V roce 2015 přitom ruská média hovořila o dodávkách 2 300 kusů do roku 2020. První stroje budou zařazeny do výzbroje elitního 1. gardového tankového pluku 2. gardové motostřelecké tamanské divize.[5]

Někteří experti vyjádřili názor, že výroba typu může být zdržena vzhledem k použití elektroniky dovážené ze západních zemí, obtížněji dostupným vzhledem k mezinárodním sankcím uvaleným na Ruskou federaci po anexi Krymu.[8] Dalším problematickým bodem může být také dluh výrobce, společnosti Uralvagonzavod, ve výši 200 miliard rublů (asi 72 miliard Kč). Největšími věřiteli jsou ruské banky Sberbank, Gazprombank a Alfa-Bank.

Výroba jednoho tanku vyjde zhruba na 250 milionů rublů.[9]

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Tank je vybaven novým dálkově ovládaným vysokotlakým kanónem ráže 125 mm 2A82-1M s hladkým vývrtem. Oproti starší verzi kanónu 2A82 došlo k prodloužení hlavně ze 48 na 52 ráží, čímž se pravděpodobně zvýšila přesnost i úsťová rychlost vystřeleného náboje. Hlaveň není vybavena ejektorem, protože díky bezosádkovému uspořádání věže není nutný odtah spalin a kouře.

Obrana[editovat | editovat zdroj]

Tank by měl podle dostupných informací čelně odolat zásahu libovolnou existující munici[zdroj?!] - včetně podkaliberní tankové munice s uranovým penetrátorem. Z boků a zezadu by měl odolávat pěchotní protitankové výzbroji. Složení a konstrukce pancíře jsou utajované. Systémy aktivní ochrany by měly být schopný odklonit nebo zničit přilétající střely až do rychlosti 1 700 m/s[zdroj?!] (vyvíjen by měl být systém zvládající 3 000 m/s). Systém se skládá z několika vrstev. V první linii se aktivně snaží otočit věž k útočníkovi a zneškodnit především pomalejší střely ještě v letové fázi, případně pravděpodobně umí aktivně napadnout útočníka. Dále využívá v reakci na zaměření laserem/radarem nebo detekci přilétající střely automatická protiopatření v podobě clony, která znemožní zaměření tanku jak opticky tak infračerveně nebo radarově, aktivně ruší spojení přilétajících střel, a na krátkou vzdálenost využívá výmětnice s tříštivou směrovanou náloží. Aktivní pancíř počítá s tandemovou kumulativní municí a má vylepšenou účinnost proti munici podkaliberní. Posádka je na rozdíl od koncepčně starších tanků v odděleném a zvláště pancéřovaném prostoru v přední části trupu (někdy je uváděno[kým?] že prostor posádky tvoří titanová skořepina).

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

  • Dálkově ovládaný kanón ráže 125 mm (2A82-1M, délka 52 ráží) s hladkým vývrtem, bez ejektoru
  • Kulomet ráže 12,7 mm (6P49 Kord) s 300 náboji - variantně
  • Kulomet ráže 7,62 mm (6P7K PKTM) s 1000 náboji - variantně
  • Bezosádková věž
  • Automatický systém nabíjení kanónu (45 nábojů, z toho 32 v nabíjecím zařízení)
  • Bojový prostor pro tříčlennou osádku umístěn v přední části trupu tanku
  • Kompozitní pancíř (v něm také ocel 44S-SV-Š) doplněný
    • systémem aktivní ochrany typu Afganit s Dopplerovým radarem
    • systémem ochrany horní polosféry
    • systémem dynamické ochrany typu Malachit
  • Přeplňovaný dvanáctiválcový dieselový motor ČTZ 12N360 (A-85-3A) s maximálním výkonem 1500 k ve standardním bojovém režimu se servisní dobou 2000 h. V nebojovém režimu a sníženém výkonu 1200 k se servisní doba prodlouží až na 10 000 h. V krátkodobém nouzovém režimu může motor teoreticky vyvinout výkon až 2000 k, ovšem při významném snížení servisního intervalu.
  • Automatická mechanická převodovka (12 rychlostí)
  • Aktivní podvozek se 7 páry pojezdových kol (tanky T-64/72/80/90 mají pouze 6 párů pojezdových kol)

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. GROHMANN, Jan. Technet.cz [online]. 2015-03-29 [cit. 2018-01-25]. Dostupné online. 
  2. MAJUMDAR, Dave. Russia Just Announced How Many Deadly T-14 Armata Tanks It Will Build. The National Interest [online]. 2017-08-27 [cit. 2018-01-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. http://vpk.name/library/f/armata.html
  4. http://www.rg.ru/2015/05/05/armata-site.html
  5. a b GROHMANN, Jan. Ruské tanky T-14 Armata ve výzbroji po roce 2020. Armádní noviny [online]. 2017-05-17 [cit. 2017-05-17]. Dostupné online. 
  6. GADY, Franz-Stefan. Russia Will Not Mass-Produce T-14 Armata Main Battle Tank. The Diplomat [online]. 2018-08-01 [cit. 2022-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-10-03. (anglicky) 
  7. GROHMANN, Jan. Jak rychle Rusko vyrobí tanky T-14 Armata?. Armádní noviny [online]. 2017-04-25 [cit. 2017-04-26]. Dostupné online. 
  8. GADY, Franz-Stefan. Is Russia's 'Deadliest Tank’ Using Western Technology?. The Diplomat [online]. 2015-06-06 [cit. 2016-07-30]. Dostupné online. 
  9. LITOVKIN, Nikolay. 100 mass-produced T-14 Armata tanks to be ready by 2018. Russia Beyond [online]. 2016-04-28 [cit. 2018-01-25]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]